Království Boží je uprostřed vás. Co znamená to uprostřed? Mezi lidmi? Tak, jak tu sedíme, jeden vlevo, druhý vpravo, tak někde mezi je království Boží? Ano. Tam, kde se k sobě lidé chovají s úctou, mají zájem o druhé a jsou pro ně ochotni i něco udělat. Tam je království Boží. A skutečně nejde pozorovat, že něco takové přichází. Už to tu je, nebo není. Člověk už ví, jak se k němu někde chovají. Zda ho někde rádi vidí, zda by tam mohl vyslovit i svou prosbu.

Uprostřed vás znamená však také uprostřed každého z vás. Uprostřed tebe, tedy mezi hlavou a nohama, mezi levým a pravým bokem, v nitru. Zhruba mezi žaludkem a srdcem. Žaludek, nebo vůbec vnitřnosti, jsou v Písmu sídlem citu a chtění. A skutečně, po něčem, nejen po jídle, skutečně hladovíme, z něčeho se nám svírá žaludek a z něčeho se nám žaludek zvedá. Sídlem rozumu je v Písmu srdce. A skutečně, když přemýšlíme, skoro vždycky je to smíšené s nějakým pocitem, s tlakem na hrudi či naopak s volností, blaženým pocitem kolem srdce. Dokonce ani úlohu z matematiky či geometrie neděláme bez radosti či odporu. Jen hlavou nemyslíme nikdy.

Něco tedy chceme. A nějak přemýšlíme, jak toho dosáhnout. Velmi přesně to vystihuje Jan Kalvín: Boha skutečně poznáváme jen tehdy, když od něj vše očkáváme. Protože člověk skutečně poslouchá jen toho, od koho něco očekává, od koho něco chce. Také zde nejde pozorovat, jak království Boží přichází: člověk přece ví, zda od Boha něco chce nebo ne. Sám vidí, zda jedná tak, aby teď hned získal něco od člověka, byť jen aby mu někdo dal pokoj. Nebo zda čeká za své jednání časem odměnu od Boha.

Království Boží tedy není nějaký sen o světlých zítřcích. Království Boží není něco, na co by si nešlo sáhnout. Člověk přece zažívá, zda o něj někde lidé stojí. A zároveň, ví, zda poslouchá více Boha, než člověka. Pokud je možné obojí najednou, tedy být někde přijímán a zároveň se nemuset žádným lidem zavděčit více, než Bohu, v tu chvíli už zažíváme království Boží.

Zároveň není žádné místo, kde by to tak bylo stále. Někdy sloužíme Bohu, ale pochopení pro to nemá nikdo. Ale konec konců, Bůh nás zná lépe než lidé a jeho moudrost je větší, než lidská, takže celkem přirozeně nemůžeme vždy počítat s pochopením lidí. Skutečně však někdy „přijdou dny, kdy si toužebně přejeme, abychom spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříme.“ Kdy bychom chtěli, aby se Kristus zjevil a nahlas přede všemi řekl: Děláš to dobře. Nebo aby nám vývoj událostí dal zapravdu. Ale to se nestane. Stane se to až na konci: „Jako když se zableskne a rázem osvětlí všecko pod nebem z jednoho konce nebe na druhý, tak bude Syn člověka ve svém dni.“

Jako když ve škole zazvoní a všichni naráz odevzdají písemku. Není to jako závod, po celý běh všichni běžci vidí, kdo je v čele. Až do zvonění není jasné, kdo to počítá dobře. Tedy, tomu kdo se dobře připravil, kdo rozumí zadání a kontroluje svoje výsledky, tomu samotnému to celkem jasné je. Kdo se nachystal hůře, je trochu v nejistotě, ale pořád to může dobře dopadnout.

I když společenství třídy až do konce neví, jaké budou výsledky, přece to není loterie. Kdo se na zskoušku dobře nachystal, sám vím, že to nejspíš dobře dopadne. Proto nás nemusí děsit, když čteme: „Té noci budou dva na jednom loži, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít spolu obilí, jedna bude přijata, druhá zanechána. Dva budou na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán.“ Ten, kdo je přijat, ví proč. Chystal se na ten den, to bylo, co si přál. Každého dne můžeme sami sebe posoudit, od koho čekáme odměnu, kvůli komu jednáme, jak jednáme. Druhé tak posoudit úplně nemůžeme, stejně tak, jako nás zase nemohou posoudit druzí.

Právě naše reformovaná církev sděluje ze všech církví nejjasněji radostné ujištění: Vyvolení vědí o svém vyvolení. Víme přece, co chceme a od koho to čekáme. Jistě že naše víra různě kolísá. Sami sebe také dovedeme posoudit: včera jsem upnul svou naději k tomu, co je na tomto světě, jako by ta věc měla zůstat navždy. Jako by vůbec mohla dát radost na stálo. Dnes jsem se probral a jednám jako ten, kdo čeká odměnu od Boha. Proto píše apoštol Petr: „Proto se, bratří, tím více snažte upevňovat své povolání a vyvolení. Budete-li to činit, nikdy neklopýtnete. Tak se vám široce otevře přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.“ Jde o to se každého dne upamatovat, co je vlastně můj cíl, od koho vše čekám, komu se chci zavděčit.

Království boží tedy spočívá v tom, kdo je můj král. Není ho potřeba jít někam hledat, protože sám mohu zažít a posoudit, koho poslouchám, od koho vše čekám. A zároveň platí, že království Boží je vždy mezi lidmi. „Jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu“. Ovšem i o Noe víme, že se oženil, měl manželku, několik synů. A jistě i jedl a pil. „Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli; v ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy“ I lot měl v Sodomě dům, který buď koupil, nebo postavil. Konečně, na čem by se osvědčila jejich spravedlnost, kdyby nežili mezi ostatními lidmi? V Zákoně nejsou jen zákazy, jsou v něm i povinnosti, které má člověk k druhým lidem, k blízkým lidem a ty jsou, zdá se, ještě důležitejší, než co se zajazuje.

Proto je i naprosto zbytečné uvažovat o tom, zda bude nějaký druhý člověk spasen nebo vůbec jaký přesně je druhý člověk. Osvědčit se máme na všech lidech, zlých i dobrých. Vždyť v Zákoně stojí i toto: „Když narazíš na býka svého nepřítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš mu jej vrátit. Když uvidíš, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? Spolu s ním ho vyprostíš.“ I ke zlým lidem mám povinnosti. Ne kvůli nim, ale protože to Bůh nařizuje. Nemám k nim nekonečné povinnosti, ale právě takové, jaké Bůh nařizuje. V Zákoně se dokonce čeká, že člověk nějaké nepřátele mít bude. Nejen v Zákoně, i Kristus říká: Milujte své nepřátele.

Že si člověk udělá nějaké nepřátele je téměř nevyhnutelné, protože Bohu je třeba se líbit více, než lidem. Někdy je pro nás těžké rozeznat, zda to, co nám radí k ústupkům, je velkorysost, nebo jen pohodlnost a zbabělost. Ve velkém je to vidět v dějinách, kdy odzbrojování pravidelně vede k válce kdežto, proti nadání, zbrojení zajišťuje mír. Ale i v každodenním životě se můžeme ptát, jak se někteří protivní a drzí lidé mohli dostat tak daleko – zřejmě proto, že každý chtěl mít svůj klid, každý jim z pohodlnosti ustoupil a pak to sám u sebe vykládal za moudrost.

A někdy to můžeme být mi sami, kdo si neuvědomuje, že chce od lidí příliš nebo je něčím stěží snesitelný. Vždyť Noe, hned po tom, co poprvé sklidil z vynice, se opil natolik, že se obnažil ve svém stanu – to není zrovna společenský způsob pití. A Lot se zcela nesnesl ani se svým strýcem Abrahamem. Není nikde řečeno, že to byli úplně příjemní lidé. Jde o to, k čemu směřovali svůj život – Noe jistě nesměřoval svůj život ke každodennímu pití ani Lot jistě nehledal každý den, o co by se pohádal. Každopádně, i podle příkladu těchto svatých dávnověku je třeba počítat s tím, že nemusíme být vždy úplně v právu a že naši nepřátelé nejsou nutně i Boží nepřátelé. Nevyhneme se bojům a střetům – ani by nebylo správné se jim vyhýbat. Ale netřeba to brát tak, že tam, co stojíme my, je tábor svatých, na druhé straně tábor antikrista. I ke svým nepřátelům máme stále povinnosti. I proti nepřátelům můžeme zajít jen po určitou mez, i oni jsou pod ochranou zákona.

Království Boží tam, kde se lidé sice střetávají, ale zachovávají i svým nepřátelům důstojnost, neboť nemohou vědět, zda i oni neptaří do počtu vyvolených. Pod Boží vládou se mohu s někým přít a při tom se nemusím bát, že mi zapálí dům. Někdo pře se mnou a přece nebu nečinně přihlížet, že hoří dům jemu. Tam je království Boží, kde lidé vědí, že soudcem a tedy i králem všech je Bůh. A že naše zájmy, i když z nich nemusíme ustupovat, přece nemusí být hned nutně zájmy Boží.

Království Boží není tam, kde se lidé musí přetvařovat, aby se někoho nedotkli. Kde, jako to nadchází v našem čase, muži nemohou být muži a ženy ženami, protože mají různá přání a to vede ke střetům, což tedy opravdu vede. Kde učenci nesmí být příliš učení a lidé jednoduší příliš jednoduší, aby snad někdo nekým nepohrdl. Kde starci mají vyvádět jako mladíci a mladíci mají řešit všechny problémy světa, aby se snad nepřipomělo, že člověk je smrtelný, čas běží a proto má všechno svůj čas. Království Boží není tam, kde je vše podřízeno míru na zemi a tak musí být všichni v nitru stejní a lišit se jen oblčením, jídlem a pitím a jinými vnějšími věcmi. To je jen mír mezi lidmi, ovšem bez Boha. Bez boha, který dává lidem touhy, který také soudí jejich jednání s přáteli i nepřáteli. Takové království je bez života, protože je bez toho, kdo život dává a je odsouzeno k zániku. A kde bude tělo, tam se slétnou i supi. Amen