Učedníci prosili Ježíše, aby jim dal více víry. Vyslyšel je Ježíš? Dal jim více víry? Ne. Namísto toho jim odpověděl: Víry není potřeba hodně. Stačí trochu víry. Skoro doslova co by se za nehet vešlo. Semínko orientální, černé hořčice je totiž menší a za nehet se skutečně vejde. Ježíš o něm jinde mluví jako o nejmenším běžném semínku vůbec. Říká tedy: Stačí, aby vůbec nějaká víra byla. Když je, vyrve moruši i s kořeny a přesadí ji do moře.

Na co to ovšem je, vyrvat ze země docela cenný strom a přesadit ho do moře? To nikdo nepotřebuje. Jsem si jist, že nikdo nevěří, že tohle opravdu jde – protože si to nikdo ani nepřeje.

A člověk věří v to, co si přeje. Součástí víry je vždy to, co si přejeme. Jak to říká apoštol Pavel v listu Židům: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme“. My věříme v zmrtvýchvstání Krista. Co to o nás říká? Pokud vstal z mrtvých Kristus, i my můžeme vstát z mrtvých. I naši blízcí a jiní lidé, kterým bychom to přáli. Znamená to, že si přejeme, aby mělo smysl spravedlivé jednání, čehož se na zemi ne vždy dočkáme. Znamená to, aby mělo smysl všechno, co jsme kdy poznali – ne že to jen ve stáří zase zapomeneme a nic dalšího už se nedozvíme. Znamená to, že si některých lidí velmi cenníme, obdivujeme je a chceme, aby s námi byli stále. Cheme, aby věci dávaly smysl, aby dobré jednání a pravdivé poznání trvalo déle než stromy, skály, planety, ba celý versmír. A dá se tomu věřit, protože vykonat něco dobrého nebo být s někým, koho máme rádi se nám v každodennímživotě zdá důležitější, než kde roste jaký stom či kde trčí jaká skála, i když oboje tu bude dál, i když už budeme po smrti mi i naši blízcí. Dá se tomu věřit.

Je i úplně opačná víra: Nedávno jsem slyšel jakéhosi biologa s nadšením mluvit o anestézi, tedy o tom, jak vás uspí při operaci. Ve skutečnosti vás neuspí – protože ze spánku by jste se probudili, když by do vás někdo řízl. A i vhlubokém spánku vnímáte, že beží čas. Když ráno vstanete, víte, že včera bylo včera, že nějaký čas uběhl. Kdežto v anestézi čas nevnímáte, máte pocit, že jste jen na chvilku zavřeli oči, i když vás operovali tři hodiny; obvykle si hned nejste jisti, zda operace vůbec proběhla. V anestézi jste skoro mrtví. A ten muž, kterého jsme slyšel, řekl: Skoro se těším na další anestézi, na ten zážitek, který mi dává věřit, že po srmti není nic. Dá se tomu věřit.

Co o člověku vypovídá, když si velmi přeje, aby po smrti nic nebylo? Že nechce, aby jeho jednání mělo nějaké delší důsledky, že už nechce potkat ty, kdo zmizeli z jeho života. Že poznání je pro něj jen hra, že netouží po tom, aby jeho poznání bylo překonáno.

Člověk věří tak silně, jak moc si přeje něčemu sloužit. Pokud touží konat něco dobrého, pokud miluje své bližní, věří ve vzkříšení Krista. Pokud touží sloužit sám sobě, pokud nehce mít k nikomu a k ničemu závazky, věří ve věčnou smrt.

Proč vlastně apoštolové chtějí více víry? Zřejmě proto, že se jim zdá náročné, co Ježíš řekl předtím: „Jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: 'Je mi to líto', odpustíš mu!“ Zdá se jim asi, že tohle může dokázat jen někdo obdařený výjimečnými duchovními silami. Někdo, řekněme, jako Gándí a jeho fanatičtí stoupenci, kteří se nechali pro svou věc tlouci holemi, aniž by zvedli ruce. Někoho takového si všichni všimnou, objeví se v novinách a filmových záznamech.

Ale Kristus nepřikazuje odpuštět, aby si tím člověk získal jméno a obdiv. Ale protože má smysl odpuštět, protože lidské vztahy mají smysl, jsou jednou z nejcennějších věcí. Není to proto, že by bylo něco špatného na hněvu či pomstě – vždyť sám Bůh se hněvá a sám Bůh říká: Má je pomsta. Ale lidské vztahy prostě stojí za to udržovat, stojí za námahu. Je úplně jedno, že si nikdo nevšiml mé velkorysosti. Odpouštím, prtože chci, protože to má dobrý smysl. Dělám to pro sebe. Stejně tak uzdravení a vymítání démonů konal Ježíš proto, že mu bylo lidí líto. Že si přál jejich vysvobození. Přikazoval o nich nemluvit; známý chtěl být svým kázáním, nikoliv mocnými činy.

Člověk by čekal, že velká víra je třeba pro čas velkých zkoušek. Jenže velká zkouška spočívá v tom, že je těžké si vybrat. Asi jako závod ve skoku vysokém spočívá vždy v tom, že člověk má laťku nastavenou tak vysoko, že už ji tak tak přeskočí. Pokud je pro nás v životě něco snadné vyřešit, tak to není zkouška. Zkouška nastává v těch chvílích, kdy není snadné doufat, že věc dobře dopadne. Kdy snadno může dopadnout i špatně. Tváří tvář skutečné zkoušce má každý malou víru. V takových chvílích vždy rozhodne, co by si člověk přál o maličko víc.

Je to jako bycho měli v patách lva a před námi byla propast se dvěma mosty. Oba by byly chatrné. Ale marná věc, jeden si vybrat musíme. Ten, po kterém se nakonec vydáme je ten, kterému jsme dali naši víru. Jeden jsme si stejně vybrat museli. Kdyby před námi byla volba, zda se zachovat čestně ale dost si tím stížit život nebo si nějakou křivostí zajistit snazší život s výčitkami svědomí, volíme si mezi dvěma mizernými životy. Ani jedno není dobré – jako spravedlivý nést kříž nebo jako hříšník utíkat přev vinou. Rozhodne jen, v co věříme o maličko víc. CO nám přijde o maličko smysluplnější. Vlastně vůbec neputřebujeme být o správné věci přesvědčeni nasprosto skálopevně – stačí být o ní přesvědčen o maličko víc, než o hříchu.

Víra proto není potřebná k tomu, aby člověk vykonal velké věci. Ale k tomu, aby udělal přesně to, co má. Zřejmě proto pokračuje Ježíš podobenstvím o služebníku. Že celý den dřel na poli? Cítíme s ním, že to je těžké. Ale není to nic výjimečného, nic navíc. Je to přesně to, co má dělat. Že po návratu z pole ještě musí obsluhovat u stolu. Cítíme s ním, že to je trochu vzteku, trochu k pláči. Ale je to přesně to, co se od něj čeká. Co za ten den udělal, je docela výkon – ale zároveň jen to, co se od něj čeká, na co je na světě.

V tom je pak i síla víry: Koho vede víra, ten nemá pocit, že by dělal něco výjimečného. Když Kristus chodil po vodě, vidíme snad, že by se divil vlastní moci, že by jásal nad tím, co se mu povedlo. Ne, potřeboval jen rychle na druhý břeh, aby tam mohl kázat. Stejně tak my, pokud se budeme ednat ve stálé víře, že Kristus skutečně vstal z mrtvých a je soudcem světa, postupně třeba i vykonáme věci, které ostatním budou připadat velké, vznešené a pro ně nemožné. Vtip je v tom, že nám samotným to ani nepřijde. Co jsme měli dělat jiného. Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit. Amen