V obou pobodobenstvích přirovnává Ježíš Boží království k věcem, které byly jinak pokládány nízké ba nečisté. Pokud jde o kvas, je to jediné místo v Písmu, kde se o něm mluví kladně. Před vyjitím z Egypta a pak každý rok při velikonočních svátcích musel být důsledně odstraněn všechen kvas a jedly se nakvašené chleby. A podle toho se o kvasu mluví v celém zákoně, jako o nečistotě. Ale stejně tak to pokračuje i v Evangeliu, v epištolách. Sám Ježíš dokonce jinde říká: Varujte se před kvasem farizeů, to jest pokrytectvím, skrytou nečistotou.

S hořčičným semínkem to není o moc jiné. Autor první známé učebnice přírodopisu, Plinius starší, píše: Hořčice je strašně zdravá. A roste sama i v divočině. Roste líp, když se zasadí do zahrady. Ale to rozhodně nedělejte. Když ji zasadíme na záhonek, všude napadají její semínka (kterých má spoustu, stejně jako řepka) a všechny vyklíčí a vyrostou. A už se jí nikdy nezbavíte.

Ježíš tímto podobenství tedy v zásadě říká: Boží království je jako bakterie (kvasinka je cosi jako bakterie) a jako parazitická rostlina. Začíná nečím neznatelně malým. Ale jako ta horčice časem roste všude a už se jí nedá zbavit, všechno prorostla, tak také ten kvas už nejde po jedné kvasnici z těsta vyndat, už je ve všem.

Ježíš mluví o Božím království. To není nic jiného, než že Bůh vládne na zemi, že jeho slovo je ve všem autoritou. Že se vše děje ke slávě Boží. Věština komentátorů i autor komentáře k příručce pro tento alianční týden modliteb uvádějí, že lidé Ježíšovy doby si představovali ustavení Boží vlády pomocí vojenského převratu, který provede mesijáš. Asi tak, jak to o zhruba 300 let později provedl na blízkém východě Mohamed. V komentářích nelze přeslechnout určité pohrdání na touto násilnou, primitivní představou ustavení Boží vlády. Nu, řekl bych, začněme u sebe a u svých představ.

Vždyť i náš čas si nakonec spravedlivější společnost, lepší mezilidské vztahy, lepší zdraví a větší blahobyt slibuje především od těch i oněch vládních opatření. Vládá ať zařídí – nařídí to nebo ono.

Ovšem vládní moc vždy byla a vždy bude násilné povahy. To není špatně, její omezený úkol je vykonávat zákonné násilí, tedy bránit před zločinem a trestat zločince a bránit zemi před vpádem. Pro to je zřízena od Boha, protože nic z toho jako jednotlivci nemůžeme dokázat; dokonce ani nemůžeme utvořit dost velkou skupinu pro takové úkoly. Nicméně, násilí je vždy v povaze moci.

A tak i všechny pokusy o dobré věci nemůže vláda než konat s více či méně skrytou pohrůžkou násilí. Platíme např. zdravotní pojištění. Dobrá věc. Ale zkuste ho nezaplatit. Přijde obsílka, po obsílce exekutor a když mu neotevřete, přijde nakonec policista a policista přijde s pistolí. U toho, co vláda ustavuje, nejde nakonec najít nic, co by nebylo vynucováno. Představa naší doby je tedy nakonec také spojena s tím, že dobrý svět vzejde minimálně z pohrůžky násilí.

Kristus tedy říká: Ano, království Boží přijde v moci a ovládne svět. Ale ne v moci meče. Spíše v moci, jakou má bakterie nebo invazní rostlina. Časem je všude, nedá se jí zbavit a boj s ní je potřeba vzdát.

Jiným způsobem bychom možná mohli říci: Království Boží vyhlodá ta pozemská království zevnitř. Kristovo proroctví se poprvé naplnilo v Římské říši: Církev časem dokázala lidem nabídnout všechno, co si v marné naději slibovali od císaře a vládní moci: Z péče o křesťanské nemocné se časem rozvinula péče o všechny nemocné. Z péče o křesťanské chudé nakonec vzešla péče o všechny chudé. Nechtěné narozené děti, které římané pohazovali pod mosty a nechali je svému osudu, křesťané brali za valstní, adoptovali a i tímto způsobem početně rostli. Ale církev dokonce rozhodovala i spory a časem i znesváření pohané šli raději pro rozsouzení k biskupovi, o kterém věděli, že se řídí sparvedlností Boží, než k úplatným světským soudům.

Když se nakonec císař Konstantin rozhlédl kolem sebe, zjistil, že církev je jediná, kdo je schopen skutečně zajistit, co lidé marně čekali od císaře. Církev opravdu jakoby vyhlodala římskou říši zevnitř, ve všech úkolech kromě boje mečem nahradila její funkce. A už byla všude, už ji nešlo vykořenit. A tak, dalo by se říci, veden zjevení od Boha, před círksí kapituloval. Ukončil násilný boj proti níc.

Když se pak o pár století říše zcela zhroutila, církev, který krmila chudé, starala se o nemocné a oupštěné a smiřovala spory (někdy dokonce velela hasičům), přežila vlastně beze změny. Nový barbarští vládcové ji spíše nechávali fungovat dál, protože si ani nemohli zdát o tom, že by ji v konání všech těch dobrodiní nahradili.

To je cesta, kterou nám Kristus ukazuje. Jak je psáno v žalmu: „Neslibujte si nic od útisku, nedejte se šálit tím, že něco uchvátíte, k jmění, byť i přibývalo, neupněte srdce.“ Nemysleme, že k nám Boží vláda, dobré uspořádání přijde ze strany jakékoliv moci. Boží království poroste jen tehdy, pokud budeme schopni naplnit všechny ty touhy, přání a potřeby, které lidé nesprávně a marně vkládají v Boží moc. Království Boží účinně poroste skrze dílo spravedlnosti a milosrdenství. A tak porazí všechna království světa. Amen