Vzpoura. Někdo najednou přestane dodržovat všechna pravidla. Začne mluvit, o čem se nemluví. Odmítne všechny závazky k vám. Udělá všechno, co ho napadne. Vy řeknete: To přece nemůžeš. A on řekne: Tohle jsem chtěl už dávno udělat, už mě ta pravidla, ty povinnosti a dohody dusí. A my řekneme: To přece nemůžeš. A on řekne: Zabraň mi v tom. A my jsme bezmocní. To je vzpoura.

Každý má občas chuť se vzbouřit. Třeba hned po ránu, když se špatně vyspí. Říci rodině: Neznám vás. A odejít z bytu, jet do práce nafackovat šéfovi, přepadnout spořitelnu a s penězi odjet do Karibiku a tam si žít podle svého. Bylo by to tak spravedlivé, říká si člověk. Rodina mě nedocení, šéj je panovačný hlupák, banky mají peněz dost a já chci jednou v životě dělat to, co opravdu chci. Ale jen nepatrný zlomek lidí tohle udělá protože pak je z vás nepřítel celé společnosti, pak vás nahání policie, vaše fotka je v novinách a televizi a každý vás udá. Je z vás veřejný nepřítel.

Mezilidské vztahy mají svůj řád s svá pravidla. O něčem se nemluví, něčím jsme si navzájem povinni. To občas tíží. Státní řád je jen větší a studenější. Stát obtěžuje ještě více. Na každou stavbu musí být povolení, policie žádá různá osvědčení a vybírá od řidičů pokuty. Všichni platí obrovské daně. Ale kdyby se všichni chovali podle příkladu těch nemnoha, kdyby všichni přestali platiti daně, nebude z čeho platit policii a soudce. Každý bude mít vlastní spravedlnost. A každý to na první uvážení bere tak, že je v právu, že má pro své jednání důvody. Ve společnosti bez zákona by se každý snažil prosadit tu svou lepší spravedlnost a tak vlastně zachránit ostatní. Každý by se cítil jako Mesiáš král druhých.

Ti největší zločinci se vždy domnívají, že mají na své jednání právo. Ukrutní násilníci říkají: Musel jsem to udělat. Proto je takové lidi potřeba najít hned v zárodku; dříve, než svou naprosto sobeckou spravedlnost budou mít možnost zavést i pro ostatní. Vzbouřence je, a to říkám zcela vážně, třeba přísně trestat.

Ježíšova doba byla doba pevného míru. Ale také doba velkého útlaku a šikany. Na cestě dlouhé jako od nás do Loun jste mohli třeba pětkrát platit nějaký poplatek celníkům. To jen pro příklad. Proto byla doba velmi plodná na vzbouřence; v podstatě teroristy, kteří díky své neurvalosti a bezohlednosti mohli žít bez šikany úřadů. Takové, i když římský řád se svou korupcí a vydíráním měl daleko k dokonalosti, bylo zcela správné popravovat.

Ježíš byl odosuzen přesně za to, co jsme tu vyjmenovali: Rozvrací lidi, kteří jsou si blízcí, lid. Brání odvádět daně a prohlašuje se za Mesiáše krále. Udělal to poravdu?

Pro první bod obžaloby jsou jasné důkazy: Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; Hněv farizeů a zákoníků je lidsky velmi pochopitelný. A je to často i náš hněv, přiznejme si v tento den pokání. Zákoníci se celou dobu snaží nastavit Zákon tak, aby ho nějak mohli naplnit všichni.. A díky tomu se nakonec může říci: Všichni jsme lidi, všichni jsme chybující. Stačí, když dodržíme pár pravidel a nikomu se nemusí nic vyčítat. Někdo to možná odskáče. Ale o tom vždycky můžeme společně říci: Může si za to sám. Kdežto Ježíš přichází s připomínkou původního Zákona. Ten vlastně znamená: Buď břemeno a tíži života nesu já, nebo ho přehodím na druhé. Buď se budu já trápit, nebo nechám trápit druhého. To platí o většině potíží v životě. To ovšem potom znamená, že jeden bude vždy oběť a druhý viník. Lidé se rozdělí na spravedlivé a nespravedlivé. A to si přece nikdo nepřeje.

Druhý bod obžaloby, brání odvádět daně. Ježíš brání odvádět tu daň státu, kterou mu právě lidé rádi odvádějí. Ježíš brání vzdávat stát Božskou poctu. Ježíš brání lidem vidět ve státu poslední příčinu všech věcí. Daří se nám špatně? Může za to stát. Máme nějaké potřeby? Stát je má splnit. Naopak nebrání dávat státu peníze a poplatky a prokazovat úctu jeho hodnostářům. Naopak to se nechce nikomu a vrchnost nikdy nikdo neměl v úctě. Ježíš říká: Stát může jen málo a v tom málu se má podporovat. Ale lidé od něj chtějí vše, krom toho, aby jej podporovali. I vrchnost sama se tváří, že zmůže všechno a zároveň nikomu nevěří, že by se jí dobrovolně podřídil.

Třetí bod je: Prohlašuje se za Mesijáše krále. Ježíš se za Mesijáše krále nikdy neprohlašoval. Protože, pravý král o sobě nikdy neříká já jsem král. A ten, kdo si je jist svou mocí a kdo lidi pevně vede, nikdy nemusí vykřikovat: Tak dost, já vás vedu. Ježíš se nikoho neptá, zda ho bude poslouchat. Žádné své jednání nemusí odůvodňovat, klidně řekne třeba i truchlícímu: nech mrtvé, ať pochovají své mrtvé a následuj mne. A opět: My bychom rádi, aby nás Ježíš přemlouval, aby se nám vemlouval, aby říkal: Chceš si vybrat mou cestu? Ale on se nás neptá. Možná by za ním každý rád šel, kdyby ho Ježíš nechal, aby si myslel, že volba je na něm. Každý by jej chtěl, kdyby za Ježíšem mohl přijít a říci mu: Podívej, Ježíši, to jsem pro tebe udělal, oceň to. Ale Ježíš říká: vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit. Je král.

Ježíš je vinen ve všech třech bodech obžaloby. Pilát sice cítí, že to tak není. I velerada ví, že Ježíše ve skutečnosti odoudila za to, že se prohlásil za Božího Syna, ale to že pro Římany není zločin a že sami ho popravit nemohou. Velerada i Pilát ví, že Ježíš přece není vinen tím, co na něj žalují. Ale Pilát jej nakonec stejně odsoudí. Asi tuší, že nějakým způsobem, tím způsobem, jaký jsem tu teď popsal, Ježíš vlastně vinen je. Kdyby se přijala jeho spravedlnost, tak pomine křehký mír mezi lidmi. Kdyby se přijalo, co říká o státu, ukáže se, že vládcové jsou jenom služebníci jako třeba metaři nebo silničáři. Lidé by si museli přiznat, že svou bídou jsou si vinni buď sami, nebo že se viník prostě nedá najít. Že svět je prostě tvrdý a nemá smysl v něj doufat; že má smysl doufat jen v ten svět budoucí. Nakonec, je-li Kristus král, tak padá všechna naše hrdost, všechna domnělá cena naší osobnosti; protože jen z jeho milosti a slitování žijeme.

V takovém světě by nikdo reálně nedokázal žít. Ani my ne. Někdy skoro musíme omlouvat špatnost u sebe a tím pádem i u druhých. Musíme si zanadávat na stát, abychom nemuseli čelit skutečné tvrdosti světa; abychom nemuseli čelit tomu, že člověk vešel z Edenu do světa v podstatě za trest a nemá moc právo na štěstí. I Krista musíme často brát tak, že jsme si ho vybrali pro naši vlastní moudrost, dobrotu či důvtip jinak bychom za ním ani nedokázali jít.

Jenomže to jsou všechno malé lži. Malé lži, bez kterých by se náš svět zhroutil. Bez kterých by všechno bylo tak hrozně na ostro, tak syrové, že bychom to nesnesli. Proto tento svět nesnese pravého Boha, celou Pravdu, nesnese Mesijáše krále. Proto se nakonec i Pilát vzpamatuje a uzná, že Krista je třeba ukřižovat.

Není to vše, co se dá o Kristově smrti v tento den říci. Ani zdaleka ne. Jen toto si pro dnešek vezměme k srdci: Kristus nás nezničil a nezavrhl. Nechal nás pro tento čas žít na našem světě malých lží, bez kterých nemůžeme žít. Jako by nám nechal berle, nebo jako se dítěti u kola nechávají přídavná kolečka. My vždy děláme nějaké malé kompromisy pro hřích, který v nás stále vězí, to ani neumíme jinak. Ale musíme to alespoň vědět. Nemůžeme říci: To je úplně v pořádku a utrhovat se jako na nepřítele lidstva na toho, kdo nás na naše malé lži upozorní. Tak bychom Krista křižovali znovu. Stačí, a tím končí dnešní kázání, stačí, že ruce také nás všech Krista na kříž přibily. A že pro své vzkříšení i nám tento čin odpustí. Amen