Ten obraz setkání dvou vědoucích žen je krásný. Vloni touto dobou jsme si jej připomínali divadelní hrou. Už jsem tu scénu jednou viděl ve svém domovském sboru a přece mě zase uchvátila. Dvě ženy v požehnaném stavu stojí proti sobě. Ční v důstojných řízách, v pozadí judské hory. Dělí se o tajemství. O tajemství, že Bůh koná skrytě. O tajemství, že to podstatné se děje stranou zájmu davu. Tentokrát je to zázrak těhotenství, tajemství tak velké, že je dokonce zcela nedostupné jedné polovině lidstva – mužům. Jak důstojné jsou ty ženy. Možná jsou nám svým důstojným tajemstvím až vzdálené. Mají mezi sebou něco, do čeho nevidíme. Mít tajemství je moc. A co teprv, když je to boží tajemství. A přece, můžeme tuto moc z výsosti mít také. Následujme tedy příkladu těchto žen, vydejme se cestou, kterou je Bůh vede. V tom případě ale musíme nastoupit jejich cestu od začátku:

Mariina cesta do hor, do města Judova nezačíná nijak důstojně; právě naopak. Vím, slyšeli jste to ode mne již mnohokrát. Ale budu to opakovat stále: Cesta k důstojnosti a ke slávě začíná tím, že člověk přijme Boží tajemství a s ním i hanbu v tomto světě. Ne nadarmo řekl náš Mistr: Kdo se ke mě přizná před lidmi, k tomu se já přiznám před svým nebeským otcem. A tak čteme, že Maria řekla: Hle jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova. Jenže! Anděl pak od ní odešel. A s tajemstvím ve svém lůně zůstala mezi lidmi sama. Proto se v těch dnech Maria vydala na cestu a spěchala do hor do města Judova. Spěchala! Ano, po té chvíli plného souznění s Bohem musí Maria se svým tajemstvím utíkat. Utíká k té, která sdílí v něčem podobné tajemství zázračného početí – ke své příbuzné Alžbětě, která ve svém stáří počala syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť u Boha není nic nemožného.

A tady je první zastavení na cestě Marie; na cestě pro všechny věřící příkladné. Nad čím je třeba se zastavit: Je přetěžké nést Boží tajemství sám. Je těžké ucítit boží dotek, a zůstat s ním sám. Mnohé lidi dohnalo poznání pravdy k šílenství, pokud s ním zůstali sami. Příkladů je spoustu; je spoustu takových filosofů a umělců, o kterých víme. Více je těch neznámých, o kterých nevíme. Nakonec v mnoha dobách bylo šílenství vůbec pokládáno za následek Božího doteku – co o tom soudit, těžko říct. Maria je pokorná služebnice Páně, která takovou možnost neriskuje. Vešla do domu Zahcarijášova a pozdravila Alžbětu. Ty dvě spolu tvoří církev – vždyť Kristus je tam s nimi. Vezměmě si tedy tento příklad k srdci. A až se nás někdo zase zeptá, proč je tu církev, odpovězme: Protože člověk nemůže nést Boží tajemství sám. To tajemství je příliš velké na to, aby z toho člověk nezešílel.

Ovšem, kdyby ta cesta do hor měl být jenom útěk, asi bychom cítili jistou pachuť. A kdybychom se zde scházeli jen proto, že nás svět nechápe, jistou pachuť by z našeho společenství musel cítit každý. Nečteme tedy, že Maria útíkala do hor, ale že spěchala. Odmítnutí světem zůstává za ní jako něco nepodstatného, opominutelného, protože spěchá za novým setkáním, setkáním jiného druhu, než jsou tak každodenní. A to je druhé zastavení na její cestě, na cestě věřícího. Teď jsme se zastavili ve dveřích domu Zacharijášova, Maria pozdravila alžbětu. Když Alžběta uslyšel Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle. Nad čím je třeba se zastavit? Jan Kalvín k tomu říká, že Maria jistě uvěřila na samotné slovo anděla. Ovšem pokud jí Bůh nabídl možnost, aby ještě posílila svou víru setkáním s Alžbětou, proč by odmítala? Boží milost se přece neodmítá. Tak i nám, nabízí Bůh zcela zdarma možnost posilovat svou víru ve společenství věřících. Máme-li tu možnost ještě více posílit a rozhojnit svou víru a svou radost ve společenství věřícíh, jaký můžeme mít důvod ji odmítnout. Zde leží i odpověď na otázku, kterou naše církev na rozdíl od jiných nechává záměrně otevřenou: Jsou Bohoslužby povinné? Znovu odpovídám: Pokud člověk skutečně věří, proč by programově odmítal svou víru posilovat, když mu to Bůh nabízí. Jistě, je tu slabost těla, ve stáří ale i v mládí a na tu jistě pohlížíme s pochopením. Ovšem zůstává, že přirozeným důsledkem víry je společenství Bohoslužeb. Chceme to svědectví o Boží lásce slyšet znova, i do jiných lidí. Jak může někdo nepotřebovat ke své víře církev, jak může nepotřebovat, aby jeho víra a radost rostla, zůstává pro mě záhadou. Věřit a nechtít věřit víc, to pro mě postrádá hlavu a patu.

Třetí věc, u které stojí za to se zastavit je ten souzvuk Marie a Alžběty. Vždyť pouhý zvuk Mariina pozdravu pohnul dítětem v jejím těle. Opět dáme za pravdu Janu Kalvínovi. Ten říká, že není žádný prospěch z pátrání po tom, proč se dítě pohnulo. Ano, víme, že dítě v matčině lůně je s ní tak sepjaté, že se na něj přenášejí její pocity. Nebo mohl Jan Ježíše podivuhodně na dálku poznat. Na začátku života má kžadý člověk tak podivuhodnou vnímavost, že se mu to s odstupem dospělosti zdá až neskutečné. Nepodceňujme děti; ovšem soustřeďme se na to podstané: Je to dílo Božího Ducha, který zachvývá ten nejvlastnější život v našem nitru, který zachvívá celé naše tělo. Marie a Alžběta jsou v dokonalém souzvuku. Ten my někdy postrádáme – to je nakonec možná důvod, který by někdo uvedl pro své odmítání církve. Ale je-li víra přítomná, je-li přítomen Duch Páně, ten souzvuk věřících se dostavit musí – alespoň při pozdravu. Alespoň v tom, že se spolu setkáváme je třeba cítit ten souzvuk – i když se nemusíme shodnout ve všech slovech a činech. Ale znamení Kristovo, které každý z nás nese, to působí, že nás setkání s druhým křesťanem nějak podivuhodně, skrytě rozechvívá. Třeba jen opravdu nenápadně, nemusí to být bolestné rozechvění. Vždyť i ten Alžbětin vnitřní pohyb byl ukryt hluboko v jejím nitru, ani nečteme, že by Jan citelně kopl. Ale pohnutí tam bylo. I my je v sobě hledejme, ba více: Pěstujme v sobě to pohnutí při setkání s věřícím člověkem, nám osobně blízkým nebo vzdáleným; z církev naší nebo jiné. Když po tom pohnutí není ani stopy, kde bereme jistotu, že naše nitro je plodné z Boží moci?

Když člověk to pohnutí dokáže pocítit, musí se někdy až zastavit. Dnes už po čtvrté. Musí se zastavit nad tím, jaký dar jsou druzí lidé. Ano, ten, kdo v sobě dokáže nalézt rozechvění při setkání s bratrem ve víře, ten se časem musí zastavit a říci: Jak jsou to vlastně skvělí lidé. Kdo takto uvažuje, u toho již nacházíme jiného Ducha než je duch tohoto času. Člověk má sklon neustále sebe před sebou samým i před druhými obhajovat. Sám pro sebe je každý spravedlivý. Zde však čteme, že ALžběta byla naplněna Duchem svatým. Jak to, že ke mě přichází matka mého Pána, čteme. Ve stejném duchu si my sami máme říkat: Jak to, že mě zde ve sboru obklopuje tolik vlastně skvělých lidí? Bůh ví, koho si vyvolil. Ví, že v církvi jsou právě ti, které tam chtěl mít. A my to v jeho Duchu poznáváme také.

Přesto se varujme uctívání lidí. Sama Alžběta tu přece říká: A blahoslavená, která uvěřila, že se splní, co jí bylo řečeno od Pána. Maria uvěřila a proto je blahoslavená. Sláva, která se na ní zračí, je sláva Boží. Aby naše radost byla tak plná, jako radost Marie a Alžběty, i my vězme, že velikost, krása a ušlechtilost našich bratří, kterou obdivujeme, patří zcela Pánu, kterému uvěřili. Varujme se uctívat lidi, ale vzdejme poctu Boží slávě, která ve jejich životě projevuje.

Pokud jsme touto cestou prošli spolu s Marií a Alžbětou, stojíme nyní tam, kde ony. I my s nimi máme společnou důstojnost těch, kteří znají skryté Boží tajemství.