Koho se týkají tato slova, ptal jsem se, když jsem byl mladší. A i když se zde mluví o úzkosti a otřesech, stejně jsem tak trochu záviděl té poslední lidské generaci, která „uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou.“ A když jsem byl o něco starší, začala mě zarážet Ježíšova slova: „Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane.“ Ale vždyť Kristus ještě nepřišel po druhé, mýlil se snad? A velmi mě to trápilo. A zase jsem byl o něco starší a říkal jsem si: Ježíš mluví o věcech, které se skutečně stali už v generaci jeho posluchačů – byla tu přece válka židovská a jiné války a ďábelský císař Kapitula atd. No a potom jsem se stal bohoslovcem a dozvěděl jsem se, že tak prostě proroci mluví. Skrze soud, který přichází na jejich generaci a už je na spadnutí, spatřují konec všeho světa. Tak když proroci mluvili o Hospodinovu pomazaném, měli před očima Kýra, tu Zerubábela. A my přesto jasně vidíme, že více než o nich prorokovali o tom jediném pravém pomazaném, o Kristu. A tak snad i Kristus sám mluví tu o své generaci a skrze nic snad o konci celého světa.

To opět utvrdilo mou zviklanou jistotu ve víře, ale zase se vrátily ty předešlé mrzutosti. Proč se ty velké věci týkaly jen Ježíšova pokolení a budou se zase týkat až poslední lidské generace. Ale v církvi vane Duch svatý, utěšitel a přímluvce a učí nás Písmo číst stále nově a stále hlouběji. Odpověď mi tedy nakonec nedaly ani ty znamení na slunci, měsíci a hvězdách, ani theologická fakulta, ale sama Ježíšova slova: Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past.

A teď jsem nahlédl, že nejde o to, komu bylo určeno, aby zažil tu dobu, kdy bude Syn člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Nejde o to, kdo patří k takové zlomové generaci. Jde o to, kdo je ochoten všimnout si tohoto zlomu, kdo je vnímavý ke Kristovu slavnému příchodu. Nakonec, mnohá generace má ten pocit, že právě s ní přišel zlom a svět už nebude nikdy jako dřív. Myslela si to poválečná generace, myslela si to generace šedesátých let. Ale co se v těch dobách zdálo převratné, je pro nás dnes již zcela všední. Doba poválečná i bouřlivá doba šedesátých let – všechny takové doby se nám tak nějak zařadili do proudu času, staly se dějepisem a hýbou s námi asi tak stejně jako třeba třicetiletá válka nebo stěhování národů – tedy skoro vůbec.

A pokud máme mluvit na trochu více náboženské rovině, což se k tomuto textu patří, vzpomeňme na Svědky Jehovovi. Ti jsou pro nás takovým učebnicovým příkladem bludaře a heretika. A právě oni už po desítky let začínají u domovních dveří nebo rovnou na ulici stejnou písničku, kterou loví důvěřivé duše: Podívejte, co se dnes děje ve světě – hladomory, války, terorismus, drogy, ekologické katastrofy – takhle zle nikdy nebylo, přichází konec světa. Z jiných veršů Písma víme, že takovým lžiprorokům se věřit nemá a že nás mají nechávat klidnými. Prostě, každý člověk má sklon pokládat právě svou dobu za tu nejdůležitější a události své doby za něco úplně nového a přitom se historie opakuje. Prozíravý člověk raději poslouchá Písmo samo. A zde stojí: Podívejte se na fíkovník nebo na jiný strom: Když se už zelenají, sami víte, že léto je blízko. Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že je blízko království Boží.

Převratné změny totiž nastávají, ale většinou si jich nikdo nevšimne. Nejdříve příklad z oblasti nepříliš podstatné: Mému otci v padesátých letech slibovali: V roce 2000 budou pionýři létat na prázdniny na mars. (K tomu je jen dobré podotknout, že z toho by otec stejně nic neměl – v roce 2000 oslavil 53 let, takže by ho s pionýry už stejně nikam nepustili.) V roce dva tisíce se samozřejmě na mars vůbec nelétalo. Ale aniž by si kdo pořádně všimnul, píše se rok dva tisíce a my jsme internetem spojeni s celým světem. Máme mobilní telefony, ti bohatší třeba i s fotoaparátem. Tak nějak jsme se do takové situace probudili a kdo ví, jak vlastně k tomu bouřlivému rozvoji došlo. Patřil jsem asi do prvních tisícovek lidí, kteří u nás spatřili internet a zlomový pocit jsem rozhodně neměl – přišlo mi to dost nudné.

Co tím chci naznačit: Je to jako s tím fíkovníkem – je třeba spatřit náznaky toho, co zde ještě není. A ne opožděně reagovat na to, co už tu je. Když bude církev jen reagovat na to, co už tu je, bude vždy pozadu. Bude vždy ta druhá, co s něčím přijde. Tak jsme zde měli nenáboženskou interpretaci evangelia, velký hit od let padesátých až po dnešek. A kde jsou ty davy moderních, vědecky uvažujících lidí, které nám měla přinést? A měli jsme a máme vlasté faráře, co hrají na kytaru a volejbal. A kde jsou ty tucty konfirmandů? Vždyť si všichni slibovali, že je takový farář tzv. přitáhne? A nebo máme křesťanský rock a křesťanský rap a hiphop. Ale tato hudba se zase líbí jen křesťanům a nevěřícím, které tyto nové formy měli oslovit, jsou spíše k smíchu. Tak např. křesťanský rock je mezi mládeží ve velké Británii téměř synonymem něčeho nebetyčně trapného. A stejně trapně vyznívá požehnání homosexuálních sňatků a jiná podobná módní témata v církvi. V tomhle všem jsme vždy druzí. Nemá cenu reagovat na to, co už je.

Já se, bratři a sestry, domnívám, že jsem směl alespoň v okamžiku a koutkem oka zahlédnout to, co teprve přichází. Totiž měl jsme za studií v Anglii kamaráda. Z Kanady, progresivní země. Studenta umění – v umění jsou novinky snad nejžádanější. Byl to levičák a beznadějný neznaboh – zdálo se. A pak jsme se po dvou letech viděli znovu, v Praze. A to náhle slyším, jak říká: Přátelé se mě zřekli, protože jsem řekl, že by se na školách měla učit Bible. Bez té přece nepochopíme nic z umění, z naší kultury, nic, co tu po staletí vznikalo. Ve všem se nějak bible cituje, její téma se dotklo všeho, co staletí před námi vytvořili. A víš co, můj dědeček a babička jsou evangelikální křesťané z Texasu – úplní fanatici. Ale vlastně je mám z celé rodiny nejraději. A víš co mě mrzí: Z církví se ztrácí bázeň boží. Myslím tím třeba – v kostelech u nás v kanadě uř se nehraje na harmonium nebo na varhany, ale na syntetizátor a texty se promítají projektorem na plátno. A armáda spásy už nenosí uniformy. Ale líbí se mi vaše černé taláry – ty mě upomínají na bázeň boží. A ten kostel, ten Kliment, kde teď pracuješ – z toho na mě padá bázeň boží. A ty staré písně. Takhle to na mne vychrlil. A podobné to bylo i s katechumeny, které jsem jako vikář připravoval na křest. Ti se zas pídili po učení církve a vůbec nebylo třeba, abych jim hrál na kytaru nebo s nimi třeba sjížděl řeku na kánoi. A nebo zde – jedna z prvních otázek, kterou mi kdo zde na sboru položil, byla otázka mladého člověka – jak se mám postit.

Zkrátka, přesně jak Písmo prorokuje, mocnosti nebeské se zachvěly – to slunce a měsíc, to k čemu lidé dlouho vzhlíželi a měli za podstatné, se začíná chvět. Je možno tušit úzkost a duchovní bezradnost, které přicházejí na náš svět. A lidé u nás budou hledat především slávu syna člověka – v důstojné bohoslužbě. Jen aby nás nezastihli v duchovní nestřídmosti, tj., abychom nepohrdli naším dědictvím, všemi těmi starými písněmi a starými biblickými příběhy a starými bohoslužebnými zvyky a starými kostely. Třeba jsme tím již přesyceni, chceme nové fory, zmocňuje se nás nestřídmost. Ale právě to staré po nás budou brzy lidé chtít. A nezastihnou nás v duchovním opilství, které se opájí vlastní zbožností, ale srozumitelnými slovy nedokáže předat obsah víry? Jsme připraveni více mluvit o Bohu, o Kristu, než o zbožnosti? A nebo, úplně prozaicky, nezastihnou nás zájemci o víru uprostřed všedních provozních starostí. „Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka.“