Výmluvy pozvaných se nápadně podobají zákonným důvodům pro zproštění vojenské služby z knihy Deuteronomium: Pak promluví k lidu správcové: „Ten, kdo vystavěl nový dům a ještě jej nezasvětil, ať se vrátí domů, aby nezemřel v boji a nezasvětil jej někdo jiný. Ten, kdo vysadil vinici a ještě z ní nesklízel, ať se vrátí domů, aby nezemřel v boji a nesklízel z ní někdo jiný. Ten, kdo se zasnoubil se ženou a ještě si ji nevzal, ať se vrátí domů, aby nezemřel v boji a nevzal si ji někdo jiný.“

Tato přikázání nezmamenají jen v řádech tohoto světa nevídanou míru milosrdenství a soucitu. Kdo vystavěl dům, vysadil vinici nebo se oženil nejen, že do války nemusí; zdá se, ani není v tomto podnikání vítán. Protože stavba domu, plodná práce a manželství mají přednost před národem, před veřejným životem; dokonce i když jde o svatý boj. Ty výmluvy se opírají o skutečně svaté věci. Pokud někdo konkrétní nebude pracovat na poli, budeme trpět hlad. Pokud lidé nebudou mít prostředky k práci, v tomto případě energii z páru volů, vypěstuje a vyrobí se toho mnohem méně a dráž. Pokud se lidé nebudou ženit a vdávat, zmizí jedno ze základních spojení mezi lidmi a generacemi, lidé budou žít v osamění vedle sebe, bez zájmu o cokoliv společného. Ty výmluvy se opírají o něco svatého. Všimněme si, hostitel na ně nemá co říci. Neodpovídá. Ovšem s pozvanými skoncoval.

Vidíme mimochodem, že sehnat si dokonalé alibi, mít připravenu neprůstřelnou odpověď, když se nám do něčeho nechce, nemusí stačit. Nestane se nám třeba, že by nás někdo veřejně káral nebo zostudil, že by se s námi hádal. Ale prostě s námi přestane počítat. Tak je to u lidí; tím spíše u Boha, který zná úmysly srdce. Před lidmi může vypadat sebelépe, na co se člověk vymlouvá. Nám samým to může dobře znít. Ale co je to platné, pokud přestáváme být co platní před Bohem, když začíná hrozit, že s námi Bůh přestane počítat.

Výmluva tedy sice zní dobře. Pokud by šlo o válku, o něco veřejného, politického, o nějakou společenskou povinnost. Ovšem, tito hosté jsou pozváni k hostině. Jsou povoláni brát, přijímat, nikoliv dávat. Navíc, pozváni dlouho dopředu, pozvání již přijali. Že je tedy odmítnutí pozvání urážkou, zvůlí, je jasné. Otázka je spíše proč na tu hostinu tak něchtěli?

Nejspíše proto, že být hostem znamená být tím menším v domě. Jistě že o hosta je třeba se ve všem postarat, vyhovět mu. Jistěže hostitel je ten, kdo obsluhuje. Ale právě: Kdo je větší? Ten, kdo se stará, nebo ten, o koho je třeba se postarat? Samozřejmě ten, kdo se stará. Kdo je schopnější? Ten, kdo má důstojné místo a peníze na to, aby se u něj pořádala hostina, nebo ti pozvaní? Samozřejmě ten hostitel. A ti pozvaní chtějí s hostitelem zůstat jako rovný s rovným. Nechtějí mu ani na tu chvíli být v jeho domě podřízeni.

Ostatně, Ježíš je v domě farizeje. Zejména ze začátku a především v Galilei byli farizeové Ježíšovi nakloněni. Ze všech tehdejších židovských škol k nim měl ostatně ve svém učení nejblíže. Ale chtěli vůči němu zůstat v postavení já pán – ty pán. Nikoliv jej přijmout za Pána.

Co v našem životě je nejblíže té hostině? Soudím, nedělní bohoslužby. Ostatně, při nich se doslova koná Boží večeře, Večeře páně – jak řekl ten hostitel „Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.“ Velkým křesťanským svátkům se dosud říká Boží hod: Vánoční, Velikonční, hod. Sv. Ducha, hod. Sv. Trojice. A ten přístup zůstává v naší době stejný: Ti, kteří mnoho dokázali, mnoho umějí, ti, kdo mají šťastné manželství, kteří by byli důstojnými hosty na hostině (a kteří tedy ovšem mají také za mnoho co děkovat) spíše nepůjdou. Snad i řeknou: Myšlenka Boha – dobrá věc. Ba Bůh je dobrý, dobře stvořil svět a jeho příkazy stojí za zamyšlení. Bůh dobrý – ale ne že bych od něj něco zvlášť potřeboval, ne že bych od něj potřeboval brát milosti. Já pán – ty pán. Bůh pán a já taky pán. Přeci jen, v tu neděli jsou podstatnější věci, co by se daly dělat. Nic proti Bohu, ale úplně nějak nepotřebuji se scházet v jeho jménu. Co na to domítnuté pozvání říci? Asi nic.

My se zrovna nacházíme v tom čase, kdy mnoho pozvaných odmítlo. Nebylo to tak vždy, nebude to tak nejspíš ani na pořád. Není to tak také ve všech zemích. Ale teď a tady to tak spíše je. Podobně jako psal apoštol Pavel do Korintu: Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. V našem světě není mnoho pronikavých křesťankých myslitelů, kteří by hájili víru na veřejnosti, mnoho lidí schopných veřejně jednat a prosazovat křesťanské zákony; zákony naopak stále více otevírají dveře smilstvu, zvrácenosti; zabíjení bezbranných rukou medicíny, půjčování na úrok atd. Nemáme téměř nikoho, kdo by vytvářel hodnotné křesťanské umění – hudbu, filmy, obrazy, romány a básně, kdo by stavěl krásné, důstojné kostely. Nemáme také mnoho lidí, kteří by něco takového mohli zaplatit. Nemáme mnoho lidí, kteří by mohli konat službu potřebným – mnoho je samo potřebných.

Dobrá zrpáva je, že Bůh nikdy nebude bez své církve. Jako ani nikdy nebylo chvíle, kdy by svůj lid na zemi neměl. Boží čest to nedovolí, Boží sláva a majestát to nedovolí. Při vší bídě, ve které se křesťanstvo v naší zemi a širokém okolí nachází, přece i v malém městě nakonec najdete alespoň malou skupinku křesťanů, v našem městě, pokud se nepletu, snad až sedm církví. Pro svou slávu a čest Bůh nedopustí, aby jeho dům zůstal prázdný.

My si tedy buďme jisti, že pozvání, které nám Bůh dal, je platné, že o nás ve svém domě stojí – ano, že budeme jíst chléb v jeho království. Bůh o nást stojí, vždyť dokonce řekl: Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Přímo přinuť. Bez ohledu na očividnou slabost, kterou sami na sobě spatřujeme. A už vůbec se nepohoršujme nad slabostí, kterou bychom snad spatřovali na ostatních. Jsou to pozvaní Boží hosté, Bůh je zde chtěl mít. A ovšem také, nesmýšlejme o sobě vysoko, jako bychom my našli Boha a ne Bůh nás.

V naději se pak dnes modleme za to, aby „Pán denně přidával k našemu společenství ty, které povolával ke spáse.“ Zde, v tomto městě. Bohu není nic nemožného a jeho úmysly vystihnout nelze. Amen