Ježíš se před zraky všech lidí dal do pláče. Plakat na veřejnosti působí v našem čase nezvykle, ba nepatřičně. Zvlášť u muže. Ale ve starověku ba i ve středověku čteme v záznamech celkem běžně o tom, jak na veřejnosti pláčí i otrlí válečníci. V těch dobách, na rozdíl od dneška, všichni přirozeně čekali, že život bude obtížný a nebezpečný. Už od dětství a mládí je na to všichni připravovali a připravovali se na to i sami.

Pokoj proto neznamenal koukat se na film s miskou buráků. Ale ráno v šest vyjít na pole a do večera ho hákem zorat. Večer se člověk podíval za sebe a když měl zoráno, měl pokoj. Mimochodem pokoj je u semitů odvozen od slova podvečer podvečer. Tedy čas, kdy už je uděláno, člověk se podívá zpátky a může si říci: Hotovo, zvládli jsme to. Pokoj není nemít problémy, ale zvládat problémy. Kdo přes den nic neřeší, nemůže mít večer pokoj. Pokoj přichází vždy, až když má člověk něco za sebou.

A protože lidé Ježíšovy doby byli obyvkle připravení nějak řešit všechno, lépe poznali, co už je za hranicemi jejich možností. S čím už nic udělat nemůžou. A když taková chvíle nastala, plakali. Bylo jasné, proč.

Ježíš přesně poznal, nad čím plakat. S čím se nic neudělá: Sice, nic se neudělá s tím, když člověk nechce. Na spoustu věcí musí být vůle z obou stran. A pokud není, nedá se nic dělat. I přes nadšené přijetí květné neděle ho většina Jeruzalémských nechtěla za krále. Ani ten nejlepší král nezvládne nic, když lidé nechtějí, aby je vedl. Pak mu zbývá vládnout jen právě skrz to, co lidé nechtějí: Nechtějí přijít o hlavu, nechtějí skončit ve vězení.

Vládnout hlavně pohrůžkou, k tomu je odsouzena skoro každá vláda. Člověk si, častěji neprávem, připadá chytřejší, něž každý ministr či poslanec. Protože nikdy neřešil stejné problémy. Každopádně: Někomu přijde nesmyslné dát peníze na kanóny, někomu platit doktora hypochondrům, někomu přijde zbytečné stavět dálnici a někomu sázet lipovou alej. Proto je nutné vzít peníze všem a tomu, kdo by nedal, pohrozit vězením a kdyby to nestačilo, zavřít ho.

Všichni chytráci, kteří vydávají různá prohlášení o tom, že stát by měl zařídit to či ono, by si měli uvědomit, že to nikdy neznamená nic jiného, něž: Stát by měl lidem přiložit k hlavě pistoli, aby udělali to či ono. Když něco nařídí stát, nikdo nemá volbu. Nejhorší je myšlenka, že stát by měl lidi k něčemu vychovat. Ta znamená, že stát by měl dokázat zlomit nejen tělo, ale i duši každého člověka. Lidí, kteří by chtěli železnou rukavicí státní moci donutit lidi k tomu, aby o někom dobře smýšleli, někoho si vážili či jej snad přímo milovali, není dnes málo – a jsou tím největším nebezpečím naší doby.

Ale Kristus je král pokoje. Chce mít takovou moc, jaká ostatně přináší pokoj každému člověku a kterou sami známe. Když nám třeba někdo řekne: Nauč mě jezdit na kole, plavat nebo řídit auto, tak nám sám nad sebou dává moc. Budeme mu říkat: tohle dělej, tohle nědělej. Přidej, uber. A on nás poslechne, protože chce. Taková moc vede k pokoji: K dobrému pocitu, že se někdo něco užitečného učí a roste. A časem ani naše rady nebude potřebovat.

Konečně, takové věci snášejí lidé snadno i od světské vlády: Jak je to pěkný pohled, vidět na silnici všechny uhýbat sanitce s modrým majáčkem. Každý totiž ví: Jedou k někomu, kdo třeba potřebuje operaci srdce. To já bych doma na kuchyňském stole nedokázal, jen ať jedou. Modrý majáček může mít sice jen ten, komu ho dá vláda a uhnout mu podle zákona musíte – ale kromě zvrácených lidí to nemusíte na nikom vynucovat, každý to udělá rád sám. Já operovat nedovedu, ale někdo jiný to dovede – rád mu uhnu.

V ideálním světě by vlastně šlo žít takto v pokoji s každým. Každý jiný člověk než my totiž ví něco, co my nevíme. Vidí něco, co my nevidíme. To je sám řád stvoření – můžeme například snadno pozorovat, že muži si všímají jiných věcí, než ženy. Když bychom se na to podívali obráceně, každý člověk je od přirozenosti napůl slepý a některé věci skoro nevidí, dokud mu o nich někdo nepoví. Ten, kdo si myslí, že vidí všechno, ten je slepý úplně. Podobně některé věci vidí jen děti, některé jen mladí, některé jen dospělí a něco zase jen starci. Něco vědí jen lidé v malém městě a něco zas jen lidé ve velkém městě. K pokoji vede člověka, když není s každým rychle hotový. Ale ví, že od každého se může dozvědět, co zatím neví a nevidí.

Ale Jeruzalémští si myslí, že vědí všechno. Jejich přesvědčení přitom nestojí úplně na vodě. Jméno jejich města znamená „základ pokoje“, „sídlo pokoje“ nebo také „základna pokoje“. Jeruzalém je město, obehnané horami. Stojí na skále a i dnes má úctyhodné hradby. Dalo by se mu klidně říkat i bunkr pokoje. To zní divně, ale vzpomeňme, že i slovo kostel pochází od castellum, což znamená pevnůstka, bunkr, protože staré kostely bývaly opevněné. Aby měl člověk pokoj, musí čekat, že problémy určitě přijdou; musí se obrnit a opevnit. Člověk se musí nachystat na nebezpečí světa a smířit se s ním. Pravdivé je přísloví „kdo chce mír, chystá válku“ a ještě lepší to přísloví „vysoké ploty dělají dobré sousedy“. Jaký pokoj má ten, kdo s sebou nechá vláčet? Pokoj má jistě počátek v tom, že člověk očekává problémy, chystá se na ně a řeší je.

Nám dnes chybí pokoj spíše proto, že často skoro o ničem nemůžeme říci: To už znám, to jsem řešil a povedlo se mi to. I když bychom určitě něco takového ve svém životě našli nebo alespoň něčeho takového můžeme dosáhnout, snadno všechno, čeho jsme dosáhli, necháme každého zpochybnit. To není dobrý základ pokoje.

Je dobré a žádoucí mít základ pokoje v tom, co už se mi povedlo a co už jsem pochopil. Ale pokud jsem si opavdu jistý, že už mám něco za sebou, měl bych být připraven na další výzvy. Kdo dosavadní potíže života nevyřešil úplně nejlépe, ale tak tak, za cenu morálních kompromisů, ten už chce jenom slyšet: Povedlo se ti to. Už po tobě nemůže nikdo nic chtít. Jenže problémy máme řešit co nejlépe právě proto, že po nich hned přijdou další.

Jeruzalémští si však připadali nejchytřejší ze všech lidí už v Ježíšově době. A pak už se to jen zhoršovalo. Za třicet let po Ježíšově nářku nad městem se vzbouřili proti Římanům: A kdo ví, možná to bylo nutné, Římané už s nimi pěkně zametali a nerozpakovali se ani vyloupit chrám. A zpočátku Židé i vyhrávali a v bitvě u Beth horonu uštědřili Římanům takovou porážku, jako snad žádní povstalci před tím ani potom.

Problém nastal – když nastal nečekaný problém. Padly pevnosti v Galileji a všichni Galilejci se nahrnuli do Jeruzaléma. Jeruzelémští nebrali vážně tyto divoké venkovany, kteří prohráli – jedno, že za těžších podmínek. Tito venkované je pak odstavili od moci a zčásti pobili. Také věděli vše nejlíp. Nikdo, jak se zdá, nepotřeboval druhého, ani jeho zkušenosti. Město prý mělo zásoby jídla i dřeva na léta – ale Galilejci to všechno zapálili, aby lidem zbylo jen vyrazit z města. Ano, zkuste v lidech vzbudit nadšení tím, že jim strčíte k hlavě pistoli! Nikdo nikoho nepotřeboval, nikdo si nikoho nevážil, protože každý měl své zkušenosti. Nakonec to bylo tak zlé, že snad byli i mnozí rádi, že Římané město dobyli.

Závěrem: Jistě je k pláči vidět člověka, nepřipraveného na život, s kterým život zametá. Ale každý takový se může podívat, kdo funguje o něco lépe a poprosit: Pouč mě. Skoro každý rád řekne. Sám Syn Boží však pláče nad každým, kdo tak nějak zvládl svoje dosavadní starosti a proto si myslí, že už žádné jiné na světě nejsou. Sám Ježíš pláče nad každým, kdo už od nikoho nic nepotřebuje a od nikoho se nechce nic dozvědět. Takový je jako obležené město, které jistě padne. Amen