Ježíš učinil rozhodný krok, který nelze vzít zpátky. Mistře, napomeň své učedníky, snaží se situaci ještě zachránit farizeové. Ale vše je tak jasné, tak nevratné, že i kdyby to Ježíš udělal, vše ostatní by stejně křičelo o opaku. Budou-li oni mlčet, bude volat kamení.

Co Ježíš udělal je přitom vrcholně nebezpečné. Nejen, že to může dopadnout špatně. Musí to dopadnout špatně, je to nevyhnutelné. Zástupy oslavují Ježíše jako krále. Ale Judea nemá krále. Jen císaře, jehož zástupcem je prokurátor Pontius Pilát. Ani Řím sám nemá krále: V Římě je slovo 'král' prokleté slovo, asi jako v Evropě 'vůdce', 'Führer'. Římané krále kdysi vyhnali, kdo by se v Římě prohlásil za krále, bude potrestán smrtí. Již přes padesát let vládne Římu vždy jeden člověk. I dítě pozná, že to je v podstatě stejné, jako být král. Jenže právě proto se mu za žádnou cenu nesmí říkat král. Říká se mu Princeps civitatis, první občan. Vládne, protože je z nás nejlepší, kdo jiný, než on? Slovo král připomíná ty zaostalé staré časy. Tím spíše se nesmí objevit král v zaostalé zemi, jako je Judea. To by byl přece návrat někam do středověku, jak by řekli lidé dnes. Proto je potřeba každého, kdo by se vydával za krále, omažitě zlikvidovat, včetně jeho následovníků.

A přitom Ježíš dělá všechno proto, aby vypadal jako král z dávnověku. Celou cestu od Galilejského jezera, dvě stě kilometrů, jde pěšky. Jen od Betanie, poslední kilometr, musí jet na oslu. Na oslech jezdili právě králové starých časů; třeba v knize Soudců fráze 'jezdil na oslátku' znamená 'byl to náčelník, hodnostář'.

Není na tom nic praktického. Ježíš ani osla nevlastní, musí si ho na ten kilometr vypůjčit. Už to, s čím posílá učedníky, je hop a nebo trop. Sázka na jednu kartu: „Zeptá-li se vás někdo, proč je odvazujete, odpovězte mu: 'Pán je potřebuje.'“ A doufejme, že taková odpověď bude těm lidem stačit. Musí to tak prostě být. Ježíšovi učedníci mají jen tak odvázat cizí oslátko uprostřed cizí vesnice. Udělat krok, který nejde později vysvětlit, který nejde vzít zpět.

Zástup, který Ježíše vítá, vítá ho slovy Žalmu 118. Zaznívají v něm slova odhodlání stát proti celému světu: Hospodin je při mně, nebojím se. Co by mi mohl udělat člověk? Všechny pronárody mě obklíčily; odrazil jsem je v Hospodinově jménu. Hospodinova pravice se vyvýšila, Hospodinova pravice koná mocné činy! Tento žalm se zřejmě za starých časů zpíval v korunovačním průvodu starých Izraelských králů. Všechno je to až příliš jasné.

Přitom Ježíš se až dosud velmi zdatně vyhýbal všem politickým nebezpěčím. Učedníkům zakazoval, aby o něm říkali, že je Mesiáš král. Když ho zástupy chtěli provolat za krále, unikl jim. A dokonce, když mu farizeové a herodiáni dávali otázky, které nejde dobře zodpovědět – jako jestli se má dávat daň císaři a tak jej uznat za pána nad Izraelem – nebo když se jej ptali, zda podle Zákona Božího ukamenovat cizoložnici – Ježíš až nepochopitelným způsobem vykličkoval. Nedal podnět ke stíhání ani neztratil tvář. I v Jeruzalémě pak uvidíme, jak když není pod ochranou zástupů, dovede se chytře ukrýt v chudinské kolonii v Betanii nebo v zahradách Getsemane. Nebýt zrádce Jidáše, nikdy by nenašli příležitost jej zatknout. A přece tímto svým královským vjezdem říká Ježíš: Jsem nepřítel státu a nepřítel císaře. A co s tím jako uděláte?

Proč to všechno? Ježíš tím ukazuje, že co se v Jeruzalémě stane, není nějaká nešťatná náhoda. Nebyl ukřižován, protože byl naivní. Protože nebyl dost opatrný. Protože byl chycen v síti nefunkčního soudního systému. Nebyl chycen, ale dobrovolně se vydal. Nebyl zajat, ale nás vysvobodil. Jak říkají učitelé církve, ďábel, satan, ten žalobce, nás měl všechny v moci, protože jsme se opravdu provinili, zhřešili jsme a hřešíme proti Bohu. Avšak když těžký trest postoupil spravedlivý, který hříchu neučinil, ďábel napálil sám sebe, pozbil svého práva nad námi, neboť v něm ani žádné právo není. Když byl Ježíš obžalován, nezvítězila vychtralost jeho nepřátel – vždyť ti, jak zjišťujeme z Kristových slov z kříže, ani nevěděli, co činí. Kristus nebyl figurkou v jejich hře, ale oni byli jen nástrojem v celé věci. Jak stojí v Janově evangeliu: Kaifáš to však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno.

Kristus udělal krok, který nelze vzít zpět. Vzal na sebe závazek, jehož se nejde zrpostit. Přitom mnoho kázal o závaznosti slov. Že se nemá o běžných věcech přísahat. Silnými slovy se má šetřit, protože zavazují do budoucna a člověk nemá svou budoucnost v moci. Má se jimi šetřit – protože skutečně zavazují. Protože pak je člověk v moci těch slov, musí je splnit, už nemá svůj život v rukou.

A přece závěrem: Kristus krátce před vůbec nejdůležitější událostí dějin, před svým ukřižováním a zmrtvýchvstáním ukazuje, že pro ty opravdu velké a důležité věci jsou nakonec silná slova a silná gesta potřeba – právě proto, že pak už nejde uhnout, že to už nejde vzít zpět. Právě proto, že pak už nemáme svj život v moci, ale jsme vedeni a neseni tím slovem, tím slibem. Uhnout nepřipadá v úvahu.

A tak: Těžko může být někdo Kristův, pokud není pokřtěn, pokud není členem církve. Křest je znamení, které nejde smazat, nejde vzít zpět, které zavazuje – ale s Kristem nelze jen sympatizovat – je třeba být jeho učedníkem. Evangelium nelze trvale jen se zájmem poslouchat – vždyť samo promlouvá k těm, kteří jsou v církvi.

Těžko člověk může prožít dospělý život v rodině, pokud jednoho dne nedá před tváří Boží svatbení slib – i s tím, že tím na sebe bere mnohdy velmi obtížný závazek. Ale marná věc, pokud má být muž opravdu otcem a nikoliv jakýmsi strýčkem vlastních dětí, který je stále jaksi na návštěvě, pokud žena nemá být zvláštním případem dospělého, který tráví většinu času ve společnosti dětí, člověk musí vyřknout ta slova, jejichž následky ani není v jeho možnostech domyslet.

Těžko může člověk konat povolání s velkou odpovědností, pokud nesloží přísahu: Jako lékař, jako soudce, jako policista či voják. Tam, kde jde o život, kde jde o spravedlnost, nejde pracovat jen na zkoušku, nezávazně. Takové úkoly mohou dělat jen lidé, vzatí pod přísahu.

A tak, přeci jen, v životě jsou hranice, jež nelze překročit, pokud člověk neřekne „Ve jménu Božím“ a nebo něco, co tomu odpovídá. Slovo, která nás pak má v moci a některé věci nám nedovoluje. Ale také slovo, které nás nese. Slovo, které nás zbavuje stálého váhání a přemítání o úniku, protože mu uniknout nelze. Stejně jako Ježíš nyní již nemohl odejít z Jeruzaléma, aniž by zcela přestal být tím, čím je. Z Jeruzaléma již neodešel, ale skrze kříž vystoupil ke slávě! Jej následujme. Amen