Přinášeli mu i nemluvňátka, aby se jich dotýkal. Co si od toho ale slibovali? Měly po tom být děti zdravé, víc jíst, klidněji spát? Co víc: Co tím, že se dotkl nemluvňátka, zamýšlel Ježíš?

Víme, že Ježíš je Boží Syn a to nám brání pochopit, proč se to učedníkům nelíbí. Ale že je Ježíš Boží Syn v tu chvíli nevěděl nikdo. Představme si, že by k někomu dnes někdo nosil nemluvňata, aby se jich dotýkal. A někdo by to dělal. Myslím, že rozhořčeni by byli mnozí. Právě proto, že není jasné, co tím kdo zamýšlí. Co si kdo myslí, že se stane. Působí to jako víra v magii, v kouzla.

Podobně dodnes někteří kritizují křest nemluvňat. Protože v něm není vyznání, osobní postoj křtěného, rozhodnutí. Některým to přijde jako magie. Bývají to lidé, zakládající si na svém poznání. Buď na poznání světském, přirozeném, lidé sečtělí, ať už doměle, nebo skutečně. A pak lidé zakládající si na svém nadpřirozeném poznání, osvícení od Boha, ať už domělém, nebo skutečném. Kde není pochopení člověka, osobní prožitek, osobní vyznání, přijde jim to jako magie. Vzdělancům přijde primitivní, pověrečná, probuzencům pohanská. Každopádně, pokud někdo nemá pokřtěné děti, je to většinou buď intelektuál, nebo člen nějaké malé, výběrové církve. Bývá to tak.

Ale kdybychom se zeptali, co se vlastně děje při křtu, slyšeli bychom stejně obecná slova jako přijetí do společenství, přihlášení se ke Kristu, k tomu, co má smysl, změna srdce, přijetí Ježíše. Upřímně, není snadné si pod tí něco představit. Přitom lidé popisují své skutečné prožitky, skutečnou změnu, která se s nimi stala. Ale popisují něco, co se ndá slovy popsat. A pokud něco nedovedeme popsat slovy, tak tomu prostě nerozumíme. Zažili jsme to, to ano, ale nerozumíme tomu. To je podstata tajemství v tom smyslu, jak se o něm mluví v Písmu: Jde to zažít, ale nejde to pochopit. Takže křest dospělého, například, je stejně nepopsatelný, jako když mají ti rodiče v příběhu nejasný pocit, že by se Ježíš měl dotknout jejich dětí.

Dnešní příběh nám ukazuje, že věci, neproniknutelné, nezvládnutelné rozumem, nejde z života škrtnout. Tak bychom si sami nasazovali klapky na oči. Dívali se stranou, když je něco přímo před námi. Tak možná někdo z vás viděl ve snu, horečce či jiném takovém stavu nepopsatelný předět, něco jako kulatý čtverec. Jasně jste ho viděli, přitom v bdělém stavu není nikde k vidění. Něco takového máme konečně u proroka Ezechiele, když spatřil Boží slávu: „Všechna čtyři kola se sobě podobala; jejich vzhled a vybavení se jevilo tak, jako by bylo kolo uvnitř kola. Když jela, mohla jet na všechny čtyři strany a při jízdě se nezatáčela.“ To si nejde představit. Kupodivu ovšem, jeden dosti potrhlý technik NASA právě pod dojmem čtení Ezechiela taková kola vymyslel a dnes se hojně využívají v robotice. Že si teď nejde něco představit neznamená, že to jednou neuvidíme.

A proto Ježíš dává děti za příklad. Není to proto, že by děti byly nesobecké – není sobečtějšího tvora, něž kojenec, který vás třikrát za noc vzbudí, protože má hlad. To by neudělal nikdo z vašich přátel. Není to proto, že by děti byly nevinné. Pokud dospělý jeden z deseti tisíce dospělých dovede trápit zvíře a pak je to hned v novinách. Zároveň trápit nějakého tvora je součástí dětství velké části lidí. Často to dokonce není ani zvíře, ale jiné dítě nebo stařec, na kterého děti pokřikují. Proto je vůbec potřeba výchova, protože ve své přirozenosti, jak víme z Písma, každý tíhne ke zlému. Výchovou učíme děti především vládnou nad hříchem, na zlými sklony: Krutostí, sobectvím, leností, zbabělostí a tak dále.

Ale to je důvod, proč dává děti za příklad: Mají o něčem nejasnou představu a přece vědí jasně, že to jednou zažijí na vlastní kůži a těší se na to. Vyprávíme jim příběhy o princi a princezně a o zabíjení draka. V pěti letech nechápe chlapec, proč by měl stát o společnost dívky s jejími princeznami a poníky, dívenka stejně tak neví, co zajímavého je na bagrech a kulometech. A přece i v tak ranném věku víte, že se jednou budete ženit a vdávat a že vám to bude dávat smysl. Uplyne deset, patnáct let a u mnohých bude skutečně to nejdůležitejší pustit se do zápasu se všeím novým v životě. V dospívání bojujete s tolika věsmi najednou, že je div, že ho vůbec někdo přežije. Jako je div, že princ přežil střet s drakem, Jednu věc vyřešíte, jednu hlacu utnete, ale dalších osm na vás stále chrlí oheň a bolí to. Kdo ví však, co je horší, protože princezna přikovaná k jeskyni už je skoro smířená s tím, že je mrtvá. Dále, jak víme z pohádek, musí poznat, kdo je pravý zachránce a přiznat se k němu, je v tom méně akce, ale více moudrosti. Jako dítě víte, že tohle všechno přijde. Nemnohým se povede ono „žili šťastně až do smrti“, některým ovšem ano. Každopádně, jako dítě máte mlhavou představu o tom, co jednou bude velmi skutečné.

Tak musíme přijmout i Boží království. Naše představy o věčném životě, dokonce o našem životě za deset, dvacet let, jsou velmi přibližné. Ale stejně jako v pohádce o rytíři, draku a princezně, v zásadě se skutečně stane to, v co věříme. Skutečně budeme navěky žít v Novém Jeruzalémě, který sestupí od Boha jako krásná nevěsta. Rozdíl mezi dětstvím a dospělostí je ve větším množství detailů, které teď známe.

Ale v zásadě jsme měli pravdu v tom, že chceme být buď poplář, nebo kosmonaut. Popeláře si, kromě pár moudrých, nikdo neváží – ale život ve městě by bez něj byl nemožný, bez popelářů bychom pravděpodobně všichni zemřeli na žloutenku a tyfus. Kosmonautů si sice váží všichni, ale tíha odpovědnosti za to být jeden z mnoha miliard lidí, co kdy žili, co se podívali do vesmíru, je strašná. Edwin Eugene Aldrin, jeden z prvních dvou lidí na měsíci, to pěkně popsal ve svém životopise Návrat na zem: Už nebylo nic většího, co by mohl udělat. Propadl pijáství, jeho matka spáchala sebevraždu, probouzel se z opice v příkopech podél cest. Jeho celoživotní víra jej nakonec zachránila. Každopádně, být poplář nebo kosmonaut je to nejtěžší, co vás v životě může potkat. A právě proto tomu chcete jako dítě jít už od začátku vstříc. Protože bezemezná víra v Krista je to jediné, co vás může provést těžkým úděleme kosmonauta i popeláře.

Milostí Boží tedy, bratři a sestry, už od dětství dobře víme, čím bychom chtěli být. Je to jako když nakreslíte panáčka jako pět čar a kolečko – každý ví, že je to člověk. A když vyfotíme člověka nebo dokonce přímo vidíme člověka, také víme, že to je člověk – jen je tam mnoho dalších detailů. A je to po pravdě řečeno daleko hezčí, než dětské kresby. V obrysech, v zásadě víme, co chceme, k čemu míříme, co je správné. Držme se toho. To se také stane, Nový Jeruzalém skutečně sestoupí od Boha. Mudrci ve vlastní domýšlivosti, kteří zahodí a zamčkají dětskou kresbu a kteří se vysmívají naší víře zabloudí ve složitoetch světa. Náš cíl se projasní a my k němu dojdeme.