Buď studený, protivný a nepříjemný a nakonec dosáhneš svého. Jestli ti pak bude líp, to je jiná otázka. Ale můžeme říci rovnou: Nebude. Jestli je to tak správné je jiná otázka. Ale můžeme rovnou říci: Není. Nicméně, co je správné, jak mají věci být, to nám říká Zákon. Podobenství spíše uzkazují, jak věci jsou a co v tomto světě funguje. Mluví o tom, s čím se spravedlivý člověk na světě potká a na co si musí dávat pozor. Podobenství jsou praktická moudrost.

Krátkodobě na světě nejvíce zmůže násilí. Upřímně, kdyby sem teň někdo vrthl s nožem, přestaneme přemýšlet nad dnešním textem a budeme se odpravdu snažit porozumět tomu, co ten násilník bude říkat. Protože je násilí tak účinné, lidé je mají rádi. Když se kluci perou, všechny holky se dívají. Divoši tráví ve válce celý život a civilizovaní lidé obvykle rádi vyprávějí, jaké to bylo za války.

Ale násilí je nesmírně nákladné. Jak řekl Kristus, kdo mečem zachází, mečem i schází. Pokud jste připraveni zraňovat, musíte se sami připravit na zranění. Pokud brát životy, někdo může vzít život vám. Pro boj se učíte tělo přetěžovat, zkoušet nejvíc, co snese, je to nezdravý pohyb. Mladí vojáci, staří mrzáci, říkalo se kdysi. I divošští válečníci nežijí dlouho a jejich život provázejí četné nemoci. Také duševní vypětí je veliké, pokud jde stále o život, nejde pořádně ani spát. I ta nejdražší věc může být zničena, když jde o život. A samozřejmě není čas na to něco nového vytvořit nebo třeba zasít. Násilí řeší problémy, ale cena je příliš vysoká.

Proto je spravedlnost nejlepší způsob života. V boji jde o to porazit nepřítele. Ve spravedlnosti porazit sám sebe. I spravedlnost dává jasný cíl: Toto je nutné za každou cenu udělat. Ale člověk tu nesoupeří s druhým, který se vždy může ukázat silnější. Ale jen sám se sebou – a sebe zná. Ve spravedlnosti nesoupeříme s druhými lidmi, ale s tím, kým jsme byli ještě včera. Je to podobný rozdíl jako bežet na trati s ostními běžci, nebo běžet jen se stopkami. Někdo z ostatních běžců může být vždy rychlejší a třeba ani není možné ho překonat. Kdežto běžět rychleji než včera je snadno možné.

Spravedlnost v Písmu znamená především dělat to, co se ode mne v mém rodinném nebo společenském postavení nebo v mém věku čeká. Ale na to se musí říci: Toto a toto se čeká od muže, toto a toto od ženy. Toto a toto od dítěte, toto a toto od rodiče. Toto a toto od vedoucího, toto a toto od zaměstance. Spravedlnost znamená, že každý z nás má před sebou cíl, kterého dosahuje, nebo také ne. Že každý z nás zkouší přeskočit nějakou laťku.

Což se nám nechce, protože nevyhnutelně přicházejí i neúspěchy a ty jsou ponižující. Proto ať raději není žádná spravedlnost. Ať není před nikým žádný cíl, podle kterého by byl měřen. Každý ať dělá jen, co ho baví. A až bude něco potřeba, tak se snad nějak lidsky domluvíme.

Jako ten soudce, co se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. To je ideál posledních, řekněme, dvou set let: Boha se přece nebudeme bát, Bůh je láska. Nic po nás nechce, nesoudí nás. Jen když je potřeba, pomůže. A z lidí si nic nebudeme dělat, každý má přece svoje.

Problém je v tom, že tak úplně nemáme svoje. Jak dlouho si vystačíme sami se sebou, jen se svými koníčky, s televizí, s knížkou, řekněme? Tyhle věci nás lákají jako oddech od lidí. Ale když nejsme mezi lidmi, kouzlo ztrácejí. Otázka: Co byste si vzali s sebou na pustý ostrov je vlastně děsivá. Vezmu si tam Tři mušketýry. A budu je číst deset let pořád dokola? Tím začnu den a tím ho skončím? To zní jako učiněné peklo. My si čteme Tři mušketýry na pustém ostrově. A každému je jedno, zda ještě žijeme, něbo už jsme mrtví.

A ta vdova říká soudci doslova: Pomsti mě! Ať není jedno, že jsem na světě. Někdo mi uřivdil, tak ať to nemá zadarmo. Přitom, kolik asi té vdově zbývá života? Mohla si ušetřit trápení, přejít křivdu, věnovat se nějakému koníčku. Ale takhle to nefunguje. Člověk potřebuje uznání, potřebuje cítit, že není jedno, že je na světě. Je to stále stejné: Také dnes každý obecní úřad zná nějakého osaělého člověka, který neustále posílá nějaké stížnosti. Samota, to, že od něj nikdo nic nechce, mu žádné štěstí nepřineslo. Když od něj nidko nic nechce, od chce teď něco od celé obce: Listí nebylo zametené, na náměstí hlučí mladíci, kostelní zvon moc zvoní atd. A podobenství je velmi pravdivé: Obecní úřad se takovému člověku věnovat bude, jinak by je umořil.

V tomto světě tedy krátkodobě vyhrává násilí. Ale velmi brzy zničí násilníka samotného. Dlouhodobě vyhrává otravnost – i z ostrého střetu, ať už je muž nebo žena, přijde člověk domů a je jako na trní, co řekne manžel, co manželka, co děti zase vyvádějí. I když je sám, tak stejně, co soused provádí, co zase zíra v práci. Nejotravnějšímu člověku je třeba vyhovět jako prvnímu. Funguje to.

Proto každý z nás musí dobře zvolit, z čeho se nehne ani o píď. Protivným lidem se musí vyhovět skoro ve všem a lidé jim také vyhovují. Vyvolení musí zvolit, co je pro ně skutečně podstané. Protože vyvolení nežijí pro to, aby každého otravovali, aby byli onou příslovečnou osinou. Jak říkají angličané, vybrat si kopec, na kterém bych zemřel. Jak říkáme my: Přec co vlak nejede. Znovu, je nutné si dobře vybrat, co to je.

Nejlépe aby to bylo něco, bez čeho bychom nemohli být druhým lidem prospěšní. Ať to raději není nějaká hloupost. Jako ten nepoctviý soudce, i Bůh prodlévá s tím prosadit, co je správné. Jenže to není nespravedlivé: Dělali jsme vždy, co je správné? Rozhodně ne. Pokud jsme teď moudřejší a chceme, co je správné, proč by si zase Bůh nemohl počkat. To je jedině spravedlivé.

Volme tedy každý dobře, co nám stojí za hádku; za to, abychom byli nepříjemní, studení a neústupní. To nám také Bůh dá. Můžete dostat peklo se Třemi mušketýry na pustém ostrově, můžete dostat i něco, za co by si vás měl opravdu vážit každý člověk. Přemýšlejte, co vám stojí za hádku: To také dostanete. Amen