Přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. Víme, že ženy ty masti namíchaly již v pátek. Těsně potom, co se vrátily od hrobu, kam doprovázeli boháče Josefa z Arimatie, který Krista uložil do hrobu, vytesaného ve skále, kde ještě nikdo nebyl pochován, který pravděpodobně vlastnil. S boháčem smrt našel, jak prorokoval Izajáš.

Prazvláštní duchapřítomnost! Byl umučen ten, o němž doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Zhroutila se obrovská naděje. A přitom jsou tyto ženy schopné jaksi navřit si dopředu. Připravit v těch zbylých pár odpoledních hodinách, které zbývají, dokud se neobjeví první hvězda a začne den odpočinku, vonné masti. Jde se na to dívat různě: Z jednoho pohledu to vypadá jako nezdolnost tváří v tcář zmaru, obdivuhodná srdnatost. Z druhého pohledu se to jeví jako podivný ženský cinismus, který i u mrtvého hledí na to, aby všechno bylo hezky upravené. Jako jediné se k mrtvému Kristu hlásili, což je obdivuhodné. A zároveň to všechno teď bylo v jejich režii.

U židů je horší, když si žid vezme pohanskou nevěstu než když si židovka vezme pohana. Pohanské nevěstě si říká „šikse“. U křesťanů to není vysloveno tak zřetelně, ale je to podobné: Pamatuji si, jak se ženy mého sboru obávali katolických nevěst našich mládenců, aniž by je příliš zneklidňovaly svatby našich dívek s katolickými ženichy. Při vší otravnosti těchto řečí to bylo přirozeně rozumné. Při všem, co muž podniká, se chce nakonec někam vrátit. A ty různé domácí obřady všedního života řídí žena – náboženství muže proto dost často jde za ní. Prožil jsem dětství v osmdesátých letech, kdy byla víra oficiálně poražena. A přece si třeba pamatuji, jak moje prababička a babička, na moderním sídlišti Zahradní město, chystaly v kuchyňském jádře panelového domu mazance. S podivnou obřadností, s tajným poznáním. Ikdyž vše kolem bylo z plastu, dřevostřísky a hliníkových slitin. Míšení a hnětení těsta, jemuž se ty ženy věnovaly, bylo pro mne jako dítě zajímavé. A přece místnost naplňovalo zvláštní tabu. Nějak člověk věděk, že se tam nemá zdržovat moc dlouho. Jako by v jisté chvíli měly do těsta zamíchat mandragoru nebo vykonat jiný tajný obřad.

Kristus ve své smrti naplňuje přirozený řád světa. V tomto okamžiku nám možná vzdálený, ale jinak obvyklý: Muži vyrazí do boje. Budou snášet nepohodlí, zimu, horko, únavu. Budou čelit strachu. Aby se vrátili jako vítězové. A byli ženami opěvováni jako vítězové. Jako v té písni: Saul pobil své tisíce. Ale David své desetitisíce. Nebo aby byli ženami připeraveni k pohřbu, pomazáni a oplakáni. Říká se pravdivě, že za každým velkým mužem stojí nějaká žena. Je třeba dodat, že žena statečná mývá v mysli nějakého muže. Ve světě, jak obvykle běží, muži za něco umírají. A ženy ovšem berou svou statečnost odmužů, kteří byli ochotni za něco zemřít. A ovšem zase ti muži umírají s vědomím žen někde doma.

Pokud je nám takové myšlení cizí, přeskakujeme něco důležitého, co se u toho hrobu odehrálo. Přeskakujeme to, jak většina lidí vždy žila a dodnes žije. Zapomínáme na něco, co je hluboko v nás. Že v Ježíšově smrti je mnoho ze smrti lidí, kteří umírají za své sousedy, za svou rodinu. Že ve věrnosti těch žen je mnoho z věrnosti lidí tomu, na koho se mohou spolehnout. Že v té smrti, v téom pohřbu, je mnoho povinnosti, před kterou se nedá uhnout.

Až když na tohle nezapomínáme, teprve když si uvědomujeme, že úděl člověka je povinnost, odpovídat za něoho a odpovídat se někomu, i když jsem si to ani nevybral, můžeme tomu nedělnímu jitru plněji rozumět. Muži umírají a ženy je oplakávají. Muži si obvykle vybírají svůj nerozumný důvod, žena za nimi pláčou často nepravdivě, jak si sami přejí. Dosud, doteď, to tak v podstatě je.

Ale andělé v zářícím rouchu říkají: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ To, co Ježíš řekl, nebyla řeč na dojem. Nebyla to řeč horké hlavy, kterou obdivujeme, ale nebereme vážně. Byla to ryzí skutečnost. Masti, smuteční rouchajsou teď k ničemu. Nyní je třeba brát vážně, co Kristus řekl. Není žádným útočištěm lítostivost, která by jinak pro ženy byla tak přirozená. Nyní musí opravdu dobře poslouchat.

Tu zprávu se dozvídají apoštolové. Nezemřel, ale je živ. Přijde jim to jako blouznění. Protože zemřít šlo dosud jen velkým způsobem. Tak, aby o tom mohl někdo vyprávět. Tam, kde u toho někdo je. Ne na kříži, všemi opuštěn. Když mám sice pravdu – ale nikdo se ke mě nehlásí. Zemřítm možná – ale ne tak trapně.

Kristus však zase svým učedníkům ukazuje, že zemřít za správnou věc lze i bez podpory. I bez oslavných písní. Protože… Protože, znovu: Dobře poslouchám, co je pravda Boží.

Tajemství velikonoční zvětsti se před námi skrývá: Ženám se nechce starat, mužům se nechce umírat. Kristovo vzkříšení však říká: Ve mě je konec všeho starání. Ve mě není starosti o důstojnost, pokud žiješ v pravdě. Amen