Ježíš přehlíží většinu obřadů a slavností své doby. Zdá se, že na něj nedělají příliš velký dojem, protože do nich vidí. I nám je vlastní nedůvěra k obřadům, slavnostem a vší okázalosti. Zakusili jsme totiž, že okázalostí se obvykle něco maskuje.

Dnes však vidíme Ježíše před branami Jeruzaléma, jak svůj vjezd promyšleně organizuje. Izrael je docela malý, přesto z Kafarnaum do Jeruzaléma je to něco přes dvě stě kilometrů, to je asi jako odsud z Loun do Brna. Celou tu cestu jde Ježíš podle všeho pěšky. Z Olivové hory je to jako z Dobroměřic do Loun, něco kolem kilometru. A jen na ten poslední kilometr Ježíš shání osla. Ježíšovi jde jen o ten triumfální vjezd, jen o to, aby to vypadalo. Řekneme si, že osel není žádná vládní limuzína; v Ježíšově čase byl osel skutečně už spíš jako nějaká dodávka. Ale ne vždy to tak bylo. Koně přišli do biblických zemí až docela pozdě. Do té doby i králové jezdili na oslech. Koně přišli až později se severskými nájezdníky a ve sloužili ve své době podobně jako dnes moderní stíhačka: Byly to rychlé, účiné a velmi nákladné nsátroje války. Možná to překvapí, ale Bible, zejm. Starý Zákon, se na koně dívá podobně jako na cizí bohy a modly. Kdo jede na koni, dává tím najevo, že uctívá sílu a válku. Takže když Ježíš jede na oslu, odkazuje na ?staré časy?, kdy ještě svět nebyl podroben jediné vojenské mocnosti, proti které je odpor stejně marný, protože má koně a železné legie. Odkazuje na doby, kdy ještě mnohé mohla rozhodnout statečnost a rozhodnost bojovníků. A připomíná i proroctví ?Neboj se, dcero Siónská, hle, král tvůj přichází, sedě na oslátku.? Co tím chce Ježíš říci, tehdy všechno trklo. Ježíš měl dobře promyšlený efekt celé akce, zrovna tak, jako dnes dobře promýšlejí veřejný dopad svých vystoupení politici.

Ježíš se jinak po celou dobu své činnosti politice vyhýbal. Přišel na svět žít jako žije každý člověk. A když se pozorně zamyslíme, politika netvoří nějak podstatnou část našeho života. Nejvíce se nás dotýkají vztahy s druhými lidmi a zápas s vlastní povahou, s vlastní duší a tělem. Politika k tomu tvoří jenom kulisu, občas do života zasáhne, stejně jako do Ježíšova života. Nakonec ale i dopad politiky do našeho života má tvář nějakého člověka. Navíc když člověk dělal politiku v tehdejším Izraeli, šlo o život. Ježíš se důsledně vyhýbal tomu, aby byl prohlašován za Mesiáše Krále, protože takhle by ho Římané ukřižovali už rovnou někde v Galileji.

Ale teď Ježíš učinil politický krok se vším, co k tomu patří. S promyšlenou symbolikou, s efektem pro davy. Zástupy volají: „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ Obavy některých farizeů, kteří říkají „Mistře, napomeň své učedníky!“, jsou oprávněné. Ježíš sám sebe prohlásil za krále místo císaře a tím si podepsal rozsudek smrti. Co to dělá? Ptají se sami sebe farizeové. Snad by to ještě šlo vzít zpět, dementovat to prohlášení, říci, že to byla jen mystifikace. Ale Ježíš jim odpovídá: Ale vždyť je to pravda, já jsem král nebe i země. Někdo už to jednou musel říci, „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“ Ježíš za sebou spálil mosty a už není cesty zpět. Teď už se musí postavit vládci světa.

A smysl toho všeho nám, podobně jako v dnešním politickém životě, prozradí pohled do zákulisí. Evangelium popisuje, jak učedníci sháněli osla. Normálně evangelia nepopisují, jak Ježíš technicky zajišťoval svoje působení, ale tentokrát to má smysl.

Ježíš poslal učedníky do cizí vesnice, kam mají jen tak přijít a z čista jasna tam odvázat oslátko. To je také akce, kterou nejde vzít zpět. Těžko budou na otázku ?proč odvazujete to oslátko? odpovídat: My ho nedovazujeme, my si jen prohlížíme ten uzel. Kdybyste někde na vesnici začali otvírat cizí auto, tak to taky nevysvětlíte. Ale kupodivu, okolostojícím stačí ta odpověď: „Pán je potřebuje.“ V celé události je doně suchého humoru. Připomíná mi to anekdotu s medvědem a seznamem smrti? Nejlepší je, že doteď nevíme a v tomto věku se nikdy nedozvíme, jak to, že to vyšlo. Tak učedníci třeba vůbec neříkají, jaký že to Pán oslátko potřebuje. Vesničané si mohli myslet, že tím třeba myslí majitele toho oslátka nebo nějakého pána té vesnice. Druhá možnost: Ježíš měl i jiné příznivce a známé, než byli učedníci a nikde není řečeno, že je učedníci všechny znali. Sám Ježíš přece říká: ?Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.? Občas v evangeliích vidíme Ježíše, jak rozmlouvá s někým o samotě, aniž by u toho byli jeho učedníci, třeba s Nikodémem, se samařskou ženou atd. Nebo to mohl být nějaký Ježíšův tajný příznivce, stejně jako Nikodém nebo třeba Josef Z arimatije, o kterém v evangeliích neslyšíme vůbec nic, dokud si nepřijde od Piláta vyžádat Ježíšovo tělo a najednou slyšíme, že byl členem židovské rady a nesouhlasil s jejím rozhodnutím. A mnozí jiní pouze v duši toužili dát se za Ježíšem, aniž o tom někdo věděl, bylo to jejich tajemství. Třeba celník Lévi, dokud pro něj Ježíš nepřišel, nebo Zacheus. A ještě další věc je, že lidé jsou rádi účastníky akcí, při kterých je hodně lidí a často je mi vlastně jedno, o co jde, jaká je za tím myšlenka. Je tam živo, říkají lidé, jako by to byl sám o sobě nějaký klad.

Tak to všechno je možná, ale my známe jen výsledek: Klaplo to.

Tento příběh je důležitý zejména pro nás, lidi 21 století. A z lidí 21. století zejména pro Čechy. A z Čechů zejména pro evangelické křesťany. Protože máme tak špatné zkušenosti s okázalostí a slavnostními sliby, zavrhly jsme to všechno šmahem. Ale prostota a neformálnost není dobrá sama o sobě. Vždyť ve Zjevení i jinde v Bibli stále čteme, že v nebi stále probíhá velmi slavnostní a komplikovaná bohoslužba – a to je to místo, kam směřuje všechno naše úsilí. Obřady a slavnostností se má jistě šetřit. Ale ne proto, že by nic neznamenali! Právě naopak, pro to, že slavnostní chvíle, bohoslužebné obřady jsou to nejdůležitější na zemi a nejvíce zavazují.

A stejně tak silnými slovy se má šetřit. Dnes ovšem tato obezřetnost ztratila svůj účel. Přehnaně vyzdvihujeme pochybnosti, nezávaznost, relativnost všeho. Vycházejí knihy jako ?Co je bez chvění, není pevné?. A přitom je to očividný nesmysl: Pevné věci se ani v životě nechvějí a třeba na žebřík, který se chvěje už od země, by nikdo nevylezl. Se silnými slovy a sliby se má šetřit, protože zavazují. Ale právě proto, že zavazují, je v nich skryta nesmírná moc. Kdo nemění svá rozhodnutí, nedementuje svá prohlášení, neříká: To byla mystifikace, kdo stojí za svými slovy, dostává se dutně do potíží. Kdo nemění svá slova, dostává se do potíží. Ale získává také nesmírnou moc: Na podruhé uiž ví, že když něco řekne, a bude li to jen trochu v jeho silách, stane se to. To jsou slova, která mají moc: Slova, která se řeknou a stanou se. Takto nejspíše můžeme získat od Boha moc: Když budeme věrní svému slovu. Nejdříve se zdá, že jsme svými slovy zotročeni. Ale i Kristus byl nejdříve spoután a zatčen. Ale později jsme to my, kdo zjišťujeme, že svými slovy vládneme nad svým životem. Jako Kristus třetího dne vstal z mrtvých a byla mu dána veškerá moc na nebi i na zemi.

Neměli bychom tuto moc, kdyby Ježíš nejdříve nešel před námi. Kdybychom nevděli, že ve všech potížích, které si svými slovy způsobíme, on bude s námi a bude nám říkat: Dobře jednáš, protože svému slovu musíš dostát. Neměli bychom tuto moc, kdyby nebylo opuštění. Protože kdo se drží svých slov a svých rozhodnutí, nutně chybuje. Ale Ježíš nám vydobil odpuštění, takže dnes není hanbou bez vytáček říci: Udělal jsem chybu, má rozhodnutí bylo zlé, omlouvám se. Lidé dnes mluví nezávazně právě proto, že se chtějí vyhnout chvíli, kdy by museli zcela prostě a jednoduše říci ?udělal jsem chybu, omlouvám se?. Kdy jste naposledy slyšeli někoho se omluvit, aniž by k tomu přidal tón či důvody, které vlastně znamenají, že za nic nemůže, a že se neomlouvá?

Závěrem tedy: Následovat Krista v kříži i ve slávě znemaná umeřenost ve slovech i v činech. Ale právě a jen proto, že velká slova a velká gesta jsou potřeba. Neodvolatelným slovem a absolutní vůlí řídí Bůh svět a my mu máme být podobni. Bohoslužbou nezměrné krásy a síly je neustále oslavován anděly a všemi vykoupenými a to je to místo, kam směřujeme. Buďme pevní a rozhodní. Amen