Minulé neděle skončili vánoční svátky. Čas, kdy jsme den co den skvěle hodovali. Kdy se také ke svátečnímu stolu mnoho z nás oblékne do toho nejlepšího, co má. A stačilo to. Člověka normálně nebaví pořád hodovat. A sváteční šaty se nehodí na štípání dříví nebo na běhání. Mnozí v žertu řeknou: Přečkal jsem vánoce. Jako jsou jindy lidé vlastě vděčni, že je po dovolené. Jako často člověka nebaví ležet u moře třetí den po sobě.

Svátky, hody a dovolené jsou totiž na to, aby si člověk oddechl od vlastní důležitosti. Aby viděl, že svět se netočí jenom kolem něj a že když se bude chvíli jen válet, svět se bez něj nezhroutí. Ve svátcích pro nás Bůh dělá vlastně to samé, co děláme někdy my sami pro lidi, kteří se moc starají. Řekneme jim: Tady se posaď, něco sněz a vypij. Teď se nestaráš ty, teď se někdo stará o tebe. Odpočívat je konec konců jeden z příkazů desatera. Není to možnost, je to povinnost. Kdo nedpočívá totiž začne dělat chyby a to čím dál tím větší. A kdo si nenechá nic dát, není vděčný ani velkorysý. Je důležité, aby měl člověk v zádech ten pocit, že se o něj někdo stará. To je konec konců víra.

Boháč nicméně hoduje den co den. Přitom i tak opečovávaný tvor, jako je malé dítě, časem docela důrazně řekne „já sám“. A pokud se, řekněme, dítě samo poprvé nají lžící, může si gratulovat: Rodiče už vědí, že ho nemusí krmit, že to zvládne samo. Že se na něj mohou spolehnout.

A stejně tak dospělého člověka dělá hlavně to, že se na něj lidé v něčem mohou spolehnout. Že vědí, že něco udělá sám. Někdo je pošťák, protože poštu donese sám. Někdo elektrikář, protože sám zapojí elektřinu. Někdo doktor, protože sám umí léčit. Lidé se mohou spolehnout, že se o něco nemusí starat, protože to někdo udělá sám. Nemusí ho kontrolovat, nemusí to po něm předělávat. Člověk je tím, v čem se na něj lidé mohou spolehnout.

A pak jsou ještě složitejší věci. Třeba jako být syn nebo dcera, manžel nebo manželka, otec nebo matka, babička nebo dědeček. Samozřejmě není na světě dokonalého pošťáka nebo dokonalého doktora – ještě spíše, když mají být zároveň třeba manželem nebo dědečkem. Proto tu znovu jsou ty hody a svátky, kdy od toho všeho může člověk oddechnout a vypadat lépe, než kým je. Je to potřebné.

Ale boháč je vybranně oblečen každý den a každý den hoduje, protože ničím není. Musí sám sebe opečovávat jako nemluvně, musí každý den znovu zapomínat, že ničím není. A je to hodně zvláštní: Protože jako boháč nepochybně někoho zaměstnává. Mohl by být dobrý zaměstnavatel. Mohl by být dobrý manžel a otec, dobrý příbuzný. Ovšem pokud má být člověk tím vším, denně hodovat nemůže.

Boháč sle hoduje denně. Aby zapomněl, že není ničím, že na něj nikdo nespoléhá. Peklo, ve kterém skončil, je vlastně plynulým pokračováním jeho současného života. Být při smyslech a přitom nebýt k ničemu, to je to peklo. Boháč se na svou zbytečnost snaží denně zapomenout.

Opačný okraj, opačný extrém, je Lazar. Ten se prostě nemůže ničím stát. Je plný vředů. Řekl bych, že na to, aby člověk nemohl skoro nic dělat, stačí jeden vřed. Lazar je jich plný. Lazar nemůže nic. Nemoc je konečně zkrata k „nemít moc“, nedokázat nic. Jako dovolená, i krátká nemoc může být příjemná: Nic nemusíte, všichni se starají. Jako v dětsví nemuset do školy. Protože to taky jednou skončí. Ale když člověk už nikdy nemůže nic, tak je to docela peklo. Navrch, bohužel, lidé se také o to méně starají, oč je menší naděje na změnu. Na dětském oddělení nemocnice bývají sestřičky o poznání milejší než na LDN.

Zeptejme se nyní každý sám sebe, jestli je dobré být jako Lazar: Není. A je dobré dělat vše proto, aby na tom člověk nebyl jako Lazar. Nicméně, pořád to tak může dopadnout. A co Lazar může dělat, říká jeho jméno, které původní zné El-azar a znamená: Bůh pomůže. Lazar doufá v tu pomoc. Přibíhali psi a olizovali mu vředy. Ti psi to nedělali z lásky. Ale ani z nenávisti. Prostzě jen protože jsou to psi. Asi jako vám kočka spí na hrduníku, protože vydáváte teplo. Není to proto, že by vás měla ráda. A zároveň proti vám nic nemá. Psi přiběhl a tak si alespoň někdo všiml, že je Lazar na světě. Lazar doufal v Boha a tak ty psi nenakopl. Nemohl udělat nic dobrého. V jeho případě stačilo, že alespoň nedělá nic zlého. Že se nemstí těm, kteří za jeho trápení nemohou. Že si nesnaží udělat si jméno něčím zlým, když už nemlůže udělat nic dobrého. V jeho případě to stačí.

Lazar a boháč jsou si vlatně děsivě podobní. Lazar leží u vrat, protože nic nezmůže, i když by chtěl. Boháč leží na lehátku, protože nic dělat nechce, i když by mohl. Ve věčném životě se jim pak vlastně splní přání: Lazar může dělat všechno dobré, boháč už nic dobrého udělat nemůže. Je jasné, že v tomto životě je lepší cítit se jako ten boháč, který ještě může něco udělat. Než jako ten Lazar, co nemůže vůbec nic, protože to je peklo už teď.

Boháč pak v pekle říká: „a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni“ Lazar teď může, jenže už teď asi dělat nechce. A nemusí. Byl čas, kdy šlo Lazarovi dát nějaký úkol. Mohl alespoň sníst ty drobty pod stolem boháče. Mohl alespoň z Lazara udělat někoho užitečného. Někoho, kdo ho zbaví, co zbylo. Někoho, kdo má alespoň jednu povinnost – včas si dojít pro zbytky. A sám se také mohl něčím stát: Lazarovým dobrodincem. Někým, na koho alespoň jeden člověk spoléhá.

Pozdě se chce boháč někým stát. Někým, kdo se stará alespoň o své rodné bratry – v životě skoro každý může být alespoň dobrým příbuzným, dobrým bratrem. Ale boháč je po smrti. Už pro ně nemůže nic udělat.

Konečně, jeho bratrům by měl stačit Mojžíš a Proroci, tedy Starý Zákon. Už z toho je jasné, že člověk není nikdy na světě sám. Že má vždy za někoho odpovědnost, o někoho se stará. A nebo se naopak sám někomu odpovídá; ti, kteří se o něj starají od něj ovšem obvykle také něco čekají. Chtějí, aby pro ně něčím byl. O to celou dobu jde v Zákoně: Být někým, na koho se lze spolehnout. Ať už vedu, nebo spolouchám. Pokud jim to samo nedojde, pokud nestačí, že jim to Zákon a Proroci laskavě opakují a také říkají jak, proč by je mělo přesvědčit, že někdo vstal z mrtvých? Nenejvíš řeknou: Je to duch.

Ale pro ty, kdo se usilují o to, aby na ně někdo mohl spoléhat, aby byli někomu oporou, je důležité, aby někdo vstal z mrtvých. Aby věděli, že jejich jednání má smysl i na věčnosti, i za branou smrti. A ještě více, aby věděli, že za to, v čem selhali, za ně Kristus zaplatil cenu. Aby věděli, že v čem selhali, za ně Kristus dokončil zápas. Amen