Ježíš se podrobil lidskému soudu před Pilátem. Možná bychom řekli: Kdyby nebyli žádní Piláti a jejich vojáci, nezemřel by Ježíš na kříži. Toto kdyby však neplatí, toto kdyby už totiž bylo: Než se v Jeruzalémě usadil římský prokurátor, bojovali židé mezi sebou. A Římany svým způsobem skoro pozvali, aby zastavili boj všech proti všem. Pokud jsou si lidé rovni, pokud jsou všichni nadáni rozumem a svobodnou vůlí, co brání, aby každý prosazoval svou vůli třeba i na úkor druhého, když má pocit, že rozumí věcem lépe, že dělá něco lepšího?

Ale boj všech proti všem je velmi nákladná věc; je těžké vůbec něco udělat, když se stále musíte hlídat, zda vám někdo neusiluje o život. Takový je ovšem život mezi divochy, u kmenů z doby kamenné, které skutečně nemají krále a soudy. Jinak lidé i prakticky dojdou k tomu: Je lépe, aby nás někdo soudcoval. Je lépe, aby nás někdo soudil. Dokonce, ani Izraelci, když je Bůh vysvobodil z Egypta, nerozprchli se jak ta po poušti. Ale Bůh jim dal Zákon také proto, aby se člověk nestal člověku vlkem.

Také proto, aby viděli, že lidé jsou sice nadáni rozumem a vůlí. Ale jak člověk je, rozum v zásadě zpětně odůvodňuje, pro co se člověk už rozhodl nebo radí, jak toho dosáhnout. Protože vůle člověka není svobodná, ale je v zajetí přání, která si člověk nevybírá. Když máme hlad nebo žízeň, není to proto, že jsem se proto rozhodli. Naši vůle pak je se njíst nebo napít, těžko tvrdit, že je svobodná. Vůle člověka je v zajetí starosti sama o sebe, v zajetí soběstřednosti, v zajetí hříchu. Aby se lidé nakonec nesežrali, potřebují zákon a soudce.

Jenže lidský soud nakonec právě míří hlavně k tomuto cíli: Aby byl klid. Sám Pilát říká: Přivedli jste přede mne tohoto člověka, že pobuřuje lid; já jsem ho, jak vidíte, před vámi vyslechl a neshledal jsem na něm nic, z čeho jej obviňujete. Hlavní bylo, aby nedošlo k chaosu, k pobouření. Můžeme také hledat spravedlnost, vyslýchat, vyšetřovat. Dojde jistě na otázku: Čeho se vlastně dopustil? Neshledal jsem na něm nic, proč by měl zemřít. Ale ve stejné větě dojde i na řešení: Dám ho zbičovat a pak ho propustím. I když jsem na něm nic neshledal. Ale dám ho zbičovat, aby se ldié uklidnili.

Do dnešního dne málokdo odchází od soudu s pocitem, že dosáhl plné spravedlnosti. I syn krále Davida již získal podporu a sympatie lidí tím, že seděl v bráně a říkal: „Pohleď, tvá záležitost je dobrá a správná, ale od krále nemůžeš čekat vyslyšení.“ A Abšalóm dodával: „Kdybych já byl ustanoven v zemi soudcem, zjednal bych spravedlnost každému, kdo by ke mně se svým sporem a právní záležitostí přišel.“ Asi to se spokojeností se soudy bylo vždy podobné. Skoro více funguje strach, aby se člověk k soudu vůbec nedostal, protože ten může skončit buď potrestáním vinníka, nebo oběti, nebo obou. Raději tedy nedělat nic proti zákonu, nedostat se soudu do spárů. A nějak to tedy funguje. Spíš jako zastrašení, jako poklička na hrnci. Nástroj na to, aby byl klid.

Povědomí o tom, že soud není vždy spravedlivý, v lidech je. Proto by nás nemělo překvapit, že je psáno: „Musel jim totiž o svátcích propustit vždy jednoho člověka.“ Musí být ještě nějaká skulinka, jak uniknout nemilosrdnosti soudu. U nás máme prezidentskou milost, nejspíše je to docela rozumná věc. Nicméně, kdo získal tuto milost? Vzbouřenec a vrah. Dalo by se říci, ten, kdo se nadále řídil jen svým rozumem a svou, údajně svobodnou vůlí. Někdo kdo lidem připomíná ten divošský čas, kdy ještě nebylo soudů a soudních zřízenců. Vládcovu milost nakonec dostane vítěz soutěže v popularitě, vítěz soutěže Česko hledá superstar. Milost dáme banditovi, divochovi, protože žije naše tajné sny o bezzákonnosti, o životě, v němž se člověk řídí jen vlastní vůlí, vlastním rozumem a vlastními vášněmi. O životě, ve kterém je však člověk člověku vlkem.

Ukazuje se tedy opakovaně, že je třeba soudu a že je potřeba milosti. Ovšem milost z pohledu člověka a v rukách člověka znamená pouhou bezzákonnost. Znamená odpuštění dluhu, za který nikdo nezaplatí. Milost v rukou člověka znamená odmítnutí spravedlnosti, zavržení soudů a přijetí bezzákonnosti, divošského života.

Někdo řekne: Vždyť přece nemusíme být divoši. Můžeme být soucitní, citliví, pečující. Někteří rovnou řeknou: Kdyby svět řídily ženy, nebylo by válek atd. Ovšem Ježíš cestou na kříž tuto cestu odmítá: ženy nad ním naříkaly a oplakávaly ho. Ježíš se k nim obrátil a řekl: „Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a svými dětmi; hle, přicházejí dny, kdy budou říkat: ‚Blaze neplodným, blaze těm, které nikdy nerodily a nekojily!‘ Tehdy ‚řeknou horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přiryjte nás!‘ Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co se stane se suchým?“ Jednak, že se nad někým dojímáme samo o sobě nic neřeší. Ženy pláčou, Ježíše vedou na kžíž dál. Tedy, sám u sebe si človek může připadat citlivý, ale co to řeší a mění, komu to pomůže? Dále, všeobjímající pochopení a soucit často trvá jen do chvíle, kdy člověku sáhnou na děti – u těch spravedlivějších lidí – nebo na vlastní život – u těch, kteří sou soucitní jen ve vlastní představivosti. Všeobjímající soucit si může dovolit jen ten, kdo je odstíněn a chráněn od vrahů a vzbouřenců, od divochů. Vždy jej máme s těmi, kteří jsou od nás bezpečně daleko.

Ale co více, k nápravě světa nijak nepomáhá, pokud pláčeme nad druhými. Ke změně dochází, jen pokud člověk pláče nad sebou, nas svými vinami. Jen když si přiznáme, že nás vlastní rozum přivedl do úzkých a že naše vůle byla zlá, že z vlastní vůle jsme se provinili vůči Bohu a bližním nás může vést ke změně cesty. Jinak, proč by člověk něco měnil? Vždy byl v právu, vždy mu nic jiného nezbývalo, než co dělal. Jak náhle otočit rozjetý vlak či plně naloženou nákladní loď? Stejně tak neřekne člověk najednou: Skoro všechno jsem dělal špatně a nemyslel jsem dosud dobře. Jen kdyby náhle nazřel a měl lístost na sebou. Nad stromem zeleným, nad spravedlivým, dokonalým člověkem Kristem, proč plakat? On svůj život, své šance nepromrhal. On byl milý Bohu i lidem. O nás nic z toho zcela neplatí.

Na kříži se tedy ukazuje, že není možné žít bez krále a jeho zákona. Nad ním byl nápis písmem řeckým, latinským a hebrejským: „Toto je král Židů.“ A je to pravda. Na kříži se také ukazuje, že odpuštění bez zaplacení dluhů znamená jen pustit do světa banditu a vraha. Lidé citliví ve vlastních očích budou možná jeho první obětí. „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Zruš soud a tak přijde milost. Tak to ani náhodou. Lotr po pravici rozeznává, že milost není možná bez splacení dluhů: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ Ano, bez zasloužené odplaty pokoj nebude, bez zasloužené odplaty nenajde člověk pokoj ani sám se sebou. Vnitřně člověka vždy bude pronásledovat jeho dluh, nezapomene na něj. Jako Kain, vnitřně bude vždy psancem a štvancem.

Cena za dluh člověka je však život a mzdou hříchu je smrt. Nelze než přijmout následky svých činů a nést je. Cena je však příliš vysoká. Leda pokud bychom věřili, že ji za nás zaplatil Ježíš. Leda že bychom věřili, že Bůh jeho oběť přijal a vzkřísil jen z mrtvých, že tak je soud zrušen: Zaplacením dluhu, nikoliv návratem k divoštsví, k „člověk člověku vlkem“. Poslechni radu, přijmi i trest, abys byl napříště moudrý. Vyznej, spolu s Lotrem po pravici: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Amen