Co dodat k tomu známému podobenství s ovečkou? Pán Ježíš lidem vysvětlil na ovečkách, že je Bůh má rád. Lidé v jeho době byli daleko hloupější, než jsme mi dnes a muselo se s nimi mluvit jako s pětiletými dětmi. Pokud takto o dávných lidech uvažujeme, prozrazuje to naši namyšlenost. Lidé dávnověku měli stejný mozek, jako my. A vzhledem k tomu, že museli přežít v daleko těžších podmínkách něž my, děnně na ně čekaly daleko větší výzvy, něž na nás v našem pohodlném světě. Člověk starověku musel být daleko protřelejší a praktičtější, než jsme dnes, jinak by nepřežil. Jestli nsi někdo může dovolit méně používat mozek, tak jsme to spíše my.

Možná bychom sami chtěli, aby se s námi jednalo jako s dětmi, abychom se nad Písmem mohli dojímat nad zvířátky, a nemuseli nad ním přemýšlet. Možná je naše doba dětinská – jsme nakloněn tomu věřit, když vidím v jaké míře jsou dospělí schopni sledovat animované filmy s mluvícími zvířátky. Jsem nakloněn tomu věřit, když vidím, jak si církev v našem čase libuje v dětských a dětinských obrázcích. V Ježíšově době si však člověk nemohl dovolit být tak dětinský, jako si to může dovolit naše rozmazlená doba.

Podobenství nejsou snadná na pochopení – i Ježíšovi učedníci, kteří byli s Ježíšem stále, které denně vyučoval, se přece stále museli ptát na jejich smysl. A jak mnohokrát uvádí samo evangeloium, skoro nikdo jim v Ježíšově době nerozuměl.

I na našem dnešním podobenství je cosi divného. „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?“ Na tuto otázku jde snadno odpovědět: Ne. Jistě mě napadne jít tu jednu hledat. Ale pak mi dojde, že bych těch devadesát devět musel nechat na pustém místě. Ne náhodou je řečeno, že těch devadesát devět zůstane na půstém místě. V době, kdy se krajem toulají vlci a loupežníci. Kdekoho napadne, že by jednu měl jít hledat, ale pak mu dojde, že by se to nemuselo vyplatit.

Podobně s hledáním té jedné stříprné mince, jejíž hodnota by dnes byla řekněme sdevět set korun. To už nejsou úplně malé peníze. Ale je otázka, zde kvůli nim stojí za to svítit celou noc. Ta žena rozžehla lampu, olej na svícení a vůbec svícení nebylo donedávna zrovna levné a proto lidé obvykle za tmy moc dlouho nesvítili, šli prostě spát. Ta žena vymetla celý dům a i po tom ještě musela dlouho pečlivě hledta, než minci našla. Zda cena svícení a celé té práce nebyla skoro stejná, jako cena té mince.

Klíč k podobenství je možná v tom, že ovcí je sto. A stříbrných mincí je deset. Jsou to kulatá čísla, ve kterých má člověk zálibu, protože oběcně máme zálibu v souměrných věcech. Deset se dá spočítat na prstech, hezky se s desítkou počítá. Sto je deset desítek, to číslo vypadá i pěkně napsané, působí jaksi mocně. Sto! Zní to velkolepě, i když se to vysloví. Takže i když devadesát devět a sto není skoro žádný rozdíl, spíš si koupíme něco za devadesát devět, jak věděl už Baťa a máme pocit, že jsme ušetřili, protože to není sto.

Hledat tedy jednu ovečku ze sta není až tak věc rozumnosti. Hledat jednu minci z desíti není až tak věc rozumnosti. Že by to tak člověk musel udělat. Že by to byla nad slunce jasná nutnost. Je to tak na stejno, zda je člověk hledat bude, nebo ne.

Člověk je bude hledat, pokud mu to nedá. Pokud prostě chce mít kulatý počet, protože se mu to tak víc líbí, protože mu to přijde hezčí. Nebo proto, že už je prostě takový. Má rád ve věcech pořádek, má rád své věci úhledné. Je to věc jeho cti, jeho hrdosti. Všimněte si, ten muž i ta žena svolávají své známé a vlastně se před nimi trochu chlubí. Potřebují jim dát najevo, že už to zase mají všechno v pořádku – kdo ví, zda to jejich přátele a sousedy úplně zajímá. Ale ten muž i ta žena mají prostě své věci rádi v pořádku.

Toto podobenství není o lásce. Hledá se v něm ovce – člověk má sice se zvířaty jednat vlídně, protože tak cvičí svou duši pro jednání s lidmi, na druhou stranu, když pojde ovce, pes, nebo kočka, není to zase taková tragédie, pokud jsme starší dvanácti let. Hledá se v něm mince – mít osobní vztah k penězům a plakat nad ztrátou peněz by bylo úplně choré. Je to podobenství o kráse řádu, o cti a slávě. Ten pastýř i ta hospodyně mají rádi kulatá čísla, mají svou hrdost, najít ty věci je jejich prestiž. Možná to není úplně rozumné – ale je to pro ně důležité. Ne všechny důležité věci jsou rozumné. Ne všechny podstatné věci jsou na první pohled rozumné. Ale něco člověku nedá a ví proč. Jakýsi instinkt, že bych chtěl mít své věci hezké je dobrý instinkt.

Bůh zná počet všech, kteří jsou jeho. Zná počet všech vyvolených. My jej neznáme, ale Bůj jej zná. A u těch, které vyvolil, mu jeho čest nedovolí, aby se mu ztratili. I když se zatoulali a zakutáleli, i když jejich cesta zpět bude krkolomná a složitá, skončí dobře. Protože Bůh chce mít na konci přesně ten počet, který vyvolil. V tom je povzbuzení i pro nás, abychom se nechvěli úzkostí, že bychom se snad mohli Bohu nadobro ztratit. I když je rozhodně lépe se bohu nevzdalovat a nehřešit. Protože, jak vidíme, cesta zpátky je krkolomná, složitá a brzdí celé stádo i chod domácnosti. Hřích stojí velké náklady, jeho náprava znamená velké úsilí, je to plítvání, brždění. Hřích není nikdy bez podstatných následků; nikdy také neposunuje, ale jen brzdí a je důvodem k žalosti.

A Bůh by hříšníka nemusel hledat. Není to nějaká zvláštní cena mě samého, proč by mě Bůh měl hledat. Každý člověk je svým způsonem obdivuhodný – už jen tím, jak je utvořen, jak mu pracují játra, jak se obnovuje kůže, co všechno dovede mozek. I ovečka je pěkná na pohled – ale když zajde, tak se svět nezboří. Stříbrná mince má svou cenu, tedy asi těch devět set. Ale když se ztratí – jak říká moudré úsloví, „přišli jsme o víc“. Je to Boží sláva a čest, pro kterou nás hledá. Protože se jednou rozhodl nás spasit a od svého záměru neustoupí. Radost nad jedním hříšníkem který činí pokání, je v nebi – na zemi to samo o sobě velký smysl nedává. Pro důvod spásy musíme hledět k nebi, k Boží slávě. Spása není z nás: Není tom, že jsme vlastně v jádru dobří – nejsme. Není v tom, že jsme těmi nejvyššími tvory – andělé nás předčí celkem ve všem. Je to spíše krásné, než dojemné, že nás Bůh chce spasit. Spíše něž dojetí by z toho měla člověka popadat závrať.

I když jsou všichni lidé hříšní, některé lze za hříšníky označit speciálně, jak to zde ostatně dělá evangelista Lukáš. Byli lidé, kteří se s hříchem snažili zápasit, tito ne. Pracovali třeba jako celníci – to je asi jako být dnes agent providentu nebo majitel herny. Je prostě jasné, co jste zač, nemusí se kolem toho chodit jako kolem horké kaše. A takoví lidé kupodivu sami chodili za Ježíšem a zvali ho do svých domů, nemusel jim zvonit u dveří. Nevidíme dnes, že by takoví lidé chodili poslouchat kázání, to se prostě neděje. Proto je div, že se to dělo v Ježíšově době, protože normálně se to neděje. Za Ježíšem chodili sami – každému mělo dojít, že tohle je přece zvláštní. Nikdo se nad tím neměl urážet.

Protože vyloženě zlí lidé se málokdy změní v dobré. Velcí hříšníci se obrátí jen málokdy. Tak velká proměna člověka je zázrakem, nad který mnoho větších není – prostě se to moc často neděje. A proto, pokud si vůbec někdo takto hříšný přijde Boží slovo, kázání byť jen poslechnout, nikdo by se nad tím neměl urážet. Ale naopak by měl každý zbystřit, protože se zde možná počíná zázrak. Protože takové obrácení, pokud k němu nakonec dojde, je znamením Boží slávy, věcí Boží cti a jeho zvláštní vůle, zvláštního Božího přání. Aby v člověku zvítězil Kristus nad hříchem je ta nejtěžší věc na světě – chození po vodě nebo průchod rudým mořem je proti tomu jako nic; dá se tomu i snáze uvěřit. To vítězství stálo obrovskou cenu, Boží Syn pro ně trpěl na kříži a zemřel. Pamatujme tedy, že pokud spatříme hříšníky přicházet ke slyšení Božího slova, vidíme možná to největší, co na světě můžeme spatřit – je to koneckonců to nějvětší, co se v životě stalo s námi. A nad nikým se neurážejme. Amen