Proč Ježíš naříká nad Jeruzalémem, když by jako Bůh mohl způsobit, aby se celý Jeruzalém obrátil? Připomíná mi to jinou otázku:

‚Tatínku, proč je Pánbůh?‘, ptá se trochu pištivý dětský hlásek. Ta otázka zazněla během našeho farářského výcviku. Byla to taková cvičná situace. Odpovědět na otázku bylo úkolem jednoho mého kolegy. ‚Aby měly věci na světě nějaký řád‘, pronesl patřičně otcovským hlasem. ‚A jak se Pánbůh udrží v nebíčku?‘ ‚Silou své nekonečné vůle.‘ To je tedy odpověď, pomyslel jsem si s úšklebkem. Po slovech dnešního čtení ale musím dát svému kolegovi za pravdu, hlavně v první otázce.

Dnes vidíme Krista, jak hledí na město Jeruzalém a propuká v pláč. Je to velmi nezvyklý obraz. Už jen proto, že dospělý člověk přece musí umět zvládat své emoce. Proto je dospělý, že vládne sám sebou. Jeho city, jeho pláč, je skryt v hlubinách srdce, nebo alespoň v soukromí. A mužů se to týká dvojnásob. Člověk je nejmocnější z tvorů. A když nevládne svým hnutím, když nemá vládu sám nad sebou, je jako vůz, který se řítí v plném provozu bez řidiče. Kdo nevládne sám sobě, ohrožuje ostatní. Při tom všem je ovšem třeba říct, že každý z nás někdy pláče. Že je to někdy na místě, o tom snad není třeba vést spory, jsme přece lidé, nejsme z kamene.

A tak, když vidíme plakat dítě, jistě to s námi nějak hne, ale když vidíme plakat dospělého muže, máme dojem opravdu závažné chvíle. U Krista k tomu přistupuje, že je to přece Syn boží, že je to Bůh. A tak je míst v evangeliu, kde Kristus pláče, opravdu málo. Vzpomenu si na dvě. Na toto a pak na příběh o vzkříšení Lazara, jedno z mých nejmilejších míst, kde čteme: „Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen řekl: ‚Kam jste ho položili?‘ Řekli mu: ‚Pane, pojď se podívat!‘ Ježíšovi vstoupili do očí slzy. Židé říkali: ‚Hle, jak jej miloval!‘ “A pak ještě na modlitbu v zahradě Getsemanské si vzpomenu. A snad že jsou ta místa tak řídká, velmi se nás dotýkají a probouzejí v nás velkou sympatii k Ježíšovi. I on pláče! I Syn Boží dokáže plakat jako my! Zase vzpomenu příběh o Lazarovi, to „Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: ‚Hle, jak jej miloval!‘“. I ti Židé, kteří s ním nesouhlasili, to musí uznat, cítí k němu náhle sympatii. Hle, jak jej miloval. Jsou tedy chvíle, kdy i Syn Boží pláče. A znovu říkám, ono: Ježíšovi vstoupili do očí slzy. Židé říkali: ‚Hle, jak jej miloval!‘, to je jedno z mých nejmilejších míst Písma.

Jenže! Neměla by nás taková místa spíše trochu děsit? Když se nad tím zamyslíme: Když všichni pláčou, kdo je utěší? Když pláče sám Bůh, kdo ho potom může utěšit? Už není nikdo další, kdo by mohl přijít s útěchou, když pláče sám Bůh. Není to děsivé? Necítíme tu strašný chlad a děsivou tragedii? Co už může být horšího, než když pláče sám Bůh? Vezměme si příklad z dítěte, jak nám ostatně náš Pán jasně přikázal: Co je pro dítě horší, než když vidí plakat své rodiče? Malé děti takové chvíle nedokážou snést. I kdyby svého rodiče předtím svou svévolí sami k pláči dohnali, náhle se jich zmocní děs. A tak se dítě hned horečně tiskne k své matce, snad by ji umačkalo, kdyby to pomohlo, a říká jednu z nejzoufalejších lidských vět: ‚Maminko, neplakej.‘ Zažili jste to možná jako rodiče a dost jistě hlavně jako děti. Z toho to lze nejlépe pochopit. Když sami rodiče pláčou, kdo pak utěší mne, až budu plakat. Vůbec pro malé děti je nesnesitelné seznat, že jejich rodiče nejsou nezranitelní, že neznají v každé chvíli odpověď. A vůbec člověka zdržuje v jeho smutku od zoufalství to vědomí, že je někdo, kdo nepláče, kdo si zachoval chladnou hlavu, kdo si ví rady a je nad věcí. Ten může poradit, utěšit, vytrhnou alespoň z části z trápení.

Jen taková poznámka na okraj: Podobně jako dítě potřebuje své rodiče nad věcí, mnoho nevěřících je rádo, že je nějaká církev. Sami se sice kochají ve svém životě, vláčeném žádostmi, libují si v přelétavé bezcílnosti, libují si tedy vlastně v jakémsi sladkém zoufalství, sladkém smutku. Ano, život nevěřícího je vlastně takové sladké zoufalství, sladký smutek. Protože co jiného dává najevo člověk, oddaný měnícím se vášním, než strašnou prázdnotu kdesi uvnitř. Mají svůj rozverný smutek, své sladké slzy, ale zároveň potřebují vědomí, že někde je církev, že někde jsou nějací věřící, kteří vědí, co a jak. Tím víc je pak děsí nejistota a nepevnost v církvi. Toho jsem si často všiml.

Možná tedy už tušíte, proč jsem na začátku zmínil tu přísnou odpověď na otázku ‚Proč je Pánbůh‘. Podívejme se jen na přírodu: Čas se pomalu chýlí k podzimu. Mnozí z vás chodíte do přírody, nebo máte zahrádku. Na jaře vyrazí ze semínka klíček. Jen znalec podle předchozí zkušenosti pozná, co je asi semínko zač. Ale semínko samo ani první děložní lístky se dospělé rostlině vůbec nepodobají. A i od stejného druhu je každá rostlinka jiná. Chodíme kolem nich a říkáme si: Ta si vede dobře, bude z ní velká rostlina, přinese hojné plody. A tato je zase chabá. Ale každá roste, sílí, těšíme se z toho, doufáme, že nabere dost síly do času květu. Nakonec ta chabá nečekaně zesílí. A pak je rostlina v květu, a potom přináší plod. Prožili jsme s ní celý rok, strachovali jsme se, aby měla dostatek slunce a aby zase naopak netrpěla suchem. Sklidíme plody, rostlina zajde a končí na hnoji. Přijde podzim, každá rostlina měla svůj příběh, ale náhle je vše zapomenuto. Příští rok vyroste jiná stejného druhu, ale přesto to není ta samá, o kterou jsme před rokem pečovali. A zase se musíme snažit znovu. Když se na to takhle bezprostředně podíváme, má to všechno nějaký smysl? S něčím se piplat, aby to nakonec zahynulo a začínalo se znova? Ale, abych znovu citoval: ‚Pánbůh je, aby věci na světě měli nějaký řád.‘ Každou bylinu dal člověku za potravu. Takže nad nějakým otrhaným keříkem rajčat moc nemudrujeme. A mouchu rozplácneme úplně bez rozmyslu. A to i když je pod mikroskopem vidět, jak je složitě a důmyslně vystavěna, i když si třeba ze školy pamatujeme, že nejdříve je vajíčko, pak larva, pak kukla a pak teprve dospělá moucha. Ale otravuje a tak ji plácneme plácačkou. Víme, že podle božího řádu je člověk pánem nad ostatním stvořením a tohle si může dovolit.

Ale co člověk sám? Jak nás fascinuje, jak dítě roste v lůně matky, jak je nejdříve úplně bezbranné, jak je ho potřeba vypiplat, pak už začne lézt, chodit, přijdou první slova. Na všechno se začne ptát, pak začne chodit do školy, bere první rozumy o světě, pak se horko těžko snaží dosáhnout dospělosti, zažije přitom lecjaká dobrodružství. Pak si najde své místo v životě, třeba něco dokáže, třeba také ne, ale nakonec stejně ochabne, připodobní se dítěti, a už to není roztomilé. Nakonec člověk stejně zemře. Má to všechno nakonec nějaký smysl. Stále více lidí se ptá podobně a tak si ani děti nepořizují. Ale my víme, že Hospodin váží a oceňuje každý skutek, každou vteřinu a k jeho řádu patří i konečný soud nad člověkem, po vzkříšení mrtvých.

Závěrem: Mluvili jsme o Bohu plačícím a o Bohu, který je nad věcí, který je neměnný, který dává světu řád. To obojí spatřujeme v Kristu, hledícím na Jeruzalém. Pravého Boha a pravého člověka. Kristus naříká nad tím, že obyvatelé tohoto města zahynou při římském obléhání. Spatřuje ve své vševědoucnosti budoucnost. Každý z obyvatel města by však beztak zemřel, sešlostí věkem, protože to je úděl člověka. Ale Hospodin nehledí jen na konec každého člověka, váží každou vteřinu života, každý čin. A tak se mohli obyvatelé města v každé vteřině přiklonit k Bohu, a zvláště teď, když se k nim Bůh sám v Kristu sklonil.To vede ku pokoji, i tváří v tvář lidskému stárnutí a smrti. Takový řád dal Bůh svému stvoření a lidem, stvořeným k jeho obrazu. A tak je to dobré, a správné a tak to musí být. Ale to ještě neznamená, že Bůh sám nad zaslepeností jeruzalémských nemůže plakat.

A pro nás tedy platí: Mnoho druhů zcela vymřelo, aby mohl člověk nastoupit na jejich místo. Tak mnoho tvorů muselo zahynout, abychom dnes mohli mít svou snídani – obilná stébla, vepř, kráva. Sám Bůh uvolnil místo mezi tvory pro nás, sám Bůh nám dal ostatní tvory za potravu. Ale to ještě neznamená, že to máme brát samozřejmě, že se nemáme lekat toho, kolik životů kvůli nám hyne. A ty druhy, které před námi vyhynuly – každý byl zajímavý originál, a je ho škoda, i když bylo nutné, aby nám uvolnili místo. A člověk vůbec – ; nakonec je starý a pošetilý, nebo se nakonec dá cestou opilce nebo tuláka. Ale byl také dítětem, které mělo život před sebou, byl třeba předtím prozíravým člověkem a to má mít každý o takovém bližním na paměti, i když boží řád dnes změnil jeho roli. A hříšný člověk mndash; i když podle spravedlivého a dobrého božího zákona spěje do záhuby – stále je Božím obrazem a nelze nad ním mávnout rukou, je třeba zachovat každému člověku jeho důstojnost a litovat jeho záhuby. A nakonec Kristus sám: Ano, podle Písem za nás zemřel a vykoupil nás, podle Písem vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. Ale není to samozřejmé, nikde není řečeno, že jej rány nebolely a že to ani jinak nemohlo dopadnou jinak, než jak to nakonec pro nás dopadlo. A tak, podle Kristova příkladu jednejme především podle božího řádu. Nenechme se vláčet vlastními city. Ale nechme ve svém srdci i místo pro stesk a lítost i nad těmi věcmi, které prostě musí být tak, jak jsou. Nebuďme z kamene, buďme pravými lidmi, pravými božími dětmi podle Kristova příkladu. Amen