Možná si vzpomenete na chvíli, kdy vám někdo vyprávěl nějaký příběh, nebo jen historku. Nadchlo vás to, bavilo – zkrátka nějak uhranulo. Příště ve společnosti jste měli chuť ho chytit za ruku a říci mu: A teď to pověz všem, jako mě. Možná jste to i udělali. Ale už to řekl nějak jinak, už to nebylo ono. Poznali jste, že jste byli u něčeho, co se neopakuje.

Podobně hudebník, který umí improvizovat, doma jen tak během zkoušení zahraje něco divukrásného. Ale nikdo u toho nebyl. A on už neví, jak to zahrál, už si na to nevzpomene. A říká si: Škoda, že u toho nikdo nebyl. A nebo malému dítěti se na zahradě povede neobyčejně dlouhý skok – ale nikdo se zrovna nedíval. Stanou se věci bez diváků a už se neopakují.

A teď: Byla taková věc bezcenná, když u toho nikdo a nebo skoro nikdo nebyl? Tomu se nechce věřit. A vzpomeňme na věci vážnější: Co třeba zkažený, ničemný život, který už se začal lepšit? U někoho nastal obrat, u někoho přišly dobré dny, slibující, že teď už to bude dobré. Ale nedopadlo to. Ty dny a týdny, ba možná, ty dobré hodiny – nic neznamenaly? Protože to nakonec nedopadlo?

A proto přináší velkou a nezlomnou radost ta zvěst, že Bůh vzkřísil Krista, aniž by to někdo viděl. Že nezáleželo na tom, zda to přímo někdo vidí. Že podstata leží někde jinde. Ale nejdříve se podívejme, co se stalo:Ženy toho nedělního jitra nalezly kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. I vojáci, co hrob hlídali, podle Matouše viděli jen odvalení kamene a toho anděla, vzkříšeného ne. Ty ženy už přišly úplně po všem – ani neviděly, že to byl ten muž v bílém rouchu, kdo předtím odvalil kámen. Škoda, že u toho nikdo nebyl, řekli bychom si.

Škoda, že se vzkříšený nevydal hned od hrobu do Jeruzaléma, řekli bychom si. Že neprošel rovnou hlavní třídou a neukázal se nejdříve Kaifášovi. „Tak jsem tady. Vidíš, že jsem měl pravdu, že jsem Mesijáš“. A Kaifáš by to hned mohl oznámit, oficiálně, jako velekněz, celému Izraelskému národu. A bylo by to od té chvíle oficiální náboženství Izraele. A od Kaifáše mohl jít hned k Pilátovi a říci mu: „Tak teď vidíš, co je pravda. Moje království není z tohoto světa.“ A Pilát by se hned mohl vydat s Ježíšem lodí přes Maltu do Říma za samotným císařem. Ježíš mohl císaři ukázat rány na rukou, na nohou a na boku. Pilát by císaři dosvědčil, že dal Ježíše ukřižovat. A z křesťanství mohlo být náboženství celé Říše.

Myslím, bratři a sestry, že samotné toto líčení snad ve vás vyvolalo odpor. Copak musí Syn Boží počkat, než jeho vzkříšení potvrdí krutý Kaifáš nebo zbabělec Pilát? Není živý, není Syn Boží, dokud mu to neodsouhlasí Kaifáš s Pilátem? Zrovna ti to mají dosvědčit? Kdyby Bůh čekal na potvrzení od Kaifáše, od Piláta, od Heroda – neztratil by Bůh všechnu důstojnost? A pokud v Bohu není důstojnosti, pokud v něm není vznešené krásy, ke které se všichni vztahujeme – tak se hned teď běžme ven válet do bláta, protože je všechno jedno.

A dále, nebylo by nespravedlivé, kdyby Ježíš vynechal ty ženy, které šly dokončit ten nedodělaný pohřeb a Ježíše důstojně uložit? Co měly ty ženy? Jen žalost, se kterou nevěděly, co počít. Chtěli se postarat o to tělo – i když už bylo mrtvé. Opečovat ten hrob. I když mrtvému je samozřejmě jedno, kde leží. Nicméně, byla v nich velká láska. Láska, která ale už nemá toho, koho miluje. Je ta také bezcenná? Ne! Právě jim se Ježíš ukáže. I když samozřejmě, živého je těžší milovat, než mrtvého.

Jistě že Ježíš mohl nejdřív pozdravit ty ženy, promluvit s nimi a PAK to jít všechno říci Pilátovi s Kaifášem. Ale snad cítíte, že to je buď – a nebo. Ženy šly nad Ježíšem plakat, mazat jeho ztuhlé údy mastmi. Kaifáš a Pilát, i když měli třeba i výčitky, se na něj snažili zapomenout. V postojích lidí jsou rozdíly – a někdy si musíte vybrat: Buď ti, nebo oni. Ježíš si z těch dvou skupin vybral za přátele ty ženy ve smutečních šatech, co jdou pečovat o hrob. Nejen je, jak uvidíme. Ale z těch dvou „part“ právě tuhle; ty, kterým je něco líto.

Ježíšovo vzkříšení rozděluje. Není pro všechny bez rozdílu – i pro ty, kterým je to úplně jedno. Ježíš nevstal, aby řekl Izajášovi, Jeremjášovi – snažili jste se, no, nevyšlo to tehdy se záchranou Izraele. Ale teď už je jedno, co jste zažili: Lotr nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Potřebujeme talenty všeho druhu: I Kaifáše a Piláta, stejně jako vás. Už zapomeňte, co bylo dřív.

Tím jistě ze zvěsti evangelia nejsou vyloučeni vládcové ani předáci. Ježíš přece řekl Kaifášovi: Já jsem Mesijáš, ty sám to říkáš. On přece řekl Pilátovi: Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Řekl jim to, ale slyšet to nechtěli. Ovšem později vládcové jako Tiridates III v Arménii nebo Štěpán I v Maďarsku uvěřili svědectví křesťanských misionářů. Nejsou vyloučeni ani ti, kteří dříve spravedlivé pronásledovali. Vždyť sám apoštol Pavel, než potkal Krista, stíhal křesťany. Jsou však vyloučeni ti, kteří nedovedou litovat. Nejsou vyloučeni ti, kteří nejdříve nevěří: Nejdřív nevěřil nikdo z učedníků – řeč těch žen od hrobu jim přišla jako blouznění. Ale jsou vyloučeni ti, kterým je to úplně jedno: Vstal Kristus z mrtvých – dobré. Nevstal z mrtvých – úplně stejně dobré.

Protože zde se stala velká věc. Velká, i kdyby ji nikdo nepotvrdil. Nezávislá na lidském svědectví. Bůh vzkřísil Krista a tak potvrdil víru Abrahama, Izáka a Jákoba. Mojžíše, Jozua i Samsona. Samuela i Davida, Elijáše i Jeremiáše. Ti všichni nedosáhli zcela cíle. A jejich dílo vzalo za své. Ale Bůh teď v Kristu vyhledal všechny jejich skutky. Odpustil jejich viny, zahladil nedokonalosti a dokončil za ně zápas. Vstal, aby oni vstali s ním. Ne, aby oni mu dělali obhájce, ale aby Kristus obhájil je. O tom se nikdo z lidí nemusel ani dozvědět a přece by to stačilo.

A přece se Kristus, ještě navíc, ukázal i dalším. Ano, bratři a sestry, není to samozřejmé. Protože, když jsme se na začátku ptali, kde že jsou ty věci, co se neopakují, co nepokračují, pak zde je odpověď: Bůh zná každý příběh. Nejen to, Bůh i přesně ví, co je na něm podstatné, co vyprávět a co za řeč nestojí a jen nudí. A co ta ztracená píseň? To Boha opěvují andělé písní stále novou, která přesto nezaniká, ale zní dál – ač si to teď nejde představit. Bůh také zná každé dobré dílo – a dokončí je, i když na zemi nemělo trvání. Nakonec, Bůh viděl i to dítě, co v parku skočilo dva metry, když se nikdo nedíval.

Mohl tedy tehdy v jitru velikonoční neděle logicky říci: Tak, stačí. Teď dovedeme dobré k dokonalosti, vzkřísíme spravedlivé a dokončíme jejich zápas. Teď zpívejme píseň novou – a ty, kdo žijí na zemi, nechme, ať se sežerou. Bylo by to spravedlivé.

Místo toho Kristus udělal ze svého vzkříšení veřejnou věc. Kterou za chvíli budou hlásat i v chrámu – ne sice Kaifáš, ale apoštolové. A veřejně. O které se dnes mluví v tomto kostele – a každý může přijít, jako nedávno přišla i sestra Kateřina. Na konec i v Římě se o tom bude mluvit. Nebude to sice hlásat Pilát – ale Petr, který Krista nejdřív zapřel. A Pavel – který křesťany nejdřív pronásledoval. A Tomáš, který v něj dřív nevěřil, půjde s tou zvěstí prý snad až do Indie.

Bůh neuzavřel knihy v den Kristova vzkříšení. Udělal ze vzkříšení veřejnou věc. Nečekejme, že nám ho potvrdí někdo jako Kaifáš či jako Pilát. Že o tom bude mluvit ten, pro koho jsou věci dobré tak i onak, Kristus mrtvý i živý – jak se hodí. Teď trvá čas, který je v dějinách navíc, kdy ještě další mohou slyšet – slyšet tak jasně, jak tomu před tím nebývalo, jak nikdo nečekal.

A mluvme o Kristově vkříšení, jako ti učedníci. I ten, kdo nevěří, jako nejdříve ti učedníci, měl by o něm rozmlouvat. Ten, kdo by si přál trvání všech skutečně dobrých chvil, ten kdo by si přál, aby Bůh vyhledal vše dobré, co zašlo, ať o tom rozmlouvá. Protože čím víc o té věci s druhými mluví a nepouští ji z hlavy, tím víc sám Kristus mluví a vysvětluje z Písma, že tak to od počátku mělo být. Až jej při lámání chleba rozeznáme, byť jen na okmažik.

Bůh vyhledá, co zašlo. Bůh dokončí zápas. A my u toho budeme, uprostřed písně nekonečné krásy. Pokoj vám!