Správce synagogy měl nejak zařídit, aby se ve shromáždění každý cítil dobře. Protože v dochozí vzdálenosti byly i jiné synagogy. Každý nakonec mohl říci: Tady se mi to nějak nelíbí, tady se mě něco dotklo. A začít chodit jinam. Synagoga nebyla církev. Církev je tělo Kristovo. Jako nemůže ruka nebo noha sama žít bez těla, křesťan, který zná Písma, ví, že mimo církev nemůže jeho víra žít, že mimo církev nemůže dosáhnout spásy.

Ale synagoga byla mnohem více škola, přednáškový sál. Každý si mohl říci: Tady to říkají takhle, to je mi nepohodlné, půjdu jinam. Slovo Boží bylo tehdy vzádcné; již pět set let nevystoupil žádný prorok. A tak bylo víceméně na úvaze každého, jakému výkladu dá přednost. Jasno bylo jen ve zjevných věcech, sice že hříšníci jsou celníci a nevěstky. Což opravdu byli. Ale jinak měl jeden rabi ten názor, druhý zase jiný názor. A od běžného člověka se vlastně skutečně čekalo, že si od toho učitele vezme to, od jiného zas to. Jak mu vyhovuje. Slovo Boží bylo vzácné, byli jako ovce bez pastýře.

Pokud někam lidé přestali chodit, pokud někde lidí ubývalo, čí to byla chyba? Asi správce synagogy. Protože všichni v Izraeli byli přesvědčeni, že jsou přece dětmi Abrahamovými. Že se jim nějaké slovo či konání ve shromáždění nelíbí, nemohla být přece jejich chyba. Všichni jsme přece děti Abrahamovi. A tak musel být úkol správce synagogy nevědčný. Ze všech lidí on jediný nemohl říci: Mě se tu nelíbí a jít jinam. Držel kratší stranu bidla.

A tak se nelze divit, že z pohledu správce synagogy musí shromáždění hlavně nějak dobře působit. A pohled na zástup nemocných nepůsobí dobře asi na nikoho; kdo se cítí dobře v nemocnici nebo v čekárně lékaře? To nikdo nevyhledává.

Správce synagogy samozřejmě nemůže vynadat přímo Ježíšovi. To by nevypadalo dobře. To by vypadal jako ten zlý. Místo toho osloví zástup: „Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni“ Ale ani Ježíš nenapomíná správce synagogy, který promluvil, ale zase zástup. A říká jim „Pokrytci!“. Protože skutečně, správce synagogy jen odpověděl na potřeby shromáždění, dal mu takovou podobu, jakou si většina přála. Dnes chtějí vidět a slyšet něco hezkého, ne nějaké nemocné. Jestli to takhle bude vypadat každou sobotu, to taky můžou chodit jinam.

A pak řekl Ježíš neco velmi divného. Právě něco, co může mnoho lidí odradit. Něco divného, co člověk nemá potřebu poslouchat.

„Neodvazuje každý z vás v sobotu vola nbo osla? A tato žena by neměla být odvázána v sobotu“ Ježíš prostě řekl, že jako je přivázaný osel, byla přivázána také ta žena. Použil stejné slovo. Neuráží to důstojnos člověka? Zvíře je přece přivázané a neví přesně proč. Zvíře nemá rozum. A srovnávat ho s člověkem? Zvíře je přivázané a neví proč. Kdežto člověk…

Kdežto člověk. Kdežto člověk – ví nakonec, proč na něj přišlo trápení? Ano, někdy ví. Ví to tehdy, když dělal něco, o čem sám věděl, že dělat nemá. Když ho všichni varovali. Tehdy ví. Ale to je jen část trápení, které na lidi přichází. Trápení té ženy přišlo odjinud. S hůry nebo z hlubin, kdo ví. Čert ví, lépe řečno. Tato žena byla spoutána satanem. Mocnější bytostí. Podobně, jako člověk, mocnější bytost, může přivázat zvíře.

Člověk přitom není silnější než vůl. Dokonce není silnější, než osel. Dokonce nemá ani silnější vůli, než zvíře – víme, že když si osel něco zamane, nikdo s ním nehne. Možná člověk ani nemá hlubší vnímání, hlubší prožitky a pocity, než zvíře. Všimněme si, když zvíře něco dělá, je obvykle zcela při věci, nemyslí na něco jiného. Kde kdo z nás někdy viděl, jak dovede pes truchlit pro svého pána, jiné zvíře pro svá mláďata atd. Člověk dovede svázat zvíře, protože má větší přehled. Zná více souvislostí, dovede myslet o krok dopředu. Takže i vola nebo osla dovede zahnat do kouta. Ví, že je žene slepou uličkou, kdežto zvíře pře sebou vidí jen otevřenou cestu. Zvíře si nedá tolik věcí dohromady, jako člověk. Prostě nedá.

A podobně duchovní bytosti převzšují nás. Ne vůlí, ne hloubkou prožitku, možná ani hloubkou poznání ne. Ale znají víc souvislostí, myslí o krok dopředu. My dovedeme spoutat zvíře právě proto, že nedovede porozumět smyslu našeho počínání. A duchovní bytosti zase nás převyšují mocí v tom, že nedovedeme porozumět jejich počínání. Nemáme z těch věcí vůbec pojem, nemůžeme jim rozumět.

O satanu pak z Písma víme s jistotou jen to, co nám sdělil Kristus: „v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži“ Může způsobit trápení, u kterého je nad naše síly najít řešení, protože je to všechno příliš složité. A tolik víme, že ani satan nemá cíl, protože kdo lže, lže i sám sobě a nemůže mít žádný skutečný, pravdivý cíl. Jsou prostě potíže, u kterých není v moci člověka najít řešení.

To říká Ježíš shromážděným. A nazývá je pokrytci, protože se tváří, že žijí ve světě, kde se všechno dá vyřešit. „Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, a ne v den sobotní.“ To neřekl ten správce jen za sebe, ale za mnohé tam shromážděné. Všechno se dá časem vyřeší, všechno nakonec dobře dopadne, vše je, jak má být. Ne!

Něco může vyřešti jen zásah shůry, protože není v silách žádného člověka to rozplést nebo tomu přijít na kloub. A nemusí to být ani nějaká nadpřirozená nemoc. Stačí právě ty souvislosti, nad kterými duchovní bytosti vládnou lépe, než my. Nemoc nemusí být neléčitelná. Stačí, aby v dané době nebylo nikoho, kdo je schopen najít účinný způsob léčení. Kdo ví, tu ženu z našeho příběhu by dnes třeba dovedl uzdravit i běžný doktor. Už ví jak. Dýmějový mor, který vyhubil polovinu obyvatel Evropy, se dá vyléčit streptomycinem, který mají v každé lékárně. Zabírá i na tuberkulózu, na kterou v předminulém století umíralo tolik lidí, že už prostě patřila k životu, že to nikomu nepřišlo. Nebo, jak se nakonec ukázalo, úplavici lze vyléčit jednoduchým roztokem soli, cukru a trochy ovocné šťávy, podávané po lžičkách. Víc na tom není. Ale v době, kdy na ni v poli umíraly doslova celé armády, to ještě nikomu nedošlo. Ač se lidé snažili velmi, nikdo tomu nepřišel na kloub. Nikomu nedošly souvisloti. Moc duchovních bytostí je v tom, že jsou jaksi nad věcí. Kdežto my jsme teď a tady. Někdy na nesprávném místě nebo v nesprávnou dobu. A pro nás osobně řešení není.

Ježíš se hněvá, že toto nikdo nechce chápat. Pro tu ženu je pomoc jen teď a tady. Jen Kristus, Boží Syn, zná souvislosti nám nepřístupné. Buď teď ještě neznámé, nebo vůbec nepřístupné. Ví proč zrovna tuto ženu satan držel svázanou po osmnáct let. Nikdo z těch lidí kolem o tom nemá ani tušení. Teď a tady musí být uzdravena, protože tady pomůže jen zázrak. Ve všední den, po šest dnů, kdy se má pracovat, nikdo z lidí řešení znát nebude. Kdybi znali, vyléčili by ji lékaři nebo nějaká babka kořenářka už dávno. Ale nikdo neví, nikdo si neví rady. To je právě to ďáblovo dílo. Bůh vše učinil krásně a v pravý čas. Ale člověk nezná a tak ho život skřípne v nevhodnou chvíli na nevhodném místě.

Plyne z toho dvojí: Především, člověk by měl mít pochopení pro lidi, kterým sám nemůže dát radu, o které s úplnou jistotou ví, že pomůže. A ani nezná nikoho z lidí, kdo by takovou pomoc mohl dát. Člověk by měl prohlédnout a poznat, že při všem dobrém, co Bůh učinil a co zůstává, vládce tohoto světa je ďábel a život člověka je často tragédie, kterou si sám nezavinil. Hodně je takových životů.

Druhá věc, která z toho plyne: Nedá se často udělat více, než aby si byli lidé blýzko a aby skutečně „plakali s plačícími“, jak říká aspoštol a jak to dělali Jobovi přátelé. Proto není církev synagóga, kam si přijdeme poslechnout toho nebo onoho učitele, ale jedno tělo, kde, když trpí jeden úd, trpí všechny spolu s ním. Není to místo, kam by si člověk přišel poslechnout toho člověka a jinam zas jiného a poslepoval si z toho víru sám pro sebe; je jen jedno apoštolské učení a jeden Duch, který spojuje církev. Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Amen