Hle, my jsme opustili, co bylo naše, a šli jsme za tebou. Všechno, co bylo naše. A kolik toho bylo? Neříká se náhodou stále, že Ježíšovi učedníci byli chudí rybáři? Takže toho, co mohli opustit, asi mnoho nebylo. Petr se chce srovnávat s jedním z předních mužů, jedním z nejbohatších.

Ten se v předchozím čtení Ježíše ptal, co má dělat, aby měl podíl na věčném životě. Ježíš jej nejdříve vyzval, ať dodržuje přikázání. A když to tomu přednímu muži nestačilo, řekl mu, ať rozdá, co má, a následuje ho. Ten přední muž měl k rozdání hodně, měl hodně co opustit.

Ježíšovi učedníci ovšem nebyly tak chudí, jak se často bez přemýšlení říká. Vždyť jasně čteme: „Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.“ Oni, nebo spíše jejich rodiny, byly vlastníky lodí. A to překvapivě velkých lodí: I v evangeliou čteme, že se na takovou loď vešlo dvanáct lidí, to je docela velká loď. A sám jsem na Galilejském jezeře viděl kopie těchto lodí, jsou velké asi jako kamion. A měly cenu zhruba jako kamion a zhruba tolik jako s kamionem se s nimi dalo vydělat. Je chudý ten, kdo vlastní kamion? A ještě něco: Okolí Galilejského Jezera v Ježíšove době z rybaření dost prosperovalo. Židé a vůbec národy těch krajů si mnohem více cenili sladkovodních než mořských ryb. A tak šly ryby na odbyt i se odtamtud sušené vyvážely. Takže to bylo jako být dnes kvalifikovaný dělník. Bere třicet tisíc, je chudý, nebo není? Neodpovídá se snadno.

Neopustili rozhodně tolik jako člen horních deseti tisíc té země a tak je trochu nevhodné se s ním srovnávat. Nicméně něco opustili: Ježíš vyjmenovává dům, ženu, bratry, rodiče a děti. Svým způsobem to je to pravé bohatství. Kdo má dům a nemá dluhy, už je nějak svým pánem. I kdyby neměl na plyn či uhlí, může najít nějaké klacky v lese a nějak se zahřeje. Jak za sebou člověk může někde zavřít dveře, je vlastně bohatý.

Dále Ježíš zmiňuje ženu. Manželství rozhodně není samozřejmost. Natož právo člověka. Na to, aby někdo slíbil, že se mnou bude do konce života, musí člověk udělat velmi přesvědčivý dojem, který se musí opírat o něco skutečného, jistého – alespoň o něco. Spousta lidí nemá nic, čím by si byli natolik jistí, že by se s tím mohli předvést. Další spousta lidí sice má nějakou dobou vlastnost, kterou jsou si jistí, ale předvádět se neumějí. Takže nikdo nepozná, co v nich je a nikdo se neodváží s nimi spojit život. Pokud se to někomu povede – je to větší část lidí, ale pořád jen část – tak už je to úspěch. Co teprve ještě manželství udržet! Dnes se to povede jen polovině lidí a vzhledem k tomu, jak moc chtějí farizeové řešit s Ježíšem, zda je dovolen rozvod, v Ježíšově době to asi nebylo jiné. Takže manželství asi je docela velké bohatství.

Ježíš dále zmiňuje sourozence, bratry. Technicky jsou to vůbec každému z nás nejpodobnější lidé, někdo jako my v jiném vesmíru. Naše kopie, ale trochu jiná: To zní jako vzrušující myšlenka. Jenže nám podobní lidé nás často dovedou nazlobit nejvíc. Víme, že musí uvažovat podobně jako my, jenže se rozhodují jinak, než bychom udělali my na jejich místě. Proto mají lidé se sourozenci často spíše složité vztahy. Takže, pokud má člověk bratry, sourozence na blízku, dobře se s nimi snese, je to jako výhra v loterii: Jsme si podobní a dokonce volíme podobná rozhdonutí, to je docela slušná šance, že volíme dobře. Žít v pokoji se sourozenci zní také jako bohatství.

Ježíš dále zmiňuje rodiče. Již to, že jsme na světě, znamená, že se našim rodičům něco povedlo. Rodiče jsou pro člověka cenným zdrojem poznání, co by v něm samém mohlo být cenného. A něco to být musí. Třebaže je toho třeba užít možná jinak, než jak svých silných stránek užívali rodiče. Ale vlastní rodiče jsou východiskem k poznání sebe sama. Takže mít rodiče, nejlépe oba rodiče, a mít možnost se jich ptát a sledovat je je opět bohaství.

S dětmi je to zas obráceně, ty se zejména ze začátku zajímají o nás samé ze všech lidí na světě nejvíc. A ptají se každým dnem jakou cestou dosáhnout něčeho dobrého, co z toho, co jsme jim předali, bude jejich silou a bude k užitku. A můžeme sledovat, jak se rozhodli dobře tam, kde my jsme už svou šasnci promarnili a tak dále. Velmi doslova na nich vidíme pokračování života. To zní jako velmi zajímavá věc, jako cenná věc, jako bohatství.

Všechno zmíněné – dům, žena, bratři, rodiče, děti tedy jsou skutečně bohaství. Ovšem též bohaství, spojené s neustálou starostí. Je potřeba vlastnit loď nebo alespoň nějaké žádané dovednosti, aby většinu z toho mohl člověk mít a udržet si. Všechno to je bohaství, které však také zabere většinu času – a hlavně, duševních sil. A úplně stejně ovšem člověk na všechny ty věci myslí, když je nemá.

Kristus proto říká: Kdo tyhle starosti opustil, získal mnohem víc. Dříve tyhle starosti zaplňovaly celý jeho život, na nic moc dalšího už neměl ani pomyšlení. Když už se nestará, co dům, co žena, co mladší bratr nebo starší sestra, co tím vlastně rodiče mysleli, když tehdy řekli to a to, když už nemyslí v jedom kuse na to, zda si ty děti povedou dobře – má najednou spoustu sil. Všechny své síly, všechny síly, co člověk má.

Pokud tyhle starosti pustí z hlavy. To neznamená, že přestane pečovat, že přestane plnit své povinnosti. Vždyť i toho Petra nakonec vidíme na misijních cestách s jeho manželkou a jak víme z listu apoštola Pavla, bylo o ní postaráno. I Kristus se konečně ještě z kříže postaral o zajištění své matky.

Pokud to hlavní, co člověka zajímá, je spravedlnost a milosrdenství, může žít v domě i v nájmu a je mu tak trochu jedno. Úplně ne, ale spíše ano. Pokud člověka na prvním místě zajímá spravedlnost a milosrdenství, může žít v manželství a stejně dobře i bez něj a je mu to tak trochu jedno – úplně jedno samozřejmě ne, ale spíše ano. A tak dále. Je to mnohem těžší, než se vzdát bohatství.

Zda máme dům, manželství, bratry, rodiče a děti je totiž jisté skóre, jisté bodování našeho života. A pozemsky viděno, dost přesné skóre, dost přesné bodování. Orpostit od toho svou mysl a chtít být hodnocen pouze Bohem, jeho řády a zákony, jeho evangeliem, to je každodenní duchovní výkon. Nicméně, jak si stojíme před Bohem, je ještě přesnější skóre našeho života. Pokud nás více zajímá toto bodování, jsme svobodnější, než všichni ostatní lidé. Jejich síly jsou vázány starostmi o tyto časné poklady, o kterých jsme celou dobu mluvili. Kdežto kdo se stará hlavně o to, jak si stojí před Bohem, zda jedná spravedlivě a mluví pravdivě, ten chodí s otevřenýma očima ve světě, kde se většina lidí dívá do země. Ten chodí rovně ve světě, kde je většina lidí sehnutá. Ten se raduje, když se děje něco správného, i když z toho sám nemá prospěch. Ten se raduje z toho, co je krásné, i kdyby mu to nepatřilo. Spravedlivému patří na světě všechno.

Kdo zaměřil svůj život na spravedlnost a milosrdenství, ten také tím spíše čeká odměnu spravedlnosti a milosrdenství, život věčný. U nikoho to ovšem samozřejmě není takto čisté. Každý alespoň někdy uvažuje o těch pozemských pokladech: O místě, kde bydlí, o manželství, o sourozencích, o ročicíh i dětch, ať je má, nebo ne. Každý také s ohledem na tyto skutečné pozemské poklady někdy upouští od spravedlnosti i milosrdenství. Spása každého je proto skrze zástupnou oběť Krista.

Otázka na Petra tedy je: Kolik toho skutečně opustil. Je to otázka pro každého a nikdo zcela nepouští z mysli skutečné pozemské poklady, o kterých jsme celou dobu mluvili. Ale komu se daří více než na tyto věci myslet na spravedlnost a milosrdenství, ten je mocný jak v domě, tak v nájmu, jak svodobný, tak ženatý, jak uprostřed přátel, tak sám, jak s rodiči, tak jako sirotek, jak s dětmi, tak bezdětný. A umět takto myslet alespoň trochu, alespoň někdy, by měl umět každý, kdo chce spatřit dobro v tomto životě a v budoucím věku život věčný. Amen