Dnešní Ježíšova slova jsou velmi drsná: Říká: Nic horšího, že vás někdo zabije, se vám přece nemůže stát, což je zvláštní útěcha. Proto snad je Ježíš musí uvodit slovy: Říkám to vám, svým přátelům: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo. Když mluvím o tom, že někdo bude zabit, myslím při tom na to, že by se to mohlo stát vám, které mám opravdu rád. Ač to nevypadá zjevné, že člověk zemře není ještě to nejhorší, co by se mu mohlo stát.

Strach ze smrti je přitom velmi silná motivace, pádný bič na člověka. Vyhlídka blýzké smrti lidem připomíná, co v životě nestihli, čas, který promarnili. Přitom člověk spíše chce, aby se jeho život uzavíral jako hezká knížka – a najednou zjišťuje, že v té knížce zrovna moc není napsáno. A už si nemůže říkat: Počkám na příští rok a pak už tedy udělám něco hodnotného pro lidi kolem sebe. Proto není zase tak neobvyklé, že se lidé při prvních známkách chátrání svého těla stávají o něco příjemnějšími a rozumějšími v jednání, že zmoudří. Podobně není ovšem tak výjimečné, že se neuváženými razantními činy snaží ještě rychle něco z života urvat zcela bez odpovědnosti za své okolí. Každopádně, vyhlídka smrti člověka pohání.

Smrt vstoupila do světa s hříchem člověka a jako trest za hřích. Ale, jako všechny tresty Boží, také z části opravuje, co člověk napáchal. Nutí nás vybírat si, co v životě pokládáme za podstatné. Rozhodně totiž nestihneme všechno. A tak vlastně získáváme tvář a tvar, svou podobu: Ve svém omezeném životě považuji za nutné to a to, vím, že ostatní věci nestihnu.

Vidíme tedy, že vyhlídka na smrt je důležitá pro to, aby se člověk něčím stal, měl charakter, něco dokázal. Co když se ale smrt stane nástrojem lidské svévole? Něčím, čím nám hrozí druzí lidé? Spravedlivý člověk se jistě zalekne pohrůžky smrti. Možná ne tolik kvůli sobě, ale kvůli těm, kterým by chyběl. Napadne ho, koho zanechá na světě bez pomoci. Napadne ho, co všechno ještě svým bližním dluží. Sobecký člověk se řítí okreskou sto šedesát kilometrů v hodině nebo skáče ze střechy na střechu jedoucího vlaku a vyzývá smrt, protože mu na nikom nezáleží. Ale spravedlivý je na sebe opatrný, protože ví, komu by po něm bylo smutno. Člověku se ženou, třemi dětmi a starou matkou jde smrtí hrozit snadno, je to silná páka.

Milostí Boží žijeme v tak poklidné a bezpečné době, jaké, co paměť lidstva sahá, snad ani nebylo. Hrozby, které proti nám druzí používají nebo mohou použít, nejsou takto zřetelné. Ale přece si člověk dovede představit, co by mu mohlo zničit život. Ztráta práce nebo domova často promění život člověka k nepoznání. Z toho, co dřív znal, zůstalo jen maličko. Už to není ten dřívější život. A to už se stává.

A dobře je asi to slovo přeloženo jako „zabíjejí“ – tedy zabíjejí pomalu, každý den. Člověk se děsí i toho, že by se s ním postupně přestali bavit všichni jeho známí; jeho přátelé by ho přestali zvát. Děsí se toho, že by měl doma peklo, že by se tam, kde uléhá a vstává nedočkal vlídného slova. Děsí se společenské smrti – kvůli tomu už docela snadno lidé skrývají své skutečné názory i poznanou pravdu. A celkem právem mají lidé takové obavy, je opravdu těžké být sám proti všem. Člověk pochybuje o své příčetnosti, když s ním nesouhlasí vůbec nikdo. Prorok Elijáš právě proto už nechce ani žít. Řekl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu … Zbývám už jen sám.“

Jenže, při všem, co se může stát, má člověk stále cenu před Bohem: „Což neprodávají pět vrabců za dva haléře? A přece ani jeden z nich není zapomenut před Bohem. Ano i vlasy na vaší hlavě jsou spočteny. Nebojte se, máte větší cenu než mnoho vrabců.“ Život není náhodný, ale je jako drama, jako film. Když slyšíme o někom, kdo zemřel za spravedlivou věc, kdo byl nespravedlivě zabit, tak nám to není jedno. I když je to příběh ze skutečného života, přijde nám to jako ve filmu nebo v románu. Toto byl kladný hrdina a nezalekl se ani smrti. Toto byl spravedlivý člověk a jeho smrt je tragédie. Hýbe to s námi, i když jsme toho člověka neznali. Když umírá spravedlivý, je na tom poznat, co je spravedlnost a co svévole. Co je dobro a co je zlo. Nestalo se to bez Božího vědomí, Bůh na to nezapomene. Víme, že Bůh takového vzkřísí, jako potvrdil vzkříšením spravedlnost svého jediného Syna.

Se svévolníky je tomu jinak. Zcela prakticky: Velký hřích často dochází odplaty již v tomto světě. Ze strachu mlčíte, ze strachu se podvolujete – a pak vás zachvátí smrt spolu s těmi, kdo celé to zlo zosnovali a řídili. Svévole není úplně recept na dlouhý život, její následky se obvykle dostaví. Bůh koná spravedlnost i na zemi. Často i kolektivní spravedlnost, kdy smete i ty, kteří jen mlčky přihlíželi, jen kývali. Jako v Sodomě, jako v Drážďanech, jako v Hirošimě. Že mnozí svévolní uniknou trestu již zde na zemi neznamená, že trestu unikne většina. A myslím, že se o dost jinak vstává s tím, že má Bůh důvod vás před nejhorším chránit a jinak s vědomím, že má Bůh důvod vás zabít. Můžete buď padnout za věc, kterou jste si vybrali – nebo se zachovat zbaběle, ale po zbytek života pak čekat, kdy to na vás trhne, kdy si pro vás přijdou.

Co horšího: Když sebou člověk nechá postrkovat a ze strachu z následků nikdy neřekne ne, když ze strachu z následků přestaně konat to, co z něj dělá dobrého člověka – tak především, co z něj časem zbude? Již v tomto světě může člověk okusit, co je peklo, když si nechá vzít duši. Dokud člověk žije, je ovšem stále nějaká možnost nápravy i v tom nejhorším, byť se s časem zmenšuje. Ale i tak si člověk může udělat obrázek, co je skutečné peklo. Když si za ničím nestojíme, pro nic nejsme ochotni snášet obtíže – tak co je v nás vlastně zajímavého, co by na nás někoho mohlo zaujmout, co by někdo mohl obdivovat, co by někomu mohlo být i milé? Můžeme se zkoušet rozptylovat zábavou a stále rafinovanějšími prožitky, jenže to přestane fungovat až překvapivě rychle. Pivo po práci nebo při setkání s přáteli chutná mnohem lépe, než po ránu.

Pokud lidé nabudou dojmu, že pro nikoho nic neznamenají, že jejich činy nemají žádný dopad, je to takové peklo, že se mu snaží uniknout dobrovolným odchodem ze života. Což je velmi krátkozraké. Bůh oceňuje velmi odlišné věci, než člověk. Můžeme být zcela nezajímaví, velmi neoblíbení a v podstatě sami. Ale stále můžeme jednat správně a mluvit pravdu. A, ač je pro nás, upřímně řečeno, těžké si to představit, právě toto oceňuje Bůh nejvíc. Ne že to ze slušnosti předstírá, jako člověk. Ale upřímně, ze své podstaty. Hospodin je spravedlivý, miluje vše, co je spravedlivé; jeho tvář pohlíží na přímého. Bůh opravdu není člověk, cení si jiných věcí, než my.

Člověku může hrozit ledacos, může na něj doléhat ledacos, ale pokud by nad ním měl i Bůh, který zná vše, říci: Toho neznám, ten mě nazajímá – tak co horšího může být? Kristus svým přátelům říká, aby se nebáli – i kdyby umírali rukou pohanů a bezbožných, je to něco, o čem Bůh ví, co je jaksi součástí hrdinského příběhu, který sám Bůh píše a který končí vzkříšením a věčnou radostí. Ale zároveň připomíná užitečný strach, který vlastně dává vůbec životu smysl. Užitečnou obavu z toho, abych vůbec měl za co sám sebe pochválit, že jsem to udělal správně. Abych vůbec mohl jmenovat někoho, koho alespoň trochu poteší, že mě dneska zase viděl – nemusí hned kvůli tomu skákat metr dvacet, samozřejmě. Abych pak, až budu stát čelem smrti, mohl říci „alespoň něco ze mě stojí za vzkříšení“. To by samozřejmě samo o sobě nestačilo, je to jen taková praktická pomůcka pro život. Kristus je ten, který pro nás sestoupil do pekel, jak poznáváme z jeho slov „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opsutil.“ Bylo chvíle, kdy se k němu Bůh neznal. Díky němu jsou i vlasy na naší hlavě spočteny, má nás kdo vzkřísit a má proč. Amen