Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Běžně člověk nepřemýšlí nad tím, co znamená pozdrav. Ale když nám někdo najednou řekne: Tys měl ale štěstí! To se také spíše zarazíme: Co, spadla snad taška ze střechy na místo, kde jsem jen před chvílí stál? Něco hrozilo, ale aniž bych to věděl, nebezpečí bylo odvráceno? Stalo se mi něco dobrého, aniž bych na tom měl zásluhu?

Co když příště už takové štěstí mít nebudu? Nebo co když už příště něco dobrého nedostanu, když to není moje zásluha? Maria přemýšlí nad slovem milost, které dvakrát zazní v andělově pozdravu: Xaire, charistómené!

Milost, užito v běžné řeči, znamená schopnost získávat přízeň lidí. Kamkoliv přijdete, lidé vás rádi vidí a usmívají se na vás. Chtějí vám hned vyhovět. Aniž jste pro to cokoliv udělali. Pohané by řekli: Máte prostě štěstí. Veřící člověk řekne: Bůh vám projevil přízeň, Bůh vám dal dar. Neměli byste tedy zapomenout, že ta věc není z vás, že to není vaše zásluha.

Maria se zarazila na pravém místě. Vždyť třeba Mojžíš jen jednou nerozeznal, že moc Boží nepochází z něj a nemohl už proto dojít do zaslíbené země. Když už nemohl snést stálé reptání lidí, řekl jim: „Poslyšte, odbojníci! To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?“ a dvakrát uděřil holí do skály, ze které pak opravdu začala téci voda. Sice to fungovalo, ale Mojžíš se tvářil, jako by ta moc byla z něj.

A nebo první král Izraele, Saul. O tom čteme: Když se postavil doprostřed lidu, převyšoval od ramen vzhůru všechen lid. Samuel řekl všemu lidu: „Hleďte, koho vyvolil Hospodin, není mu rovného ve všem lidu!“ A všechen lid spustil pokřik: „Ať žije král! Saul byl natolik okouzlující, že i když se k lidem choval hrozně, nedokázali jej nemilovat. Tak to bylo s jeho dcerou Míkal, se synem Jonathánem i s Davidem, kterého Saul usiloval zabít a přece pak David naříkal nad jeho smrtí. Ačkoliv Saul zjevně dostal dar od Boha, celou dobu se staral jen o to, aby o přízeň lidí nepřišel. Ačkoliv měl volné ruce jednat podle Boží vůle, protože ať udělal co udělal, pořád ho všichni měli rádi, bál se jen o to, aby ho pořád měli všichni rádi.

Když tedy Maria slyšela slovo milost, dobře, že se zarazila. Milost Boží, dar od Boha, nemůžeme zaměnit za svou zásluhu. A také ovšem nemůžeme pochybovat, že milost máme a že funguje. Milost není z nás. A přece se na ni můžeme spolehnout.

Maria přemýšlí nad tím pozdravem: Milostí zahrnutá. Když nás někdo pochválí, je to proto, aby nás povzbudil, upevnil ve víře, v dobrém díle? Nebo se snad domnívá, že to dobré pochází z nás samých? Vzhlíží k nám a nikoliv k Bohu, od kterého pochází každé obdarování? První ženu, Evu, podvedl had, takže si myslela, že to dobré pochází z ní. Ještě když se narodí její první syn, Kain, říká: Získala jsem muže a tím Hospodina. Když ze mě vzešel život, i Bůh mě musí uznat.

My však následujme příkladu Panny Marie v tom, že si nemyslela, že dobré pochází z ní. V tom, že poznáme, že ‚Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování‘ je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. I v tomto: I když něco není z nás, přece můžeme spolehnout na to, že je to dobré, že to funguje – ba právě proto, že to není z nás. I když něco není z nás a dostali jsme to darem, nemusíme se bát, že nám to Bůh zase vezme. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná. Amen