Zacharijáš a Alžběta. Oba byli spravedliví, neměli však děti. Abraham a Sára, Izák a Rebeka, Jákob a Ráchel, rodiče proroka Samuela Elkána a Chana. Ti všichni dlouho neměli děti. Těm všem nakonec Bůh děti dal. A jejich děti jsou jedněmi z hlavních postav Písma.

Jak se zdá, Bohu se zalíbilo projevit svou moc mnohokrát právě tímto způsobem. Právě tímto způsobem se v Písmu projevil, když pak nastal nějaký důležitý zlom. Podle všeho nám Bůh tímto svým činem chce o sobě něco říci. Tím, že neplodné dává dítě odhaluje něco ze své podstaty.

Nejlépe to asi postřehla Jákobova žena Ráchel. Když se jí po letech neplodnosti narodil první syn, dala mu jméno Josef (to je Přidej-Bůh) a dodala: „Kéž mi Hospodin přidá ještě dalšího syna.“ Hospodin je ten, kdo už dal a od koho jde čekat ještě víc. Že jsme něco dostali od Boha víme jenom tehdy, když od něj čekáme další věci. Jen tehdy, kdy se nebojíme o to, co jsme už dostali. Jen tehdy, když jsme Boha z jeho daru poznali jako štědrého, velkorysého a tak od něj v pevné naději čekáme ještě víc.

Co dostali Zacharijáš a Alžběta? Oba byli spravedliví, neměli však děti. Ale přece spolu zůstali až do stáří. V tehdejším čase, v orientě dodnes se bezdětnost bere jako zcela platný důvod k rozvodu. Muž i žena chápou, že se to samo nabízí. Nikdo se nepohoršuje. Nevyšlo, je to přirozené. Ale Zacharijáš a Alžběta, i manželské páry patriarchů, o kterých jsme se již zmínili, spolu zůstali až do stáří.

Rozeznali, že jejich láska má cenu, i když z ní děti nevzešli. Manželství je především vztah muže a ženy. Je to dar. Dar, ke kterému Bůh přidává děti jako další dar. Může být, nemusí. Je to dar. Ale že jsou děti dar pozná jen ten, kdo tak přijal už manželství. Láska má smysl sama o sobě. To poznali o samém Bohu. Bůh sám v sobě jako Otec, Syn a Duch, je již láska. Cokoliv dalšího přichází, i samotné stvoření, je už navíc. Bůh není velký, protože stvořil svět. Ale protože je velký, je tím, kdo přidává další dobré.

Zacharijáš tedy už je kněz – to už je velmi dobré. Jak píše Pavel mladému Timoteovi: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu. Má manželku z dcer Áronových – také velmi dobré. Nemířil nízko, když si hledal snoubenku. Na jeho oddíl přišla řada sloužit v chrámu – to také nebylo každý den. A navíc na něj připadlo losem podle kněžského řádu, aby vešel do svatyně Hospodinovy a obětoval kadidlo. Což se prý poštěstilo knězi jednou za život nebo také vůbec.

Zacharijáš je tak na vrcholu života. Vykoná tento vznešený úkol – ale pak co? Pak se vrátí domů, kde je žena, kterou má sice rád. Ale přeci jen, je tam nějak smutno. A už taky bude smutno.

Tu se ukázal anděl Páně stojící po pravé straně oltáře. Ukázal se. Ne že by sestoupil z nebe nebo přišel dveřmi. Jen se ukázal – ale už tam byl. Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem, říká potom. Bůh není na jednom místě – ale přislíbil svému lidu, že na tomto místě bude přebývat jeho jméno. Takže vlastně, kde jinde měl ten anděl celou dobu stát. Asi stál už před oponou ve stánku v poušti před tisíci pěti sty lety. Stál v prvním Šalomounově chrámu před tisícem let. Stál tam před pěti sty lety, když byl chrám obnoven po návratu z babylónského zajetí. Prostě tam byl pořád; je to bytost jiného druhu, která může stát pět set let na místě, aniž by byla vyčerpaná či zoufalá. Což je vznešené – a děsivé. Není tedy divu, že když ho Zachariáš uviděl, zděsil se a padla na něho bázeň.

Anděl svým zjevením naznačuje: Já tu stojím pět set let a je to stále dobré. Ano, zní to strašně. Ale není, je mi po tu dobu každý den před tváří Boží. A také to, co bylo v tvém životě, Zacharijáši, doteď dobré, skutečně dobré je. Dobře že jste zůstali s Alžbětou spolu. Dobře, že jsi kněz. Dobře, že se držíš Zákona. Dobře, že se k Bohu modlíš. Už jsi starý. Ale tohle všechno bylo dobře od počátku, každý den a nepřestalo být. A Bůh ví o tvém přání. Ví o tom, co dosud scházelo. Tvoji prosbu slyšel každý den, kdy ses modlil. A bylo naplánováno, že bude splněna. Teď se to stane. Jako každá modlitba ze skutečné víry je připravena ke splnění nejpozději v den věčnosti.

Ale Zacharijáš odpovídá: „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena pokročilého věku.“ Což je pošetilé. Ukázal se mu přece anděl, který stojí před Bohem. To znamená, že i jméno Boží je přítomno na tom místě. Co může být větší důkaz. Jakoby Zachariáš myslel, že i Bůh zestárl spolu s jeho prosbou. Vzdáváme se nadějí a myslíme, že spolu s tím i Bůh zapomněl na to, čím jsme kdysi chtěli být, čeho jsme chtěli dosáhnout. Máme pocit, že Bůh stárne s námi. Ale Bůh nestárne. Zůstává bez proměny. A anděl před ním stojí pět set let na místě a je mu tak dobře, nechybí mu nic.

Myslím, že máme pro Zachariáše celkem pochopení. Naše úsilí nás, třeba že ne ve všem, v mnohém zklamalo. Zapomněli jsme na mnoho, čím jsme chtěli být. Ale před Bohem jsou všechna naše stará přání, naše lepší předsevzetí, jen jako včera, jen jako před hodinou. Nezestárl s námi a nerezignoval na to, čím jsme chtěli být. Zde v náznaku toho zázraku vidíme, že stárnutí není něco věčně nezvratného – stařec se stařenou splodí syna. Nás se netýká doslova toto. Ale co to naznačuje, se nás týká: Čím jsme chtěli být jako děti, jako mladí, čím jsme chtěli být třeba ještě před rokem, není před Bohem ztraceno, zapomenuto. Zůstává to před jeho zrakem.

A tak, i když si v adventním čase zvláště připomínáme, že od nanebevstoupení Kristova je tento svět odsouzen a jeho zánik se odkládá jen do chvíle, kdy, jak řekl Pavel, „vejde plný počet pohanů. Pak bude spasen celý Izrael“ a nastane konec – přece, my nestárneme s tímto světem. A neztrácíme své naděje spolu s tímto světem. Neztrácíme své naděje s těmi, kteří vsadili jen na tento svět a jen na svůj život. Vyhlížíme k věčnému životu a máme se na co těšit.

A k tomu máme přidáno další dobro. Sice menší, ale pořád velké dobro (asi jako je anděl nesmírně menší než Bůh ale pořád na nás dost velký). Jako pořád velké dobro máme přidáno, že co jsme si kdy přáli jako Zacharijáš to dítě, může pořád ještě v životě přijít. Co jsme chtěli udělat. Co jsme se chtěli naučit. Jakými jsme se chtěli stát: Mnoho z toho ještě teď udělat můžeme. Naučit se můžeme. Pokud za to Boha prosíme a od Boha to stále čekáme. Ne světoborné, ale hezké věci. Nějakou dovednost, nějaký jazyk a tak dále, můžeme se stále naučit. Nějakou cestu stále můžeme podniknout a tak dále. Co víc, lepšími se můžeme stát: Rozumějšími a laskvějšími v řeči i jednání, jakými jsme kdysi chtěli být. Důstojnějšími a lidem dražšími, jakými jsme kdysi chtěli být, se stále můžeme stát. A vůbec, po čem kdo čistě touží. Hospodin přidá! Amen