Vítám vás, bratři a sestry, v tomto svatém shromáždění. Dnes se staneme svědky veliké Boží moci, protože náš Pán ve své milosti ráčil vyvolit setru Marii a bratra Martina, aby přijali křest.

210, 1–4

1. čtení: Deuteronomium 20, 1–9

438

2. čtení: Lukáš 14, 15–24

Bratři a sestry, kdo z vás je bohatý? Navštívil jsem již většinu z vás. Někdo si žije trochu lépe, někdo hůře. Ale nikdo nemá vilu s bazénem, nikde se u nás nejí marinovaný losos ze stříbrných podnosů, nikdo nejezdí do kostela luxusním vozem. Chudí možná nejsme, v naší zemi není skoro nikdo opravdu chudý. Ale bohatí? Opravdu bohatí, tak aby se o tom mluvilo, abychom nevěděli co s penězi? Opravdu bohatí? To asi nejsme, jsme na tom tak nějak normálně. Někdo trochu líp, někdo hůř, ale nijak podstatně nevybočujeme z průměru. Do společenských časopisů nikoho z nás nefotí, fotografové bulvárních novin nečíhají, kam půjdeme večer za zábavou. Což mě vede k další otázce: Kdo z nás je slavný? Kdo z nás byl v televizi víckrát než jednou, koho z nás se budou ptát na důležité otázky společnosti, po kom z nás se jmenuje ulice, kdo z vás se dostane do učebnic? Konečně, kdo z nás něco velkého dokázal? Kolik se po nás jmenuje vědeckých teorií, kolik knih máte na policích knihoven a knihkupectví, kolik vašich obrazů visí v galeriích, kolik filmů jste natočili, jak dlouho jste zasedali v parlamentu, kdo z vás se stal z čističe bot milionářem? Troufám si tvrdit, že nikdo z nás není pořádně bohatý, slavný a nic opravdu velkého jsme před tváří světa také neudělali.

A ten muž z našeho dnešního podobenství, koho si asi zval? Chystá velikou večeři, velkolepou událost. Koho na takový podnik pozve? Jistě někoho na úrovni. Jistě nějaké zajímavé lidi. Ty, kteří něco dokázali a mají tak o čem mluvit. Jistě lidi, kteří už prokázali svou výjimečnost a tak od nich lze předpokládat, že ani tentokráte nezklamou. Lidi, na které se bude radost podívat. S chytrým člověkem je radost i jen si promluvit, jak říká klasik. Bude to velkolepé završení dne.

Kdo je ten hostitel? Jeden z hostí, řekl: Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím. Je to tedy Bůh. A podle tohoto podobenství se zdá, že Bůh stojí o lidi na úrovni. Jeho hosté jsou podle svých omluv docela movití. Jeden kupuje pole, aniž by ho předem viděl, druhý má rovnou pět párů volů, příjmy toho třetího mu dovolují se konečně usadit. Jsou podnikaví, pozemek, to je jistá investice, pět párů volů, to už se dá rozjet sedlačení ve velkém, oženit se, to je důležitá životní meta a ten poslední se asi oženil obzvlášť dobře, když se mu od nevěsty nechce ani na chvilku.

Ten hostitel je Bůh a zve dnes, v podvečer světa, na večeři. Zve lidi na úrovni. Stojí o společnost lidí na úrovni. Není to tedy tak jednoduché, jak bychom si ve své jistotě mysleli. Není to tak jednoduché, že by Bůh automaticky stál o chudáky bez jména, kteří nic nedokázali, jako jsme před tváří světa my. Není to tak, že by se v podvečer světa všechno jednoduše obrátilo. Není to tak jednoduché, že bohatým je automaticky nastaveno stát se v podvečer světa chudými, slavným není automaticky nastaveno stát se v podvečer světa bezejmennými, není důvodu, aby se schopní v podvečer světa stali automaticky bezmocnými. Vždyť jestli je svět takto odpočatou nastaven, jestli je proto stvořen, aby se nakonec všechno automaticky obrátilo, proč se vůbec o něco snažit? Proč těžit těmi svěřenými hřivnami, proč rozvíjet svůj talent, proč vyvíjet houževnaté úsilí? Kdyby to tak bylo, že se všechno automaticky obrátí, proč se jenom nepovalovat a nečekat, až nám navečer všechno spadne do klína? Proč by měl někdo budovat podniky pro spoustu zaměstnanců, namáhat si hlavu, aby oslovil veřejnost, proč by se třeba někdo měl stát klavírním virtuózem, režisérem, když by ho za to čekalo zasloužené ponížení v podvečer světa? Ne, není to tak, Bůh stojí o schopné, inteligentní, houževnaté lidi, kteří něco dokáží. A proč tedy my nejsme ani bohatí, ani slavní, ani jsme toho, po pravdě řečeno, moc nedokázali?

Pozvaní se vymluvili. A ne hloupě! Pokud jste pozorně poslouchali první čtení (což jste měli), vidíte, že se jejich výmluva celkem opírá o výjimky, které ustavuje zákon pro propuštění z boje: Koupě domu, vysazení vinice, zasnoubení. Je to dost podobné. A ještě to provedli zdvořile, neřekli prosté nejdu, ale elegantně: Prosím tě, přijmi mou omluvu. Moc mě to mrzí, ale jistě chápeš. Snad jen ženitba nepotřebuje omluvu: Mám rodinu, to je výmluva úplně neprůstřelná, to ví každý. Jenže tentokrát své schopnosti přecenili. Ten člověk, ten pravý člověk a pravý Bůh je totiž nezval do boje, nechtěl jim dát žádný úkol. Zval je na večeři. Na slavnost. Nic po nich nechtěl, chtěl být jen s nimi. Nechtěl, aby pro něj něco udělali, chtěl se s nimi bavit a radovat. A když se mu takhle mazaně vymluvili, tak se rozhněval.

A tak jsme se tu ocitli my. Ani jsme se nenadáli, bylo přikázáno, aby nás přivedli rychle, bez příprav. A jsme chudí, zmrzačení, slepí a chromí. A nic se na to nezměnilo. A přesto nás právě dnes čeká večeře se samým králem králů. Přesto nás dnes nakrmí svým tělem a napojí svou krví samotný Vševládce. Jsme pozváni na hostinu. A někdo přišel sám, kdo by si nechal ujít takovou hostinu v podvečer světa. A někdo byl dokonce donucen přijít, ale je tady a nebude litovat. A jiní, kteří jsou někde daleko, budou donuceni přijít. A nikdo nebude litovat. Je to totiž hostina na počátku nového světa. Je to poslední večeře v předvečer věčného dne. Poslední večeře. A i když ti narychlo pozvaní nemají patřičného lesku, záři jim dodává sám hostitel svojí přítomností. Že mu stojíme my, chudí, zmrzačení a slepí, za společnost, znamená, že jsme najednou bohatí, slavní a úspěšní. A říkáme si, že jsme udělali terno a je to tak, jen s tím detailem, že by nebyl důvod, abychom tu byli, kdyby ten člověk narychlo změnil své rozhodnutí.

Nějakým zvláštním řízením jsme se tu octli, my ubožáci. A zároveň není nikde psáno, že ti na úrovni to pozvání odmítnou museli. Jen kdyby nebrali tak vážně čím jsou a své konání, kdyby je přes jejich úspěch více vábila ta hostina, nemuseli odmítnou. Nemuseli, a ani dnes nemusí. Ale zatím jsme tu jen my.

A stojí tu dnes s námi před tváří boží dva lidé. Jsou mladí a ještě nelze říci, jestli jednou pohádkově zbohatnou, proslaví se, něco velkého dokáží a nebo budou takový celkem obyčejní, jako my. V prvním případě, Marie a Martine, nemusíte odmítnou to pozvání, pokud si nebudete více cenit svého úspěchu než pozvání k hostině, ke které s námi dnes společně přistoupíte. A to bude tehdy, pokud dokážete, jako my zde dnes před Bohem i před vámi, vždy říci: Nic jsme si nezasloužili, jsme před tebou, Pane, jen chudí, zmrzačení, slepí a chromí. I kdyby jste dosáhli čehokoli (a Pán vám to dopřej), takový je před Bohem nakonec každý člověk, pro svůj hřích. Nyní však vám bude dáno na hřích zapomenout, protože bude zapomenut před Bohem, pro krev Kristovu. A budete spolu s námi pozváni k jeho večeři. Mějte tento den v paměti a nikdy nepohrdněte tímto pozváním, i kdyby vám Bůh ve své štědrosti dopřál ještě na soumraku tohoto světa cokoliv. Amen