To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás! Marná sláva, první povinností každého mocného je mít moc a moc udržet. Pak může slibovat odměny a hrozit tresty, pokud má jak a z čeho odměňovat, pokud jeho spravedlnost dosáhne na ty, kteří se mu vzepřeli. I mozek uvnitř naší hlavy má dle dnešních učenců „systém odměn“, takže se člověk dobře cítí z vykonaných úkolů, vyřešených problémů. A také ovšem systém trestů, takže opomenutý úkol, neřešený problém, překročení hranic člověku pak stejně nedá spát. Nakrátko jde obojí ošálit – přivodit si radost, i když jsem nic nedokázal a naopak potlačit výčitku a varování – ale vystřízlivění je pak o to horší. Ani sám nad sebou člověk nevládne. Ale sám potřebuje nějaký úspěch, aby si sám sebe vážil. A sám se raději jde podívat, zda vypnul plyn nebo zamknul dveře, aby ho to pak nestrašilo. Sám nad sebou člověk nevládne, ale musí poslouchat nebo někdy zápasit s různými signály a pokyny ze své vlastní hlavy. Proč by měl poslouchat ještě někoho dalšího?

Jen tehdy, kdy mu poslušnost přinese větší odměny, než by si mohl dát sám. A jen tehdy, když mu hrozí větší trest, než by mu uložila vlastní duše. Pak je člověk ochoten vyměnit vlastní dobrý pocit za ještě lepší pocit, který mu může dát jen někdo jiný. I překonat vlastní nepříjemné pocity, vlastní strach, když může věřit, když někdo druhý řekne: Bude to dobré.

Členové rady, tedy starší, tedy lidé s životní zkušeností se proto Ježíšovi posmívají: Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží. Je to sprosté, ale jako za vší sprostotou, stojí za tím jednoduché poznání: Že pro vás někdo něco dobrého udělal ještě není důvod jej poslouchat. Když vám doktor zachrání život, v jiných věcech, než je zdraví, k němu nebudete chodit pro posouzení a radu. Vidíte na něm, že sám je unaven vlastní prací jako vy zase svou; že doma ho budou čekat starosti, jako vás čekají. Pokud je člověk slušný, za laskavost se druhým snaží nějak odplatit. Pokud je hrubý a sprostý, považuje všechny laskavosti druhých za jejich povinnost. Tak či onak se snaží zrušit svůj závazek k druhému. Nezůstat dlužen, nebýt druhému ničím povinován.

Raději než lidi hodné tak člověk vyhledává lidi zábavné. Ti mohou dát jeho duši rozptýlení, které si nedovede dát sama. Nebo lidi bohaté, kteří mohou dát tělu, co si samo nedá. A na druhou stranu, řídí se také úslovím: Přátele si drž blízko – a nepřátele ještě blíž. Ti mohou uškodit víc, než by si člověk sám uškodil. V očích starších nemá ukřižovaný co nabídnout – jakým právem se tedy prohlašoval za krále? Jakým právem chtěl být nad nimi autoritou, jakým právem si činil nárok na jejich soukromí. Na jejich duši?

Posmívají se i císařovi vojáci. Ti jsou zvyklí za vladaře, za císaře nasazovat život. Do bitvy mohou jít s odvahou jen tehdy, pokud vědí, že boj vede nějaká silnější vůle, než ta jejich. Že když oni zakolísají, jejich vládce nad bitevní šachovnicí nezaváhá a bude je dál držet v sevřeném útvaru. A i kdyby se rozprchli, u nějakého města v zázemí je vladař zase seřadí do šiku. Ať budou na ústupu, útěku, raněni – ba i mrtvi, vladař bude žít dál. Jak by je neměl urážet král, který se nechal zradit jedním z kruhu svých dvanácti nejbližších? Král má přece stále pátrat po zrádcích – jinak by každou chvilku byl jiný král. Jak by je neměl urážet král, který se nechá zatknout a zbičovat? Za krále, který dělá takové chyby, by život nenasazovali.

Nakonec ho tupí i ukřižovaní zločinci; nevíme, kolik přesně jich tam bylo. A i u nich jde o to, koho má člověk poslouchat. Kdo mu může něco dát. I u nich jde o to, zda je Ježíš král. V celém procesu s Ježíšem se mluví o vzpouře. Ježíš dle žaloby pobuřuje lid. Když Pilát chvilku zvažuje, zda jej propustit, nabízí Ježíše jako jednoho ze vzbouřenců; tím druhým je Barabáš, kterého si nakonec lidé vyžádají. Vzbouřenci musí mít na svou vzpouru také nějaké prostředky. A dodnes je nejsnáze získávají od běžných lidí, kteří žijí v místě, kde operují. Tak to dělali i mnozí zbojníci – národní hrdinové balkánských a kavkazských národů, tak to ostatně dělal i Jura Jánošík nebo Nikola Šuhaj. Zbojníci bohatým berou – a někdy i chudým. A nejspíš takový zbojník proti těm obraným ani nic osobního nemá – jen se nechce nikomu podřizovat. A někdo mu to prostě musí zaplatit. Různí lupiči té doby (a až do dnešních časů) si často pořídí nějaký politický program, aby jejich řádění lépe vypadalo. A na druhou stranu, římská moc celkem prozíravě v každém loupežníkovi hned viděla politického odpůrce, protože vybíral od lidí peníze místo státu. Ať už v tom ale je nebo není politika, každopádně: Nezávislý život je velmi nákladný. Buď si na něj musíte vydělat sami – anebo za něj musí platit lidé kolem vás. Bojovníci za svobodu až příliš často bojují jen za svou vlastní svobodu. Lidé to často rychle rozeznají a raději se přimknou k starému řádu, který jim, na rozdíl od svévole jedince, dává alespoň nějaký smysl. Zbojníci a povstalci nakonec obyčejně musí překonat tvrdost a krutost vládců, aby je někdo poslouchal. Z milovníků svobody se sami stanou tyrany – pokud na to mají dost vnitřní síly. Ti, co zde visí ukřižovaní, nebyli tak silní a schopní, aby nahradili Římany. Nebyli dost silní, aby světu vnutili svůj řád. A dobře to vědí. Štve je Ježíš, který hlásá spravedlnost – jako ji hlásali i farizeové, zákoníci, velekněží i Římané. Zbojníci si říkají: Spravedlnost vždy někomu patří. Někdo už ji má koupenou. A proto zbývá jen hrdé zoufalství.

A tak se ve výsměchu Kristu spojili lidé lhostejní – kteří věří jen v řád podepřený mocí či penězi – a lidé zoufalí, kteří nevěří ničemu. Jako by na světě byly jen dvě volby: Modlářství nebo zoufalství. Jako by člověk mohl být jen drábem, bachařem – a nebo banditou.

Když se mu teď tedy všichni posmívají, jen jeden z ukřižovaných zločinců okřikne druhého lotra: Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal. Ano, docela prostě, o Bohu zde dosud nikdo nemluvil. A jako jsme řekli na začátku, že člověk se dovede vzdát okamžité radosti pro radost stálou, ba věčnou – tak tu může dát přece jen Bůh. Boha skutečně poznáváme jen tehdy, pokud jej rozeznáme jako zdroj všeho dobrého, říká ženevský katechismus. A jako jsme řekli na začátku, člověk dovede překonat vlastní strach, nepříjemné nutkání, úzkost tehdy, pokud ho někdo může věrohodně ujistit: Nakonec to bude všechno dobré – pak Bůh je ten, který přikazuje i démonům, který vládne i nad pekelnou propastí a nikdo a nic mu nemůže vytrhnout z ruky toho, koho prohlásil za svého. Zbojník rozeznává, že se vzepřel řádu světa – aniž by mohl přinést lepší řád. Nebyl by lepší, než jsou jeho kati. Vedle něj visí Ježíš. Ježíš, který neřekl ani: Všechno je dobře. Ani: Všechno je špatně. V kterém nebyla ani lenost a zaběhlost, která se se vším smiřuje. Ani neurvalost a zoufalství, které vše odmítá. Ježíš, který si dal tu práci a prostě dobře rozlišoval. Ježíš nebyl ani na té straně společnosti, kterou zákon utiskuje a stíhá, ani na té straně, které zákon přináší výhody, které zákon slouží. Ježíš byl ten, který slouží Zákonu.

Ten obrácený lotr ještě netuší, že i Ježíšova smrt na kříži je služba Zákonu; rozeznává však, že nad soudcem i odsouzeným, nad oběma, pořád ještě stojí Bůh jako konečný soudce. Poznává Ježíše, který nebyl ani dráb, ani zbojník. Který kázal: Buďme střízliví, dobře rozlišujme, protože tento svět ještě není poslední skutečnost. To pravé teprve čekáme. Ze všech kolem Ježíše v té hodině jen ten kajícný lotr viděl jednoduchou věc: Je tu ještě jiná moc, větší než jakákoliv síla světa. Moc Boží. A té Ježíš sloužil. Bůh nakonec zvítězí.

Lotr tváří v tvář spravedlivému Ježíši rozeznává, že v něm není žádné dobro. Ale právě až v tuto chvíli má důvod hledat dobro někde jinde, než v sobě. V něm samém žádné není. Ale v Bohu je všechno dobro, on je zdrojem všeho dobra. A jako u sebe rozeznává, že v něm nikdy nebylo pravé slitování, poznává naopak Boha jako toho, v kom slitování je. Rozeznává za prvé, že Bůh je skutečně všemohoucí. A proto nemůže zůstat lhostejný, jako jsou lhostejní cyničtí členové rady i vojáci pod křížem. A rozeznává ovšem Boha i jako dobrého – a proto nezůstává zoufalý jako ten druhý lotr. A řekl: Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.

Ježíš mu odpověděl: Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji. Pokud člověk vsadí na spravedlnost a není jako bandita – pokud člověk ovšem také poznává, že spravedlnosti ani tak nedostál – a není jako velekněží či vojáci pod křížem – slitování a dobrá odměna tu skutečně jsou.

A tato jednoduchá pravda nezůstala jen věcí slepé víry. Bůh se přiznal ke spravedlnosti svého Syna, Bůh přijal jeho oběť a to bylo patrné již teď: Bylo už kolem poledne; tu nastala tma po celé zemi až do tří hodin, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se roztrhla v půli. Ukázalo se, že Bůh má moc a lidé pod křížem to po těch znameních uznali: Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: „Tento člověk byl vskutku spravedlivý.“ A ti, kdo se v celých zástupech sešli na tu podívanou, když viděli, co se stalo, odcházeli bijíce se do prsou. Jen ten lotr však poznal, že Ježíšova věc byla správná a spravedlivá ze své podstaty, i bez těch znamení.

Nám tedy z Velkého pátku zůstává: Rozeznat, že Zákon je dobrý. A že za něj ručí Bůh sám a bude jej vymáhat. Ale také rozeznat, jako ten lotr, že podle Zákona jsme i my sami všichni odsouzeni. Nehledat dobro v sobě, ani v druhém člověku, ale v Bohu. Rozeznat sice, kde se již dnes dobré děje, ale neupínat se k tomu. Ano, věřit, že i kdybychom dnes zemřeli, budeme s Kristem v ráji. Chovat se trpělivě a dobře rozlišovat. Věřit ve spravedlnost Kristovu a nechovat se ani jako lump, ani jako idiot. Amen