Ježíšovo ponaučení o modlitbě končí slovy: „Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!“ Jako posluchači jsme tím, myslím, trochu zahanbeni. Možná jsme byli povzbuzeni a natěšeni, že dostaneme nějakou určitou věc, třeba jízní kolo, když se za to budeme neustále modlit. A nakonec z toho vyjde, že dostaneme dar Ducha. Tak se stydíme, že jsme si přáli něco přízemního. A přitom jsme si měli přát toto. A stydíme se dále, že si dar Ducha úplně neumíme představit.

Nebo jsme zahanbeni proto, že jsme si mysleli, že dar Ducha přece dávno máme. A teď vidíme, že bychom za něj měli prosit. Tak teď to vypadá, že jsme nafoukaní, že si o sobě moc myslíme. A navrch, protože jsme si mysleli, že už dar Ducha máme, ještě jsme si chtěli přát něco dalšího, jistě už ne tak podstatného, samozřejmě. Tudíž jsme na tom vlastně stejně, jako ten, kdo si přál jízdní kolo. Vlastně hůř, protože ten si aspoň sebevědomě nemyslel, jak je plný Ducha.

To je ta těžká věc s námi: Že vlastně jen tak sami od sebe si dar Ducha přát nedovedeme. Vždycky až v nějakých souvislostech. Minulou neděli jsme četli o Šalomounovi, jenž si přál moudrost pro soudní rozhodování – protože se náhle stal králem. A věděl, že novou odpovědnost bez darů Božích zvládnout nemůže. Když byl stále jen jedním z princů, asi by takové přání neměl. Když jsme svědky sporu lidí, na kterých nám záleží, když se máme sami s někým pokojně srovnat, když k nám někdo přijde o radu, když máme nějakou odpovědnost – tak v tu chvíli si už opravdu ze srdce, opravdu upřímně přejeme dar Ducha. Nebo když najednou v životě nevíme, jak dál, co podniknout zítra. Když jsme hodně na dně a nebo naopak úplně na vrcholu a už není kam stoupat – tehdy skutečně toužíme po Duchu Božím. Ale je to právě vždy v nějakých souvislostech.

Ježíš úvodním podobenstvím, kdy si máme představit, že potřebujeme o půlnoci tři chleby pro návštěvu, ukazuje takový start od hodně konkrétní věci. Jde o to, získat o půlnoci tři chleby. I Abraham, když byl Bohem povolán, vyšel kvůli zaslíbení syna, kterého ještě i při svém stáří neměl. A země, kterou jako kočovník neměl. A přece na těch dvou velmi hmatatelných věcech začíná příběh víry. Abraham byl nakonec hotov svého syna Bohu obětovat. Na tento možná nejtajemnější příběh Starého Zákona nyní jistě není dost času. Přece však vidíme, že co od Boha dostal, pro něj zůstávalo Božím. V zaslíbené zemi pobýval – a přece si tam musel za drahé peníze koupit i místo pro vlastní hrob. Dostal, co měl zaslíbeno. A přece od těch dvou naplněných přání – syna i země – nešlo oddělit Boha.

Každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Ale dostává od Boha, nalézá u Boha a za dveřmi, které se otevřou, je Bůh. A až se dveře otevřou, Bůh řekne: Tady máš. A co s tím teď budeš dělat? Otravný prosebník z našeho podobenství už ví, jak odpovědět: Má přece hosta. Spolu s ním teď o půlnoci sní ty tři chleby. Na to se nedá nic namítnout.

Každý, kdo prosí, dostává. Ale otázka je, za jak dlouho. A kdo hledá, nalézá. Ale otázka je, jak dlouho hledá. A kdo tluče, tomu bude otevřeno. Ale otázka je, jak dlouho tluče. Člověk vydrží jen v takových prosbách, u kterých dobře ví, co bude dělat potom, až se jeho přání splní. U proseb, po jejichž splnění se dál počítá s Boží přítomností.

Za to, bez čeho se člověk obejde, se modlit nevydrží. Časem už nemá chuť s tím obtěžovat. A když člověk prosí za něco, co má raději, než Boha – pak nemá chuť stále čekat na Boží odpověď. Prostě Boha obejde a dostane se k věci jinak. Člověk se vydrží modlit jen za to, co s Bohem souvisí. A co nikdo jiný, než Bůh, dát nemůže. Proto Ježíš skončí tím, že Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí. Ve vytrvalé modlitbě se člověk dovede sjednotit s tím, jak uvažuje Bůh. Když Abraham přišel do zaslíbené země, stavěl všude oltáře Hospodinu. Protože na to ta země byla: Aby se tam uctíval Bůh. A kopal studny – která pak užíval jeho syn Izák.

Není pak vůbec pravda, že koho chce Bůh potrestat, tomu splní, co si přál. Vždyťkdo by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Je ale pravda, že každé splněné přání otevírá nový svět, se kterým jsme před tím nepočítali. I kdyby si třeba člověk přál dům pro svou rodinu – přestěhováním z bytu do domu začíná dosti jiný způsob života, než na jaký byl člověk zvyklý. V mnoha věcech lepší – v mnoha o dost obtížnější. Už nic neběží jen tak na knoflík a celá rodina je nějak zapřažena do práce kolem domu. Má-li být člověk připraven na splnění svých přání, musí vědět: Bůh, který se mnou byl, dokud jsem se za věc modlil, bude se mnou i tehdy, až se přání splní.

Každý, kdo prosí, dostává. A když dostává, jeho život se tím mění. A on sám se mění. A tak nám zůstává spíš ta otázka: Chceme vůbec, aby se s námi v našem věku ještě něco měnilo? Ježíš odpovídá: Něco by mělo a něco by hlavně mohlo: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Amen