„Když to učedníci viděli, zakazovali jim to.“ Ano, učedníci tu na první poslech vypadají jako necitliví zabedněnci. Dejsme si však při čtení evangelia vždy pozor, abychom o učednících, pozdějších apoštolech, smýšleli takto pohrdlivě a sami sebe brali jako vrchol všeho porozumění a poznání. Mnozí tak činí, my tak nejednejme.

Kristus přece vybral tyto učedníky, aby předali celému světu zaslíbení věčného života. A pokud měli druhé učit, museli se nejdřív sami umět zeptat na to, na co bychom se zeptali my sami. Když nám se ne Ježíšových slovech a činech něco nezdá, nejdříve se takovým věcem museli bránit oni sami. Ano, učedníci se ptali a protestovali za nás. Ježíšovi učedníci byli ti, kteří kladli nejlepší otázky a vznášeli nejlepší námitky, které může člověk vznést. Pokud je nebereme vážně, nemůžeme pochopit ani Krista.

Konečně, tady je hned jeden výklad těch slov: „Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Děti přece mají ten dar, že když jim něco není jasné, ptají se přímo. Beze studu, že snad něco nevědí. Beze strachu, že na ně položená otázka nebo nesouhlas vrhne špatné světlo.

Děti, někdy, obvykle tak mezi čtvrtým a šestým rokem, dělají následující: Zeptají se: „proč je tohle a tohle“. Vy jim odpovíte. A ony se zeptají proč je to tak, jak jste odpověděli. A tak dále, a tak dále. Nakonec vás to dostane do úzkých a pokud jim máte odpovědět, musíte nakonec říci „protože Bůh tak řekl“. Že poctivé tázání nakonec vede k tomu, že Bůh musí být, toho už si v 11. století všiml biskup Anselm z Canterbury a ve století minulém jeho úvahy jako správné potvrdil jeden z největších matematiků Kurt Gödel. A je dobře, že se tito učení muži nestyděli potvrdit, co zná v podstatě každý rodič. A každý z nás, kdo se nestydí, že byl někdy dítětem, pamatuje si, že se takto ptal. Ano, pokud se nestydíte ptát a pokud se nencháte zahanbit tím, že na tohle nebo tohle se může ptát jen idiot, časem musíte dojít k odpovědi „protože Bůh řekl“. A skoro bychom tím mohli skončit.

Nicméně, slíbili jsme tu obhájit učedníky. Proč brání přinášet děti k Ježíšovi? Sami řekněme nějakou silnou námitku: Inu, snadno to nemusí vypadat dobře, brát děti do rukou. Je to oblíbený trik mnohých tyranů a falešných proroků. Pochováte dítě a už jste dobrý člověk. Pochováte ho a potom co? Starali jste se o něj před tím, budete se o ně starat dalších patnáct let potom? Pokud jste četli Knihu džunglí, vzpomeňte na úvodní kapitolu, když k Mauglího vlčím rodičům vleze do doupětet tygr Šerchán. Je jim krajně nepříjemné, jak tento cizí predátor chválí jejich děti. Zákon velí, že se to nesluší – protože, co on ví, co oni s dětmi zažili celou dobu před tím, jak s nimi budou žít další léta potom. Velmi dobře to Kipling zachytil. Je to podobně nevhodné, jako říci téměž neznámému muži „vy máte skvělou ženu, važte si jí“ a nebo skoro neznámé ženě „máte skvělého muže, važte si ho“. Co vy o tom víte, žijete s nimi snad. A tak by se kde kdo chtěl vecpat k cizím dětem a předávat jim moudra. Televize by chtěla vychovávat cizí děti a různí přednašeči by rádi přijeli do škol i zcela neznámým dětem předávali moudra. A opět státníci rádi říkají „naše děti“. Vaše děti? Vy snad jste je v bolestech porodili, vy snad s nimi každý den svtáváte a každý večer je ukládáte k spánku? Ne nadarmo se dnes začíná ozývat světem a, myslím, bude se ozývat stále více: Nechte naše děti na pokji!

Tedy, kdybych měl tu čest být Ježíšovi tak blízko, jako byli svatí apoštolové, tak bych asi také bránil tomu, aby mu lidé přinášeli děti. Protože bych mu byl blízko, jako apoštolové, řekl bych mu: Ježíši, neber děti do rukou, ať nevypadáš jako Saddám Husajn nebo Gustav Husák. Viděli jsme tohle před tím, uvidíme i dál.

Druhá věc je, že Ježíš děti cizích rodičů nebral do rukou sám. Nevytáhl z davu nějaké dítě, protože běžely televizní kamery, jak to v časech mého dětství udělal tyran Michal Gorbačov s jedním z dětí z naší čtvrti. Rodiče mu děti přinášeli sami. Řekněme nejdříve, že je veliká čest, když vám dá někdo pochovat své dítě. Je konečně veliká čest, když vám někdo řekne: Naučte naše dítě to a to. Protože tím rodiče říkají: A my taky máme nějaké meze, my také nevíme všechno. A i když pro děti jsme do jistého věku všemocní a vševědoucí, my víme, že takoví nejsme. Proto někdy svěřujeme děti prarodičům, protože i když jsme se svými rodiči strávili dlouhé roky, možná jsme nepobrali všechno, co nám mohli dát, možná nám také neuměli předat to, co dovedou předat vnoučatům. Možná proto předáváme děti učitelům. (Nutno dodat, že když to neuděláte, půjdete do vězení a děti vám vezmou.). Ale i kdyby nebyla škola z donucení, možná raději a lépe bychom pro naše děti hledali někoho, kdo se lépe vyzná v chemii, v dějepise, v tělocviku, v cizích jazycích.

Rodiče přinášejí děti ke Kristu, sami a bez nucení, na rozdíl od nynější tyranie. Protože, při vší snaze, na všechna ta proč sami nakonec musí při nejpoctivějším uvažování dojít k tomu, že Bůh řekl „budiž“. Budiž vesmír, budiž moře a počasí, budiž pevná zem, zvířata a lidé. Rodiče dobře vycítili: I když jsme s dětmi od rána do večera pastnáct let i více, přeci jen: Jsou pro nás darem a jejich pravý původce je v nebi. Cítili dobře, instinktivně, jako dobrý rodič, který nesleduje literu rodičovských příruček, že zde je Dědic, Syn Boží, pravý učitel. Ten, který dá jejich dětem to, co už je za hranicemi jejich možností a snah. Sami přinášeli děti k Ježíšovi. Nikdo neřekl: Přineste dítě, ať to vypadá dobře. Ježíš neřekl: Přineste mi děti. Ale: Nechte je přcházet ke mě.

Protože Ježíš Kristus je ta poslední odpověď na to „proč“. Jak řekl: „ Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.“ Amen