Dobře sytit rodinu je jedna z nejpodstatnějších věcí: Současné vědecké zkoumání napříkklad ukazuje, že rozvoj rozumových schopností ze všech jednotlivých věcí nejvíce ovlivňuje dostatečná strava. Ostatně, kdo čte bibli pozorně, ví to dávno: „chléb dodá lidskému srdci síly“, praví se v Žalmu, přičemž v bibli je srdce sídlem rozumu. Málo věcí je tak podstatných jako dávat lidem jíst. Kdo dobře jí, déle žije, je veselejší a navrch chytřejší. Z nejzákladnějších věcí si člověk o moc víc nepřeje.

A vaření vyžaduje statečné srdce. Ne chlubicvé vaření holohlavých kuchařů v hotelích či v televizi. Ale vaření, které živí rodinu každého dne po desítky let – tak jak vaří hospodyně, ženy. Když budete vyrábět stůl, ze začátku máte zmatek nevzhledných věcí: Prkínka, hranoly dřeva, roztodivné nástroje, plechovky barev. Na konci máte stůl. Když vaříte, na začátku máte už samé hotové věci; všechno, čemu dal Bůh vyrůst: Krásně červenou mrkev, zlatavé brambůrky, krásně uříznuté maso, jemný bílý prášek mouky. Pak je z toho na chviličku jídlo. A na konci špinavé talíře, příbory a hrnce. Na konci vaření je větší zmatek, než byl na začátku. To jde dost proti logice každé práce. A dá se to snést jako zaměstnání. Náročnější je něco takového dělat doma, jako součást toho skutečného, nejvlastnějšího života. Náročnější je opravdu být hospodyně svým bližním, ne jen někam jezdit vařit.

A Marta Ježíšovi a jeho učedníkům řekla: Přijďte k nám a já vám dám jíst. A zde bychom mohli skončit. Nebyla to Marie, kdo Ježíše pozval, ale Marta. To Marta se zavázala k práci, na jejímž konci není stůl nebo zahradní domek, který všichni obdivují, ale jen spousta špinavého nádobí. Marta udělala odvážný krok, protože odhvaha spočívá obvykle spíše v malých krocích, kdy si člověk říká: Za chvilku toho budu litovat: Jako když voják vykoukne v přestřelce z poza kamene nebo jako když se člověk zeptá někoho, komu se oparvdu zle daří, jak se má. Můžeme skoro skončit u toho, že Marta udělala statečný krok.

Evangelium je však určeno právě statečným lidem. Evangelum je určeno těm, kteří už dělají něco dobrého. Právě ti, kteří se rozhodli pro něco dobrého, mohou rozumět evangeliu. Kdo si myslí, že nic dobrého vykonat nemůže, protože sám nemůže nebo protože druzí tomu určitě zabrání, nebo protože je špatná doba, pro toho evangelium není. Těm však, kteří se působením Božím dobře rozhodli, říká evangelium, jak na to.

Marta se rozhodla pro nevděčné konání, rozhodla se být hostitelkou. Rozhodla se konat něco, co nevydrží a co je při tom zároceň nutné, aby lidé žili dobře. Marta pochopila, co by měl pochopit každý z nás: Mnohdy něco stojí spoustu práce. A přece po tom nic nezbude, nedá se na nic ukázat. Ale je to podobné, jako kdybychom zapadli do bažiny a pak se z ní z posledních sil vyhrabali: Vznikne na tom místě stavba, na kterou se budou všichni se zálibu dívat? Ne. Jenže jediného nutného bylo dosaženo – nezemřel jsi v bažině. Co bylo dobré, se stalo. Nezůstalo po tom nic. Ale stalo se, co bylo potřeba.

Marta si z oné hostiny chtěla udělat pomník. To nebylo nutné. Ježíš říká: Staráš se o mnoho, ale jen málo je potřeba. Když se podíváme do pohádek, říkanek a lidových písní, zjistíme, že lidem v zásadě chutná to, co je dost mastné. Nejúspěšnější restaurace na světě prodává karbanátek v housce. Člověk by rád dosáhl slávy v něčem, co mu dalo práci. Ale v zásadě stačí dělat věci dobře.

Dokud by Marta své dílo chtěla dovést k dokonalosti, protože na to má chuť, pokud by své přípravy dělala s radostí, jen dobře. Ale součástí Martina díla musí být všichni kolem. Především Marie. Ale také Ježíš, který má Marii hnát do kuchyně. Je úctyhodné, vzít si úkol, který je nevděčný. Úctyhodné, protože jen Bůh ví, jak je to težké. Je ale bláhové, nesmyslné, stěžovat si, že mám nevděčný úkol, když jsem se nevděčného úkolu sám ujal. To nám říká dnešní příběh.

Zvažme nakonec, co říká slovo Boží: Apoštol Pavel, který měl Ducha Božího, nám říká: „Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost.“ Odkud asi Pavel měl toto slovo, než od Krista. A co pak asi říkal Ježíš Marii a jiným, kteří ho poslouchali, než právě toto. Mluvil o takových věcech pořád: Kdo chce být největší, buď sluhou všech. Když tedy pak Marta konásama, co Ježíš učí všechny, co chce? Není snad dobré, aby slovo, podle kterého už ona sama jedná, slyšeli také ostatní? Nesmíme zapomenout, že co konáme, nekonali byhcom, kdyby nám někdo před tím neřekl, že je správné a záslužné to konat.

Vždy tedy, když konáme něco dobrého a náročeného, máme pamatovat na to, že nám nejdříve někdo musel říci, že to má smysl. Že Bůh je ten, kdo vyhledá pomíjivý okamžik a za něj nám dá věčnou slávu. Že nějvětší úslilí by bylo zbytečné, kdyby nebylo Boha, který říká: Nezapomenu, že jsi vykonal to a to, když to bylo třeba a v určený čas to proměním ve věčnou slávu. Že konáme dobrou věc můžeme často poznat z toho, že tu věc můžeme děla sami, aniž bychom do ní museli zapřáhnout všechny kolem nás. Amen