Náušnice po mamince, hodinky po tatínkovi. Kde je jim teď konec. Když oni zemřeli, někdo ze sourozenců si to prostě vzal. Kde je těm věcem teď konec. A přitom tatínek říkal: Tohle bude jednou tvoje. Maminka říkala: Tohel bude jednou tvoje. Ale kde je tomu teď konec. Dělení majetku proběhlo rychle, kdyby tak člověk tehdy měl nějaké zastání!

A pohleďme na dnešní příběh. Kristus odmítá spor rozsoudit. A pak se otočí k lidem a řekne „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí.“ Ale je tohle nějaká chamtivost? Až je mi líto, že nemáme nějaké mírnější slovo pro přání toho člověka. Nebo pro přání toho muže, co se mu hodně urodilo. Protože, kdo žije ze dne na den? Kdo nemyslí, jak se říká, na zadní kolečka? Jde tak žít. Ale pak člověk často nevyjde. A musí si půjčovat a je mu to samotnému nepříjemné, je mu líto lidí, které musí obtěžovat. Ale nemusíme hned mluvit o penězích. Stačí třeba, když si člověk nenaplánuje dovolenou nebo co bude dělat o víkendu. A přijde volný čas a člověk ho najednou nemá čím naplnit. A tak ten čas uteče a člověk zas musí pracovat a ani si neodpočinul. Nepo přijde svátek – a člověk nemá nakoupeno, nemá čm by sváteční den uctil. A nesutanovil snad sám Bůh svátky? Není tento den svátek, neslavíme kromě neděle právě dnes také den díkčinění? Kdybychom něco neuschovali, co by zde dnes bylo vyloženo před stolem Páně? A tak musíme přemýšlet, jak teno Kristův příkaz vlastně naplnit.

Podívejme se znovu pozorně na případ toho člověka. Byl to on, kdo byl chativý? Chamtivý byl spíše jeho bratr, který se odmítal rozdělit. Kristus tak možná vůbec nemluví o tom, kdo se ho ptal. Tomu člověku jen odpovídá: Já nejsem někdo, kdo by měl na zemi rozdělovat majetek. I když takto vlastně také ne, takto přesně mu neodpovídá. Ptá se ho: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ Bůh snad? Ale není to snad Bůh, od kterého všechno pochází? Neděkuje se za všechno Bohu? Nepatří všechno Bohu a není to on, kdo to člověku propůjčuje? Někomu hodně, někomu málo: Všichni stejně dluží dík Bohu, protože by také nemuseli dostat vůbec nic.

A to dobře známe: Člověk je třeba na cestách, bez peněz. A tu mu dá někdo kus chleba; nebo nějaký jeho společník najde ještě v batohu starou zásobu. Nebo si člověk myslí, že nemá doma nic k jídlu, už je všude zavřeno. A najde v koutu spíše nějakou zapomenutou konzervu. Vždycky si říká: Díky Bohu za to! A nemyslí na to, že jiní mají třeba víc. Že někdo jiný, třeba o dům dál, třeba za okny nějaké restaurace, se zrovna cpe k prasknutí. Ne, díky Bohu za to, že se tu našel kus jídla. A tak Bůh jedněm dal hodně, jedněm málo, že tak tak vyjdou. Ale když přijde na věc, když je člověk opravdu v nouzi, nemyslí v tu chvíli na to, ale je rád, že vůbec něco dostal.

Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím? Vždyť Bůh sám už rozdělil věci v tomto světě, jednomu moc, druhému málo. A Ježíš sám je Syn Boží a Bůh sám. Majetek už je rozdělen. Pokud se k němu dostal někd nespravedlivě (a stává se to často), možná si myslí, jak je chytrý. Ale netuší, že i to se stalo s Božím svolením, že si sám na sebe nachystal zkoušku a past. Jistě mají být soudci. Jistě byla ustanovena přikázání o majetku a lidé se jimi mají řídit. Ale pokus se tak nestane, i o tom Bůh ví. Jak říká apoštol Jakub: „vykrmili jste se – pro den porážky!“ Takže se má dodržovat spravedlnost i v majetku. Ale pokud se nedodržuje – i v tom se nakonec naplňuje Boží záměr. A tak tomu muži, co se mu urodilo, řekl Bůh: Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil? Co Bůh dal, vezme si zpět a dá zas jiným. Tomu muži zůstane před Boží tváří jen jeho duše. Celou dobu šlo jen o to, jak s ní naložil př tom všem, co dostal.

Když ještě lidé žili hlavně z polí, dobrý hospodář se snažil, aby mohl také něco zanechat svým dětem. Aby nežil jen pro sebe, ale aby jaksi ještě po smrti vypomáhal svým dětem něčím navíc. Dnes už jen málo lidí žije z polí. Ale rozumě smýšlející člověk pracuje tak, aby se měl také o co rozdělit s potřebnými. Aby se svou štědrostí uchytil jakoby kořínky v druhých lidech. Až přijde o vše, co má na zemi, stále ještě zbude stopa v životech druhých lidí. Stopa, kterou Bůh najde.

Dědictví i nadbytečná úroda – obojí má jedno společné: Je to něco navíc, s čím člověk nepočítal. Stejné je to s námi v tento de, kdy vzdáváme díky: Úroda je sklizena. Najednou je v sýpkách a skladech hromada jídla. Víc, než člověk na den potřebuje. Nebo při výplatě: Také dostane najednou víc, než by ten den potřeboval. Co má teď udělat? Nejlépe je, aby nad tím moc nedumal. Člověk si má říci: Bůh dal víc, než je třeba. Takový on už je. Štědrý. Opět jsem se o tom v tento den ujistil. Mám klid a mohu se dál věnovat tomu, co on ode mne chce. Bůh mne opět ujistil svou péčí: Proto se nestarám, co se mnou bude. Místo toho se starám, abych dodržel své sliby. Abych se staral o ty, o které se mám starat. Abych byl shovívavý, odpouštějící. Abych unesl křivdy a sám nekřivdil.

Proč se ten člověk, co se mu hodně urodilo, choval bláznivě? Dostal od Boha něco navíc. Dostal dar. Ale myslel si, že dědí. Že Bůh je mrtev a toto jediné mu zanechal. A že se podle toho musí zařídit. Neřekl si: Bůh mi dal, takže teď můžu být jako on: Mohu také rozdávat. Neřekl si: Bál jsem se o sebe, jak jsem byl poštilý! Vždyť teď mám na rozdávání. Neřekl si: Bůh mi dal a jistě ještě dá. Takže už se nemusí bát být štědrý.

A tak je vždycky chyba, když nějaký Boží dar bereme jako to jediné, co nám na světě zbylo. Protože Bůh žije a něco dává stále: Něco malého, něco velkého. Všechno to můžeme užívat, ale všechno to mámejenpůjčené; před tvář Boží s tím nepůjdeme. Pokud máme rodinu, tak to stále není to jediné, co máme na světě. Jsou také lidé, kteří žádnou rodinu nemají – a ti nás potřebují. Pokud máme lásku, není to to jediné, pro co žít: Jsou také lidé, které nemá nikdo rád – a ti nás potřebují. Pokud máme něco, co nás baví – není to to jediné, co máme na světě. Protože zábavu máme na to, abychom jindy snesli chvíle úmorné a nudné a nepropadli přitom mrzutosti a zoufalství. Pokud jsme vzdělaní, moudří, pokud vidíme dál, než ostatní; pokud snad máme i více duchovních darů, než druzí – není toto jediné, pro co žít. To vše máme proto, abychom měli pochopení a trpělivost s těmi, kdo snad vědí méně a mají jiné dary.

Přeci jen jsou v jedné věci všechny Boží dary trochu jako dědictví: Hospodář chce zanechat dětem něco „na přilepšenou.“ Aby měli trochu majetku, o který se nemuseli sami zasloužit, aby jim bylo trochu veseleji. Také Bůh dává vše, co neslouží k holému přežití, člověku jakoby na přilepšenou. Právě proto, aby se člověk mhl méně starat o věci a více o lidi a o duši.

Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Bůh neumírá a přece slibuje dědictví. Bůh neumírá a přece Kristus, Syn Boží, zemřel na kříži. Aby nakonec vše, co je mu dáno, bylo i naše. Na tohle dědictví, které dává živý a nikoliv mrtvý, na to se vyplatí si počkat. A na ty menší dary, které dostává člověk před tím, nemá smysl se moc upínat. Důležité je o nich vědět, brát je jako povzbuzení.