Farizeus se konečně podivil, že si Kristus neumil ruce před jídlem. Je zbytečné nebo snad dokonce škodlivé si mít před jídlem ruce? Ze všech věcí, co pro své zdarví můžete udělat, je tato zdaleka nejdůležitejší. Tak prostá věc je lepší prevencí běžných nemocí než všechny viamíny, ovoce a zelenina. Být nebo nebýt nemocný potom opět není úplně jedno. Kdo může vykonat více dobrého, zdravý, nebo nemocný? Kdo lépe snese tlak životních situací, zdravý, nebo nemocný? Kdo bude mít s druhými větší trpělivost? Zdravý, nebo ten komu zrovna opravdu není dobře? Zdraví není úplně nepodstatná věc. Jenom, o proti tomu co se říká, není na prvním místě.

Jde o pořadí. Jde o to nestavět dům od střechy. Znovu: Zdraví je jistě důležité. Když člověk ví, co se zdravým tělem dělat. Počet sebevražd, úrazů, otrav omamnými látkami je vysoký zrovna ve věku dospívání, kdy člověk úplně pučí zdravím. Kdy všechny systémy fungují na sto procent, kdy člověk dovede probdít noc a skoro to na sobě nepozná. Potíž je, že v té době obvykle vůbec neví, co se sebou, co s životem, co by měl dělat. I dále v životě, když má člověk to tušení, že je s jeho životem cosi špatně, že neví, jak dál, vědomí, že je přitom zcela zdráv a vlastně by měl být spokojen, ten skličující pocit jen zhoršuje. Naproti tomu i v nemoci se zvládne leccos, pokud máme dost lákavý cíl. Kdo by namítal, že farizeům nešlo o zdraví, odpovím: Příkazy zákona o čistém a nečistém, ze kterých odvodili tento zvyk, se často přímo zdraví týkají, často jsou to přímo předpisy o konkrétních nemocech, třeba o malomocenství. Zákon poskytuje odpovědi na široký záběr otázek života. Ale má svůj střed a svůj okraj. „Toto bylo třeba činit a to ostatní neopomíjet.“

Ježíš dále vytýká farizeům, že sedávají na předních místech v synagogách a líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví. Ani to není úplně zbytečná věc. Pokud vám lidé někde dopřávají přední místo, pokud vás zdraví – patrně mají dojem, že si to zasloužíte. Není opět úplně zbytečné sledovat, jaký respekt k nám lidé mají. Pokud nás nikdo nebere vážně, pokud nás lidé nemají ani chuť pozdravit, tak buď se proti nám celý svět spikl – nebo je na nás možná něco špatně. Zvažte, bratři a sestry, co je pravděpodobnější. Sledovat, jak působím na druhé lidi, není úplně k zahození. Ale opět jde o pořadí. Pokud nedovedu obstát před vlastním svědomím, pokud si nemohu vážit sám sebe, tak mi to pocty a sympatie druhých lidí nevynahradí.

Podejme to rovnou takto: Ježíš vyčítá farizeům, že jim jde na prvním místě o zdraví a dobré mezilidské vztahy. – Jeví se nám farizeové stále jako monstra, jak je líčí neučení lidé? Myslím, že ne. Jeví se nám jako lidé, kteří dosáhli hranic lidské moudrosti. Zdraví a dobré vztahy. Tak své hodnoty popíše každý rozumější člověk, když se hlouběji zamyslí. Ježíš však jde dál, než kam dosáhne lidská moudrost. Vždyť on je moudrost Boží, je to Slovo, skrze které je vše stvořeno. Nemluví o něčem, na co lze na lidech z vnějšku vypozorovat. Na farizejích vnějšně nic špatného nebylo. I u nás by měli přední místo, i my bychom je na ulicích zdravili. Ježíš kritizuje něco člověku nepozorovatelného, něco vnitřního:

A to je to pořadí věcí. Nejdříve zdraví, tedy nejdříve aby v těle nebylo, co tam být nemá a pak? A pak co? Nejdříve dobré vztahy, nejdříve, aby mne lidé brali. A pak co? Vezměme jen to, že člověk stěží má obojí najednou. V mládí nemá respekt okolí, prostě protože ještě nic nedokázal. Respektují ze zásluhy a schopnosti, ani jedno v mládí člověk nemá. Ve starším věku zase už vždy člověku vždy něco trochu je, už nemůže sníst úplně všechno bez následků, musí trochu hlídat svou životosprávu. Když dá člověk na první místo zdraví a vztahy, bude stále lačnět, stále plný chtivosti, protože obojí na jednou z povahy lidského vývoje ani mít nelze.

I v mladém věku si však lze vážit sám sebe. Skrze to, že sám sebe překonávám. Když sám sebe překonám v patnácti, ovšem, jsem vždy „chytrý na svůj věk“. Nebo „silný na svůj věk“. A samozřejmě, někdo o patnáct, dvacet let starší bude vždy v tom všem lepší. Můžu vyhrát sám nad sebou. Skutečná sebeúcta vychází z vědomí, že jsem sám nad sebou vyhrál. Takovou sebeúctou člověk obvykle dodáhne časem i úcty lidí. A když nedosáhne, tak ho to zase tolik netrápí. Nakonec, určitý respekt přichází z věkem vždy. Pokud má člověk slušné vychování, pozdraví první i starého vandráka a bude mu vykat – konec konců, co víme, jak těžké boje má za sebou, jak v nich obstál. Něco za sebou uřčitě má.

Jako v první polovině života chybí člověku uznání, v druhé mu chybí to ještě nepoškozené, nedoktnuté tělo, čistota vůbec. Člověk starší třiceti let už má dost špatností, na které vzpomínat. Proto již tráví mnoho času sebeobhajováním, jakoby nic zlého do něj nikdy nevešlo. Tráví také více času údržbou svého zhuntovaného těla. Chce se zachovat při síle. Ovšem, k jakému cíli? Pokud člověk již dříve nastoupil dobrou cestu, tak už, skoro sílou zvyku, se po ní doplazí i celkem zchátrelém těle. Člověk se však ztráty sil, zkrácení života, obává proto, že tuší, že mnoho dobrého dosud nevykonal. Vidí, že se čas krátí. Kdyby snad začal snad jíst potraviny bez chemikálií, snad by se obnovila mladická vitalita a začal by znovu a lépe. Jenže člověku v dobrých činech, samozřejmě až na extrémy, nebrání ani tak chatrnější zdraví, ale spíš špatné návyky z té první poloviny života. Člověku v průběhu života ubývají především mravní síly.

Na místo éček v potravinách a podobných jalovostí je tak s přibývajícím věkem stále důležitější se zabývat jedem v sobě samých. Stále méně je na místě otázka, co velkého vykonat. Konečně, s věkem si člověka obvykle povinnosti nacházejí sami. Chtěl bych najít někoho staršího třiceti let, kdo příští týden někde v určitou hodinu nemusí být a něco tam podstoupit, nebo vykonat. Každý z nás někam půjde a nějak tam na něčem musí spolupracovat. Jde o to, zda si dá záležet na tom, aby to ostatním pěkně otrávil. Aby byl patřičně jedovatý. S přibývajícím věkem je méně důležité najít, co vykonat: Lidé kolem nás nám obvykle sami připomínají, co máme dělat, nebo je to prostě čirá nutnost. Co dělat už není tak velká otázka. Daleko větší pozornost si zaslouží otázka, jak neškodit. Jak neopakovat to, o čem už dávno vím, že vždy dopadne špatně. Už vím, kým jsem. Pro to mne ostatně také alespoň někteří mají rádi, mají ke mě jistou úctu a na ulici mě zdraví. Kdyby nám někdo řekl „nestojíš za nic“, každý z nás může jmenovat nějaký svůj životní zápas, který přestál a ustál a bude mít nejspíš pravdu. Už není tak důležité dosáhnout něčeho v budoucím životě, ale v tom současném neškodit.

Rozdejte chudým, co je v mísách, a hle, všechno vám bude čisté. Udělej sám něco o své újmě. Rozdat z mísy chudým je újma, protože pak máte prázdnou mísu. A ať se člověk překonává v tom, co dobrého nejdřív neumí a postupně se naučí, nebo v tom, jak v sobě rozpozná zlé a tomu brání, to je jistě na jeho újmu. A jistě, téměř nikdo si toho nevšimne, protože zvládnete něco, co už ostatní umí, nemají potřebu tomu věnovat pozornost. Nikdo už si moc nepamatuje, jak to pro něj samého bylo těžké. A když neděláte něco zlého – téměř nikdo netuší, že byste bývali chtěli a mohli. Vnitřní zápas není vidět, nikdo ho neocení. Lidé vás mají prostě za dobráky od nátury, takže za co vám vlastně děkovat?