Na středních školách se – možná to někoho z vás překvapí – probírá v hodinách literatury bible. Tak to alespoň bylo před čtvrt stoletím, kdy jsem chodil na střední školu já. Ale i od poměrně čerstvých gymnazistů vím, že na hodině literatury dostali za úkol přečíst třeba celé jedno evangelium.

Už jako středoškoláka mě však hněvalo, jak se celé podle školních osnov Písmo srhnuje: V prvním díle, ve Starém Zákoně, je Bůh přísný. Stanoví Zákon, aby se bedlivě dodržoval. V Novém Zákoně je pak Bůh láska. Jaksi, se stářím změkne.

Jaká je to faleš a jaké pokrytectví! Co Bůh v Zákoně přikazuje tak zlého či náročného, aby to člověk nemohl plnit? Jistě, za mnoha ustanoveními zákona je řečeno: Kdo toto učiní, musí zemřít. Kdo to vykoná, bude vyobcován ze svého lidu. Zdá se to moc. Lidé řeknou: Raději toho pozdějšího, staršího Boha, který je láska.

Ale pak se setkají se zlovůlí lidí. Pak slyší, jak někdo udeřil své rodiče. Jak někdo někoho unesl. Jak někdo unesl dívku a udělal z ní prostitutku. A jsou rozhořčeni. A sami u sebe si připadají spravedliví, když uvažují, jak by někoho takového potrestali strašnými tresty. Bůh Láska by to neudělal. Ale oni ano. Nejdříve je tedy zákon v srdcích mnohých příliš přísný. Ale když lidé skutečně vidí hrozné důsledky přestoupení, ve svém srdci by trestali strašným mučením, běsnou pomstou. Spravedlivější si sami u sebe připadají, než Bůh sám.

A to je smysl dnešního čtení: Když se člověk dívá na docela malý mráček nad mořem, už z toho dovede vyčíst déšť. Člověk uplatbil docela velkou představivost, protože nějaký malý beránek daleko nad mořem je úplně něco jiného než celá obloha šedivě zatažená hodinu potom. Kdo by čekal, že tak málo ohlašuje tak velkou změnu jen chvilku potom. Ale lidé tohle uhádnout dovedou. Zkušenost života je naučila. Rodiče, starší sourozenci, nějaký strejda jim řekl, že takhle to dopadá.

Proč tedy lidé nedovedou uhádnout, že hřích vždycky skončí nějakou katastrofou? Vždyť víme, že právě to byl první hřích – lidé věděli, že to špatzně dopadne: Bůh stvořil svět a pokaždé viděl, že co stvoři, bylo dobré. Navrch z dobrého udělal ještě lepší: Zahradu, vyleděnou, nachystanou přesně pro člověka. Adam s Evou zažili, zakoušeli každý den svého života, co je dobré. A teď už jen chtěli poznat, jaké by to bylo zlé. Zkusit si, jak by to bylo špatně. Aby to znali jako Bůh. Znali dobré, chtěli poznat zlé.

Stejně jako každý z nás je raději tam, kde na něj nikdo nekřičí, kde na něj lidé nemají jízlivé, zraňující poznámky. Kde lidé plní svoje slovo. Kde se může spolehnout a nemusí kontrolovat. Kde na něm někomu opravdu záleží. Víme, co je dobré, velmi dobře to víme.

Ale stejně jako první Adam, prví člověk, i my chceme poznat zlé. Chceme si udělat jméno a chceme se zapsat. Chceme si udělar jméno tím, že z někoho uděláme hlupáka. Že na někoho zavřeme tak, že se až bude třást. Že bude muset odejít jinam. Chceme, aby věci skončili špatně. Aby lidé kolem nás trpěli – a abychom mi sami trpěli. A mohli Bohu říci: Svět, který jsi stvořil, není dobrý.

Zákon Boží není vysoká laťka. Nějaká tvrdost. Jak Bůh říká: „ to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval. Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo“. Každý velmi dobře ví, co svým konáním způsobuje. Že z malého, zraňujícího slova, z malého obláčku do odpoledne vzejde obloha zcela zatažená, šedo a dusno.

Zákon Boží tedy na Sinaji vůbec nemusel být vydán. Izraelci už dávno věděli, co je dobré a co zlé. Abraham, jak říká Kristus na mnoha místech a jak ještě častěji připomíná apoštol Pavel, byl spravedlivý i bez Zákona. A jak dále říká Pavel, některé národy i bez Zákona konají, co žádá Zákon. Protože jejich svědomí je jednou obahuje, jednou obviňuje.

Zákon, jak znovu říká Pavel, byl dán jako vychovatel, jako učitel. Jako když vás někdo krok po krouku učí něco jednouchého. Třeba řídit auto. To není nic těžkého, skoro každý může řídit auto. Jen se musíte pečlivě naučit opakovat jisté kroky. Někdo pr vás má pochopení, někdo s vámi má soucit a učí vás, co se může naučit každý. Co je velmi logické, co ani jinak nejde. Jen se vám to musí dostat do krve, musíte se to naučit. Proto Bůh v Zákoně znovu zopakoval, co kadý sám vím, ež by se mělo dělat. Protož měl pochopení a soucit, jako ovečku svůj lid nesl.

Evangelium pak je jenom pro ty, kdo se upřímně pokusili alespoň jednou udělat něco dobře. Alespoň jednou. A třeba měli smůlu na okolí a na chvíli která zrovna byla a špatně to skončilo. Evangelium je pro všechny, kteří alespoň někdy chtěli být upřímně, naivně dobří. Ale nedopadlo to dobře. A tak jdou teď plni hněvu, zlosti, smutku. Nebo chuti sama sebe zničit – lidé na křivdu odpovídjí různě, výsledkem bývá ale stejně velký problém.

Ten čas, který nedovedli lidé Ježíšovy generace rzpoznat, je čas, který ještě stále trvá, Dodnes, z milosti Boží. Kdo ví, jak dlouho ještě. Čas, kdy už přišel Kristus. Ten Kristus, lterý moc dobře ví, jak je z toho a z toho člověk rozmerzelý. Který zažil mnoho křivd a nedůstojného jednání se sebou samým – mohem dříve, než pak nakonec přišel kříž, úplná porážka a dokonalé ponížení za nic. Aniž nespáchal co zlého.

Ten Kristus je připraven vše zlé, co jsme učinili, vzít na sebe. Nabízí nový začátek, nezávislý na věku, vrozené povaze – jakkoliv tyto věci jinak určují tak mnoho. Tento Kristus říká: Dovedeš odhadnout důsledky u počasí. Nebo když si jdeš něco koupit. Nebo když si domů kupuješ žárovku nebo jiný spotřebič. Nebo když si kupuješ auto. A důsledek hříchu nedovedeš uhádnout?

Když s druhým nemluvíš, když práskáš dveřmi, urážíš se, když slubuješ a neplníš, když neděláš, o co tě všichni prosí, víš dobře, jak to dopadne. Bůh nevydal Záon aby tě trápil a zkoušel, aby na tebe číhal. Ale aby Ti připoměl, co moc dobře víš. Moc dobře víš, co ničím dobrým neskončí. Zde je pak Kristus. Teď je ten čas, abys jednal dobře. Jeho oběť smazává vše, co jsi doteď učinil zle. Nesnaž se být velký a moudrý ve vlastncíh očích. Využij ten čas, který nastal, svobodu od všeho zlého, co se dosud stalo. Spolehni na něj a jednej už dnes tak, aby Ti nikdo nemohl nic vytknout, z upřímného srdce. Amen