Kdo bere Bibli vážně, měl by se nad slovy, která jsme slyšeli, trochu zarazit: Rostlina hořčice rozhodně není velká jako strom. Správného čtenáře bible totiž napadlo se podívat, jak hořčice vypadá: Hořčice roste i u nás, vypadá jako řepka, se kterou je příbuzná a má tak půl metru, víc ne.

To je ovšem naše hořčice setá. Ježíš mluví o hořčici černé, která se pěstuje v orientě. Černá hořčice dorůstá skutečně skoro tři metry, jako menší strom v zahradě. O to víc je to zvláštní, že má opravdu malá semínka, asi jako mák. Naše hočičné semínko, ty žluté kuličky z láku od okurek, je daleko větší. Pokud nikoho nenapdalo si zjistit, jak hořčice vypadá, tak tohle ani nezjistil. Na tom vidíme, že pokud člověk něco bere vážně, tak zjišťuje, jestli to tak opravdu je. A pak se může dozvědět víc.

Ale i když je černá hořčice velká jako strom, tak si v ní ptáci hnízda nestaví. Přeci jen ptačí hnízdo i s ptáčaty by její větvičky neunesly. A co víc: Ten člověk si jí zasadil do zahrady. Autor první známé učebnice přírodopisu, Plinius starší, píše: Hořčice je strašně zdravá. A roste sama i v divočině. Roste líp, když se zasadí do zahrady. Jenže, když ji zasadíme na záhonek, tak už se jí nezbavíme. Všude napadají její semínka (kterých má spoustu, stejně jako řepka) a všechny vyklíčí a vyrostou. To je jako kopřiva, ze které jde dělat salát, šampon, nádivku, dokonce snad papír, je strašně zdravá – ale na zahardu si ji nikdo nesází, protože by se jí pak nezbavil.

Ten, pro koho bylo nejdůležitější, aby byl vždy nejchytřejší, řekl v tom shromáždění svojí ženě: „Mámo, jdeme domů, ten nic neví.“ A šel domů a dál si myslel, že je nejchytřejší. Byla to zkouška. Dál poslouchali jen ti, kdo věděli, že i Ježíš už hořčici taky viděl růst. Že taky zná zahrádkářské rady. A že ví i něco navíc. Jen když uznáme, že někdo ví, to co my a ještě něco navíc, můžeme se něco naučit.

Ten člověk zasadil hořčici do zahrady, i když by i v divoké přírodě rostla sama. Ale v zahrdě roste ještě lépe, protože se o ní někdo stará, někdo o ní má zájem. Stejně tak v Božím království se od člověka čeká to samé, co se v životě čeká od každého člověka: Například, že bude dobře vycházet s lidmi kolem sebe. Že se bude snažit bránit hádkám. Že bude přemýšlet, zda druhým něškodí, zda druhé nepopouzí k hněvu. Že bude také něčím užitečný, že bude dělat něco, kvůli čemu si lidé řeknou: Je dobře, že je tady, že ho tu máme. Že nebude lhát. Že dodrží svoje slovo, že na něj bude spolehnutí. Tak je rozumné žít pro každého člověka.

A někomu se to může i dařit. Jako občas vyroste hořčice i v divoké přírodě. Ale jindy ji zadusí plevel hne na začátku. Nebo ji už jako semínko sezobnou ptáci. Nebo přijde zvěř a rostlinu spase. Stejně tak i člověk, který se snaží žít dobře, často narazí na zlé lidi. Setká se s křivdami. S potížemi, které sám nezavinil. Má v mnohém smůlu. A řekne si nakonec: Co bych se snažil. Co chci si vydupu, vykřičím, vyvzdoruji. Budu tak protivný, že mi raději všichni uhnou. Budu lhát, abych vypadal lépe. Každý to tak dělá. Najdu si na všechno výmluvu, takže po mě nikdo nebude moci nic chtít.

Kdežto v zahardě neroste hořčice sama pro sebe. Ale protože ji tam někdo zasadil. Někdo ji tam chtěl mít, někomu na ní záleží. Někdo se dívá, jak roste. Stejně tak člověk v království Božím dělá to, co by měl dělat každý rozumný člověk, který chce, aby se mu dobře vedlo. Ale v království Božím to nedělá jen kvůli sobě. Ví, že Bůh ho vidí, že Bůh má radost ze všeho, co dělá. Že Bůh stojí o to, aby právě od dělal věci dobře, aby rostl v jeho království. I když přijde nezdar, i když nikdo zatím něvidí, co dobrého dělám, i když nikdo neocení, že jsem jednal správně, Bůh to vidí, Bůh to oceňuje. Bůh to také jednou odmění.

Hořčice nejdříve roste sama, ale časem začne zahradu zarůstat – proto právě, jak jsme řekli, ji normálně do zahrady nikdo nedával. Stejně tak člověk, který před tváří Boží dělá, co má, si nejdříve myslí, že je v tom sám. Stejně jako když se zamíchají ty kvasnice do těsta: Nejdříve jedna o druhé neví. Ale jak hořčice roste a jak těsto kvasí, v jednu chvíli je hořčice všude a celé těsto je prokvašeno. Člověk, který žije dobře před Boží tváří časem zjistí, že takových lidí je víc. Že se nakonec dají najít všude. Nejdříve si člověk připadá sám, když dělá ěnco dobře. Ale časem zjistí, že podobně žít se pokoušeli i jiní lidé. A že dobré jednání mnoho lidí očekává a oceňuje. Že spravedlnost má budoucnost. Na začátku to vidět nemůže, na začátku azčíná jen sám od sebe a je s ním jenom Bůh.

Zbývá zjistit, jak mohli na té hořčici hnízdit ptáci. Kdo vzal podobenství vážně, ví, že nejde o běžnou hořčici, jaké roste někde na mezi. Nebyla to hořčice, která by rostla jen kvůli sobě. Ale kvůli tomu, kdo ji chtěl mít ve své zahradě, kdo se o ni staral, kdo ji viděl růst. To běžně nikdo nedělá, ale řekne: Ať se o sebe postará sama. Ale zde se někdo jiný staral. A tak byl výsledek nečekaný, lepší, než šlo čekat. Také my máme věřit, že nás Bůh dovede k lepším koncům a lepším výsledkům, než kdybychom se starali jen sami kvůli sobě. Budeme-li růst kvůli Bohu, můžeme se stát něčím větším, něž si dnes vůbec dovedeme představit, než se nám dnes zdá vůbec možné. Amen