Němý promluvil. Nad tím bychom žasli také. Ba čekali bychom, že nad tím bude žasnout každý. Být němý přece není maličkost. Svými slovy přece proměňujeme svět kolem sebe. Můžeme říci, co chceme a co nechceme. Druzí lidé už na nás nemohou se svých plánech pihlížet jako na nehybnou věj jako je pařez či kámen. Němý promluvil a tak se naplno vrátil do světa živých lidí. Úžasná věc. Žasli bychom nat tím. A čkali bychom, že nad tím bude žasnout každý.

Ale najednou někdo říká: „To ale nebylo to správné uzdravení.“ To bere dech. Němý přece mluví! To přece byl problém. To přece bylo to velké trápení toho člověka. Co dalšího se ještě mělo stát? Člověk nad takovou poznámkou sám oněmí, nemá slov. Co říci člověku, který slyší, že němý promluvil a pořád se mu to nezdá dobré.

Myslím, že v našem čase takto nepochopitelně uvažují odpůrci očkování a lékařské vědy vůbec. Jistě je mnoho co zlepšovat zejména na chování lékařů. Jistě je to mnohdy tak, že lékař najde něco k léčení na každém, aniž by to bylo nutné. Ale zabránit nečemu jako tetanus, při nemž se všechny svaly v těle stáhnou v tak strašné křeči, že až kosti praští a člověka vlastní svaly zadusí – pokud něčemu takovému dovede zabránit pouhá jedan injekce za deset let, musí snad každý žasnout. Nebo pokud duševně nemocný člověk žije v dojmu, že ho sledují všechny tajné služby světa a soused se ho přez zeď ozařuje smrtícími paprsky – a pak jej znovu vidíme, jak po podání léku dovede se všemi mluvit normálně, bere to dech. A když někdo i tak řekne „To ale není to správné uzdravení“, tak se pak ptám, jestli oba vůbec rozumíme dobrem a zlem ty samé věci.

A jiní zase chtějí po Ježíšovi znamení z nebe. Ta věc není dobrá sama o sobě, ale ještě je jakoby potřeba třetí pohled s hůry. A po pravdě řečeno, znamení z nebe jako třeba zastavení slunce či oheň, který by spadl z nebe, nevídáme. Nebo ještě spíše, neviděli jsme je nikdy. Ve své žádosti o znamení z nebe počítají téměř na jisotut s tím, že je Ježíš nebude moci dát.

Je to tedy podobné jako oblíbená věta dneška: „Na všechno se dá dívat z více pohledů.“ „Každá věc se dá vyložit nekonečna mnoha způsoby.“ Když si naše oba s nějakým problémem neví rady, řeší to tím, že řekne: To vlastně nění problém. A tak třeba, protože se zatím nikomu nepovedlo, abylidé nežili na ulici bez domova, prohlašují někteří: Bezdomovectví není problém, ale životní styl. A pořádají fotbalové zápasy bezdomovců a divadlo bezdomovců, jako by bezdomovci byli nějaká obec. Jako by byla TJ Sokol Černčice a vedle toho SK Slavia Bezdomovci. A protože některé hormonální poruchy a duševní nemoci neumíme léčit, řekne se: To je jen jiný způsob prožívání života, jiný životní styl. Který všichni musíme uznat, i když je to třeba jen pět tisícin všech lidí.

Ale konečně, nežehrejme jen na dobu. My všichni nakonec, pokud vidíme např. nerovné manželské páry, kde vždy jen jeden mluví, jen vůlí jednoho se vše řídí, máme sklon si pro sebe říkat „tak jim to spolu vyhovuje“; „on (nebo ona) potřebuje, aby ho (aby ji) někdo proháněl). A namlouváme si, že existuje nějaký alternativní vesmír lidí, kterým vyhovuje, že nemohou ani pípnout. Vůbec u lidí, se kterými si nevíme rady, máme sklon říkat „on to tak chce, tak mu to vyhovuje“, i když u sebe bychom stejné pomínky života naprosto neslesli.

Kristus na takové myšlenky říká: Existuje dobro a zlo. Skutečně jsou věci, které jsou vždy zlé a věci, které jsou vždy dobré. Zde se uzdravil němý. Vádí vám to z nějkého důvodu: Vadím vám možná já. Možná vám vadí, že jste ho nedovedli uzdravit sami. Dobře, tak řekněte, že nemáte rádi mě. Nebo řekněte, že si s něčím nevíte rady. Ale uznejte proboha, že se dobrá věc podařila. Dobře, i kdybych vyháběl démony ve jménu Belzebula, tak aspoň buďte rádi, že zlo bojuje samo proti sobě. „Je-li i satan v sobě rozdvojen, jak bude moci obstát jeho království?“ Aspoň že tak, že? Aspoň že se dobrá věc daří.

A mám za to, že už tato první Ježíšova odpověď není jen ironická poznámka. Že se tato jeho poučka dá v běžném životě dobře použít. Snadno se totiž stane, že někdo, khoho opravdu ale opravdu nemáme rádi přitom vykoná něco dobrého.

Mít někoho rád přitom není úplně snadná věc. Člověk voje pocity k druhému člověku nepředělá ze dne na den. Ale nikdy by naše pocity vůči nějakému člověku neměli zastřít naši mysl natolik, že bychom dobro prohlásili za zlo jen proto, že je udělal někdo, koho nemáme rádi. A tak umět si říci: Skrze toho odporného člověka udělal dobrou věc Bůh – nebo alespoň: Ať tak či tak, aspoň že se stala ta dobá věc – to není úplně málo. A někdyprakticky ani víc nedovedeme.

A někdy zase dlouho usilujeme o nějakou dobrou věc. A nedaří se nám léta. A pak přijde jiný a ta věc se mu povede s lehkostí a bez námahy. A ještě ho za to všichni chválí. Pochopitelně máme vztek – protože kde je uznání naší snahy, kdenáš pocit z dobře udělané práce. Kde naše odměna, naše sláva? A jistě, že všechny tyto věci potřebujeme. Ovšem nesmíme zapomenout, že na začátku, na prvním místě, nám šlo o tu dobrou věc, aby se podařila. A tak si asi i můžeme říci: „Pane Bože, proč nyní sklízí uznání za něco, co jsem říkal už léta, někdo, kdo na to přišel terpve před chvílí?“ „Proč chválí někoho za něco, co já dělám léta bez povšimnutí a on se do toho pustil teprve před chvílí“. To si asi i můžeme říci. Ale nesmí nám to vzít radost z toho, že je yní pravdě dopřáváno sluchu a že se poadřila dobrá věc. O to šlo přece na začátku.

A tak má mít člověk alespoň jasno v té věci, že pokud někdo vůbec nefungoval jako člověk a nyní funguje, je to dobrá věc, bez ohledu na to, jaký čert to mohl způsobit. Nebylo-li by jasno, co je základní dobro pro člověka, bylo by rozděleno království Boží a nemohlo by obstát. Kdo s Kristem tako neshromažďuje, rozděluje.

A vyšší a lepší poznání pak je, pokud dovedeme poznat, že Bůh koná dobré i skrz někoho, koho opravdu nemáme rádi. A že by možná i stálo za to o tom člověku znovu přemýšlet. A nezapomínat, že jsme jenom služebníci, kteří mají konat něco dobrého. A když dobré, které se nám nezdařilo, vykoná někdo jiný, není to k žalosti ale k radosti. Protože nakonec o nás přece nešlo. Amen