Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Po pravdě řečeno – opravdu by to z vás někdo udělal? Byl by to totiž podle mě nerozum. Kdybych já měl sto ovcí a jedna se mi ztratila – nebudu riskovat, že se mi na pustém místě – a v podobenství výslovně je „na pustém místě“ – že se mi na pustém místě z těch devadesáti devíti ztratí ještě jedna. Mám jich sto. Sice každé ovečky škoda. Ale přeci jen. Ještě devadesát devět mi jich zbylo. To se asi stává každému chovateli, že o nějaký ten kus přijde. Na to si musí každý chovatel zvyknout.

A stejně tak jednou mincí z deseti. Jedna stříbrná mince by se dala hrubě přepočítat na dnešních pět set, deset mincí tedy bylo asi jako pět tisíc. Když ztratíte pěstistovku, už to dost zabolí. Ale přeci jen kvůli ní neobrátíte celý dům vzhůru jako ta žena. To za to nestojí. Peníze nejsou všechno – a krom toho máte ještě čtyři tisíce pět set u sebe.

A tak, jako všechna podobenství, ani toto neslouží k tomu, aby každý věc pochopil. Ale právě naopak k tomu, aby ti, kteří nerozumí věcěm království Božího, rozumněli ještě méně. To podobenství totiž vůbec nepopisuje, jak běžně uvažující člověk jedná.

I chování pastýře, když našel tu jednu zaběhlou ovci a ženy, když našla zakutálený peníz, není úplně běžné. Kdo z vás někdy choval třeba slepice z nichž jedna vám půl kilometru od domu zalezla do roští, když jste ji našli… Když jste ji našli, skákali jste z toho radostí? Jistě se vám ulevilo, že hledání je u konce. Ale dvě hodiny už jste mohli dělat něco jiného. A řekl bych, že člověk má na to tupé zvíře spíš trochu zlost. A stejně tak, když člověk něco hledá a obrátí dům vzhůru nohama, musí, když věc najde, zase všechno uklidit. Nehledě zas na to, že celou dobu mohl dělat něco příjemnějšího. A tak i tehdy míváme pocity spíše smíšené. Proto opravdu nevím, zda bych třeba pětistovku hledal celý den a nemávl nad ní raději rukou.

Pastýř a hospodyně z našeho podobenství však vyditelně kypí radostí. A hned uspořádají oslavu pro své přátele. Ovšem, jakou zase oslavu?

Vlastně to žádná oslava není, je to jenom nemístné chlubení. Jako když si pozvete sousedy a přátele, nenabídnete jim chlebíčky ani víno, jen je provedete po bytě a ukážete jim, že jste si pořídili novou obývací stěnu. Podívejte, ztratila se mi pětistovka, ale pak jsem ji našla a už mám zase rovných pět tisíc. No není to úžasné? A podívejte. Jakých pěkných sto oveček mám. Ale představte si, jedan se mi zatoulala. Ale zase jsem ji našel, a proto jsem vás pozval, abyste se radovali spolu se mnou, že už jich mám zase rovných sto. Žádná hostina, žádné pohoštění, jen chlubení zbohatlických sousedů. Mají tolik peněz, když mi šetříme každou korunu, mají takové stádo, když mi se strachujeme o každou ovečku, no není to k vzteku?

Je snad smysl tohoto podobenství, že bychom se měli chovat právě tak? Stavět na odiv, že nic z našeho majetku se neztratilo, že máme pořád stejně?Je skutečně radost všech okolostojících z nalezeného penízu a ovce právě taková, jako u onoho šťastného majitele? Není v tom spíše trpká závist nebo trapný pocit, proč tu vlastně jsme? Co tu vlastně děláme?

Skutečnou radost opravdu může mít jen majitel. A ještě poněkud zvláštní majitel, kterému záleží na tom, aby měl právě sto a ne devadesát devět a právě deset a ne devět – i když je to jen malý rozdíl, který běžně nestojí za starost.

Je tedy ještě možné, že pastýř má podobně zvláštní přátele a hospodyně zvláštní sousedky, kteří mají podobně jako oni zálibu v kulatých číslech. I když ovce nejsou jejich, i když peníze nejsou jejich, je samotné by dráždilo, kdyby počet nebil kulatý.

A možná někdo z vás skutečně má kamaráda nebi kamarádku, který nesnese, abyste loupali banán od špičky nebo třeba rozbíjeli vajíčko z širší strany. I když to jídlo je vaše. A když oloupete vejce či banán správným způsobem, uklidní se. Jsou potěšeni. Protože věci jsou, jak mají být. Jak měly být od začátku. Mají sklon srovnat vám na stole slánku a pepřenku, jak mají vedle sebe být. A když jsou, jak mají, jsou klidní. Tak to mělo být už před tím.

U lidí se takovému chování říká postaru neuróza. Pramení z pravdivéh pocitu člověka, že nemá svůj život, natož svět, pod kontrolou. A tak se člověk chorobně aspoň v malém utěšuje, že slánka a pepřenka je tam, kde má být. Že penízky jsou srovnané na stole vedle sebe a je jeich právě deset, kulaté číslo. U člověka je takové chování nezdravé. A i když si nemůže pomoci, přeci je v tom jistá pýcha, se kterou by chtěl vše zvládat. Naštěstí se takové sklony dají poměrně snadno léčit. A uzdravený člověk, jako každý normální člověk, pak nad jednou zaběhlou slepicí nebo jednou ztracenou mincí mávne rukou. A tak to má být, protože my nemáme kontrolu nade vším.

Jiné je to u Boha. Který skutečně má vše pod kontrolou. Nejen to nejmenší, ale i to největší. Jiné je to u Boha, v kterém není ani strach, ani stísněnost, ani pocit malosti. Ve kterém je stálá dokonalá blaženost, pokoj a radost. Pohleďme, už když Bůh tvoří svět… Když tvoří svět, ví, co dělá. A přece, když ukončí každý den stvoření, vidí, že je to dobré. Bůh ví dopředu, co dělá. A přece, když dovede dílo do konce – a to vždy dovede – raduje se. I když věděl, že se dílo povede. To je pro nás velmi těžké si předtavit. Že bychom najsto věděli, co se povede – a přece se radovali, že se to povedlo.

A tak nakonec v našem podobenství má pastýř na začátku sto ovcí. Na konci jich má zase sto, ne sto dvacet – a přece je plný radosti. A hospodyně má na začátku deset mincí. Na konci jich nemá sto, ale zase deset. A přece je plná radosti.

Stejně tak Otec sám od počátku ví, kteří jsou jeho. I Syn to ví, a tak bez obav, bez vlastní poskrvny, stoluje s celníky, podobnými dnešním lumpům obleku a kravatě, i s jinými hříšníky. Protože ví, kteří z nich jsou jeho. Protože ví, že to Duch svatý sem ty jeho přivedl. Přivedl všechny ty do počtu, určeného již před založením světa.

A tento počet se stále ještě doplňuje až do našich dnů. My jsme do něj byli zahrnuti již před založením světa. Nevíme, jak dlouho se ještě bude doplňovat; ani Syn nezná čas a hodinu konce, i když všechny své zná. To ale máme tušit, že kdo přichází poslouchat to slovo, kdo přichází do našich kostelů, na naše biblické, asi tam přicházet má a nepřišel jen tak sám od sebe – jako ani my jsme sem dnes nepřišli jen tak sami od sebe.

Proto se na nikoho, kdo mezi nás přijde, nemáme dívat skrz prsty. Myslím, že to ani neděláme, ale je dobré vědět, že nemáme, kdyby nás to náhodou někdy napadlo. Koho Bůh chce mít své církvi, toho tam mít bude. A koho chce spasit, toho jistě spasí. Počet jeho stáda je mu znám již od založení světa. Sám jej určil. A jaký byl počet na počátku, takový bude i na samém konci. A pak nastane radost bez konce. Amen