Devět z deseti lidí nevzdá Bohu chválu za svou záchranu, alespoň v tomto příběhu. Člověk spíše rychle zapomene na starost a bezmoc, kterou ještě včera cítil. Když máme velké potíže, malujeme si: Pokud se tahle věc vyřeší, tak už si budu vážit a užívat života, už si nepostěžuji.

Ale co si to myslíme? Že když se zbavíme jednoho trápení, už žádné další výzvy nepřijdou? Vždyť i v pohádkách skládá hrdina nejméně tři úkoly. A když splní jeden, každý další je těžší a težší. Život je řešení problémů. Konec konců, kdyby před námi nebylo nic k řešení, co bychom v tom životě dělali? Vyřešením jednoho problému se život nezastaví.

Život desíti malomocných se jejich uzdravením znovu rozběhl. Teď teprve přišly problémy s návratem do života, k rodině, do rodné obce, hledání práce, místa v životě. Teď toho před nimi bylo hodně. Proč se vlastně ten jeden cizinec vrátil k tomu, co bylo? K problému, který už je vyřešen, který už není?

Samařan se vrátil a velikým hlasem slavil Boha. I my se v oslavách převážně vracíme k problému který byl, a už není. Slavíme maturity a promoce, návraty z dálek. O vánocích, že celé věky čekaly na Krista – a už se narodil. O velikonocích, že Kristus byl mrtev – a žije. I když po zkouškách i návratech z ciziny nás čekají další problémy. I když narozením nekončí Kristův příběh a jeho vzkříšením teprve začíná příběh církve, plný zkoušek. Ale nastal posun k nějakému cíli. Před rokem, před pár dny jsme byli někde – a teď jsme dál. Nastal posun, po kterém jsme toužili, který jsme si přáli.

V tom spočívá i uzdravení těch malomocných – že vědí, co chtějí. Jednu věc. Chce-li člověk zlepšení ve svém životě, nejdříve musí vědět, co přesně by se mělo zlepšit. Musí se soustředit na jednu věc. Pokud nedovedeme říci: Tato jedna věc je v mém životě špatně, tato jedna věc v mém životě chybí, nedovedeme pak ani poděkovat, když se ta jedna věc zlepší.

Věda v našem čase potvrzuje něco trochu podobného uzdravení z víry. I když velmi důrazně říkám: Není to stejné. Nicméně, když během experimentů dáte lidem prášek cukru s tím, že je to lék, jejich stav se často na čas zlepší. Naše tělo totiž nefunguje stále stejně jako nějaký stroj. Spíše se stále připravuje na to, co čeká od prostředí. Ne podle toho, co čeká naše mysl, naše vědomí, ale co tělu říká prostředí. Proto se dá otužováním zvyknout na chlad, což je zcela jasně prokázáno. Ale musíte se opravdu sprchovat studenou vodou a pak se v ní i koupat, tělo pak nabude dojmu, že se stěhujete to arktidy. Proto se z vás běháním stane dobrý běžec, protože když denně běháte, tělo nabude dojmu, že to je asi důležité, že asi denně utíkáte před tygrem nebo co a začne se podle toho chovat. Tělo se prostě chystá na novou skutečnost.

Je tu ale jedna důležitá věc: Po prášku cukru se cítíte na pár dnů dobře, ale pak se nemoc vrátí. Tělu dojde, že se nic nezměnilo, že nemoc je tu zpět. U uzravení malomocných bylo důležité, že je za kněžími poslal skutečný Ježíš. Člověk, kterého nikdo nemohl usvědčit z křivého jednání. Který sám věděl, že v něm není lsti a pokritectví, že v něm není lži. Tak skutečný, jako je otužilcova každodenní sprcha. Proto Ježíš mohl ty malomocné poslal ke kněžím, aby uzdravení potvrdili. Uzdravení plynulo z jeho nesporného charakteru; malomocní mu věřili, protože mu nešlo nevěřit. Kdo dnes hlásá uzdravení vírou, ať u toho vždy předloží lékařské protokoly, protože tak to dělal Ježíš. Pokud se neuzdraví ten, komu je hlásáno uzdravení, není to jeho slabou vírou – zcela jistě to jen ukazuje na charakter toho, kdo mu takové uzdravení hlásal. Nebyl hoden víry.

Těch devět uzdravených bylo uzdraveno s lékařským potvrzením. Ale tím jim samozřejmě hned nastala spousta dalších starostí: Jak bude vypadat návrat k rodině, do rodné obce, která je podle zákona vyloučila? Jakou práci si teď najdou? Co se zbytkem života, jehož podstatná část uplynule v mrzutostech a bezmoci? Co teď? Toho, myslím, měli plnou hlavu a tak se ani nevrátili poděkovat. Teď vlastně měli starostí víc, než před tím.

Z toho plyne druhá věc: Pokud má být člověk vděčný za zlepšení ve svém životě, musí si ujasnit, k čemu mu takové zplepšení pomůže. Jaký bude další cíl. Těch devět mělo vědět, co přesně budou po svém uzdravení chtít dělat. Budou chtít nejdříve znovu navázat vztahy s rodinou? Nebo co nejdříve pracovat? Co je další krok? Protože pokud člověk neví, co je další krok, každá výzva, která přijde, je jen další problém. Něco, co by rád odsunul, nikoliv čeho by rád dosáhl.

Možná proto jediný, kdo poděkoval, kdo tedy poznal, že se v životě něco změnilo, že se někam posunul, byl Samařan. Ježíš z toho není nadšený. Dokonce Samařana označuje slovem ,allogenés‘, což doslova znamená „jiné rasy“, což nás úplně tahá za uši. Ale není divu: Samařané byli lidé, kteří si sami uplácali své náboženství podle svého vkusu, což má vždy odpudivé výsledky. Písmo uznávali do osmé kapitoly Jozua, všechno ostatní byl výmysl. To je asi jako kdyby někdo řekl, že naše dějiny jsou pravda jen do Karla IV, husitsví, Bílá hora, obě války, nic z toho se nestalo, hrdinství těch časů nic neznamená. Když smažete dějiny, můžete si pak říkat cokoliv, nic vás nezavazuje. To byli Samařané, špatnou pověst měli právem a sám Ježíš zakazoval svým učedníkům chodit do jejich obcí.

Nicméně, taková svévole má jednu výhodu: Když necítíte odpovědnost, jste upřímnější ve svých přáních. Je to jako když vidíte venkovské kluky jezdit v ojetých BMW. V tom věku nemáte moc moudrosti ani odpovědnosti. Máte jednu myšlenku: Chci jezdit v BMW. A nejdnou je před vámi poměrně jasná životní cesta: Tolik a tolik si jeden dva roky musím dávat stranou. Abych si mohl dát něco stranou, musím chodit do práce. Abych chodil do práce, musím včas vstát; to je jedno, co jsme předtím dělal, ale musím včas vstát. Cesta k cíli je poměrně jasná, je poměrně jasní, co je úspěch a co selhání na té cestě. A Samařan byl, řekl bych, z podobného těsta: Měl nějaký jasný nápad, co teď chce dělat, když už není malomocný. K tomu nápadu se svým uzdravením posunul. Proto, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha. Už věděl, že půjde vydělávat na BMW, mohl bych skoro říci. A překážka díky Ježíši padla.

Kdežto nevýhoda člověka z hlubším poznáním je, že se na všechno dovede dívat z mnoha stran. Přál by si třeba jednu věc – ale hned ví, proč ta není nejdůležitejší. A má pravdu, skutečně není. Jenže od něčeho se začít musí. A člověk s hlubším poznáním skončí často na tom, že by nějak všechno mělo být lepší najednou. Nejlépe že by se celý svět změnit. Že on sám má spoustu chyb, jistě. Ale není čím začít. Ani u sebe není čím začít, když se člověku všechny jeho chyby zdají stejně velké.

Přiznávám-li, že nejsem bez chyby, jistě je jedna moje chyba ta největší. S tou bych měl hned začít něco dělat, na ni si dávat pozor, nejsem-li se sebou spokojen. Chci-li zlepšení svého života, jistě se najde jedna věc, která mě trápí nejvíc či mi chybí nejvíc. Měl bych dokázat říci, za jak dlouho asi a jak se jí dá dosáhnout, mám-li věřit, že někdy vůbec přijde. Jinak ani nelze věřit, že se to stane.

Nakonec, chci-li nějakou změnu sebe samého či svého života, musím vědět, na co bude vlastně dobrá. Čemu poslouží, co na ní dál budu stavět. K čemu se posouvám. Nejlepší cíl je podobat se Kristu, mířit ke Kristu. Na to nestačí zbavit se nemocí. Nestačí zbavit se škodlivých nebo sebezničujících vlastností. Kristus si nezískal víru lidí tím, že by byl neškodný. Ale tím, že mu šlo věřit, šlo se na něj spolehnout, šlo se o něj opřít. Prvním znamením uzdravení Samařana je právě jeho spolehlivost, kterou vyniká nad zbylých devět uzdravených: Udělá, co se od něj čeká – přijde poděkovat. Uděl to, na co po pravdě řečeno Ježíš spoléhal u všech desíti. Také naší odpovědí na zlepšení a uzdravení našich životů, ba cílem všech zlepšení v našich životech má být nakonec toto: Abychom se stali těmi, na které se alespoň v něčem dá vždy spolehnout, o které se alespoň v něčem mohou druzí vždy opřít.