Za dnů Judského krále Heroda žil kněz, který se jmenoval Bůh-pamatuje. Nebo také Na-Boha-pamatoval. Jeho žena se jmenovala Bůh-je-moje-přísaha, můj slib. Nebo také Bůh-je-nadbytek, hojnost. Již jejich jména vystihují evangelium dnešního příběhu.

Zacharijáš žil za dnů krále Heroda. Nemělo by to tak být, nicméně podle krále, vládce, lidé usuzují, co je pravý cíl života, vrchol života. A co je úspěšná, fungující cesta k tomuto cíli. A jak to bylo s Herodem? Králem židovským byl zvolen římským senátem, v ústředí říše. Nikoliv z Boží milosti král, ale rozhodnutím komise. Tam se skutečně rozhoduje, jak později soudili i Annáš a Kaifáš, také víceméně takto dosazení. Vzal si princeznu, dceru předchozího židovského krále; aby to dobře vypadalo. I s vlastním dítětem ji pak zapudil, když se to hodilo a vzal si jinou. Ne že by to lidé schvalovali, ale přece, viděli: Takto to chodí, taková je cesta k cíli.

Za takových poměrů žil Zacharijáš. Ale Zacharijáš žil podle starých pravidel a držel starou naději, naději Písma. Ne naděje své doby. Zacharijáš byl knězem podle ustanovení Písma svatého, podle 1. knihy Paralipomenon 24,10. Zacharijáš, dalo by se říci, si za ženu vzal také princeznu: Alžbětu z dcer Áronových, tedy ze vznešeného rodu. Nicméně nikoliv, aby to dobře vypadalo – podle kněžských řádů to pro jeho povlání nebyl plus ani mínus. Ale protože mířil vysoko ve svých očekáváních. Oženil se se ženou, která v jeho očích – a ovšem jiné oči nemá – princeznou. Tak má postupovat kadžý muž, aby pak také se ženou tak zacházel. A žena má být hodna toho být tatkto viděna. Manželství nemá být uzavíráno z účelových důvodů, pro něco jiného, než je vzájemná příchylnost a úcta. Z lásky, tedy.

Neměli však děti. V Zacharijášově době se neplodnost ženy brala jako zcela právoplatný důvod k rozvodu; ani ta žena se nedivila. V Asii je tomu ostatně tak až dodnes. Podobně jako na západě postup k vyššímu společenskému postavení, od římských dob až podnes. Zacharijáš a Alžběta však byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení. Z těchto řádů právě seznali, že základem manželství je láska ženy a muže. Kdežto děti jsou darem od Boha.

Vzpomeňme, Alžběta, Elišeba, znamená Bůh-je-nadbytek. Děti jsou to, co Bůh přidává. Jsou v pravdě darem Božím. Tím je také role rodičů dočasná – o Janu Křtiteli se zde říká, že bude Boží zasvěcenec, nebude tak zcela patřit svým rodičům, protože jeho určením je, aby byl veliký před Pánem, aby samostatně stál před Bohem. Jan tedy odejde do pouštět připravit cestu Páně; Zacharijáš a Alžběta si jako manželé zůstanou. Na manželích je, aby milovali jeden druhého. Na Bohu je, zda dá děti nebo nedá, na Bohu v posledu je, kam děti dovede. Konečně, kdo z nás tu dnes je jen proto, že ho rodiče přivedli? Myslím, že byť třeba i skrze rodiče, někdy skrze někoho jiného, nakonec Bůh sám nás sem přivedl.

V manželství Zacharijáše a Alžběty se ukazuje něco ze samotné povahy Boží. Tak jako vždy: Boha nelze skutečně poznat teoreticky, ale jen podle toho, že člověk dělá, co Bůh nařídil; časem může poznat, proč to nařídil. Ale alespoň nezkusí podle Božího slova jednat, jeho smysl pochopit nemůže. Jak řekl Kristus: Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.

Manželé Zacharijáš a Alžběta, kteří si vystačili až do stáří, nahlédli něco z podstaty Boha. Otce i Syna i Ducha od věčnosti, který si sám vystačí, nic mu nechybí ani nepřebývá, protože je už sám v sobě láska. Na co vlastně vůbec ještě svět? Jen z čiré dobroty a milosti Bůh stvořil svět, jen z čiré dobroty přišel Syn do světa, jen z čiré dobroty máme v Duchu společenství s Otcem i Synem. Žádná nutnost v tom není. Ovšem, jak jsme řekli, nahlédli to jen z části, jako v zrcadle, jen v hádance.

Člověk není Bůh a láska mezi manželi je o hodně menší, než láska Boží. Co vše lze od života čekat se jí nevyčerpá – Zachariáš a Alžběta neměli děti a nikdo neříká, že to nebylo smutné. Alžběta dokonce nakonec říká: Bůh mne zbavil mého pohanění mezi lidmi. Bylo to nejen smutné, ale i ponižující. Tito lidé si však neřekli, jako Herodes: Když Bůh nedal, pomožme si k tomu sami. Když mě Bůh neustavil králem, komise v Římě mě ustaví. Když mě Bůh přivázal k princezně, co je málo princezna, jinou si sám najdu. Tito lidé následovali Boha, protože věděli, že dar je dar. Lze za něj prosit, nelze si ho vytrucovat. Byli to dospělí lidé v dětinské době.

To můžeme vidět i na tom, co se později dozvídáme o jejich bydlišti: Město Judovo v horách. Hory vždyly byly a zůstanou tím místem, osídlovaným naposledy, okrajem. Město bylo tak malé, že by to asi nikomu ani nic neřeklo a tak Lukáš neuvádí jeho jméno. A kněz z tohoto místa, takového nějakého Vansdorfu či Litvínova, když na něj losem, když to nemohl čekat, připadne služba v chrámu, zná bez chyby celý obřad, může ho sloužit hned. Také k bohoslužbě všude se má přistupovat tak, jako by byla v chrámu Božím, jako by byl shromážděn celý Boží lid, tisíce lidí. Jako by se při ní obětovaly modlitby všech Božích věrných – a v modlitbě se má myslet na potřeby všech lidí. Kněz-horal ve svatyni Boží, za shroáždění tisíců lidí, koná bohoslužbu tak, jako by tam byl každý den. A ne poprvé v životě.

I při všem tom příkladném, co jsme řekli o Zacharijášovi a Alžbětě, přece je i tento kněz zcela zděšen, když se mu ukázal anděl Páně. Tu se ukázal anděl Páně stojící po pravé straně oltáře, kde se obětovalo kadidlo. Ukázal. Nesestoupil tam. Stál tam celou dobu, teď se jen ukázal. Stál tam před Boží tváří pět set let; stál zřejmě již v chrámě, postaveném v Šalomounově době před tisícem let. Stál tam ve stánku setkávání v poušti. Důstojné a ovšem děsivé zjevení! Který tvor dovede pět set let stát na místě, nevrtět se, nenudit se při tom k smrti. Jiné stvoření než člověk, jistě. Anděl však tak stojí před Boží tváří a je mu tak dobře, být blízko Bohu jej naplňuje nevýslovnou radostí.

Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem. A je mi v tom dobře. Ale člověku je zatěžko věřit, že dobré před Bohem trvá. Zacharijáš a Alžběta se modlili za potomka kolik let? Čtyřicet, padesát? A anděl náhle řekne: tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Jako by řekl: Ano, chvilku to trvalo, ale teď je to tady.

Pro nás je těžké nepochybovat stejně jako Zacharijáš, že dobré před Bohem trvá. Že naše modlitby budou jednou vyslyšeny. Často si člověk ani nevšimne, že jeho modlitby byly nakonec vyslyšeny, protože už je to dlouho, co si věc velmi přál. Máme vůbec zkušenost, že mnoho dobrého v našem životě pomíjí. Našel jsem svého času datilní model letadla, který jsem slepil někdy v deívi letech. Nechápal jsem, jak jsem na to tehdy měl trpělivost a hlavně zručnost. Ledacos člověk uměl a už by nedovedl, v ledasčem byl lepší. Ledasjaké dobré přání měl, ale nedošlo naplnění.

Zde ale anděl zvětuje: Dobré věci nemizí, čekají naplnění u Boha. Bůh nestárne spolu s námi. Dobré věci nepřestávají být dobré spolu s naším věkem, naděje nestárne spolu s námi. Vše dobré, co jsme v životě potkali, na co jsme narazili, na nás čeká nejpozději ve věčném životě. Anděl ohlašuje narození toho, kdo má připravit cestu Kristu. Tomu, kdo nám svou smrtí a zrtvýchvstání otevřel do toho království cestu. Ohlašuje toho, skrze nějž nejen bylo stvořeno vše, ale který je Bůh-je-hojnost, skrze kterého bude stvořeno i nové nebe a nová země.

Pokud pochybujeme o víře v toho, který své slovo nemění, pře kterým co vyhlásil za dobré dobré zůstává a stejně tak, co vyhlásil za zlé zůstává zlé, pokud pochybujeme o tom, že přichází, aby skrze něj bylo stvořeno nové nebe a nová země, pak je pro nás lépe raději oněmět a nic neříkat jako ten Zacharijáš; zvláště, sloužíme-li v Božím chrámě.

Tento svět, tento věk stárne a pomíjejí naděje, kterým kdysi věřil. Bůh však nestárne s tímto světem a naše naděje nestárne s tímto světem. Stejně tak cokoliv dobrého, co od Boha čekáme, či jsme snad dříve čekali a časem se vzdali nadějí a opustili to. Věk Heroda, věk, který uchvacuje a nechá si lidmi potrdit, co mu není dáno od Boha, věk, který opouští slib, když se něco jiného více hodí, ten věk pomíjí a s ním jeho naděje. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky. Proto: „Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní! Všecko nechť se mezi vámi děje v lásce.“ Amen