Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo! To tedy ano, Ježíš je jediný z Jeruzaléma, který neví, co se tam v těchto dnech stalo. Jenže nechá učedníky při tom a trpělivě je nechá vyprávět, co že se mu stalo. Nechá si vyprávět, jak byl velekněžími odsouzen, vydán na smrt a ukřižován.

Vypadá to, jako když někoho vyvedeme aprílem a bavíme se tím, že vzal úplně vážně, co jsme na něj nahráli. Učedníci jsou v tu chvíli, kdy Ježíšovi s vážnou tváří vyprávějí, co že se mu vlastně stalo, jako děti, které berou smrtelně vážně každou hru. A on je v tom nechá, nechá si trpělivě vysvětlovat něco, o čem sám ví úplně nejvíc.

To je přece vrcholně trapné, když začneme horlivě a sebejistě vysvětlovat něco někomu, kdo o tom ví stokrát víc, než my. Představte si, že třeba jedete autobusem s docentem fyziky. Ale nevíte, že je to docent a začnete mu horlivě vyprávět něco, co jste četli v časopise o černých děrách. Černé díry, milý pane, mají takovou gravitační sílu, že z nich ani světlo neunikne. Napadá mě ale, kam by asi tak mohly vést. A teď, jestli vás tím nezdržuji, vám povím svou vlastní teorii. A on vám na to bude kývat, bude říkat „zajímavé“. A až skončíte, řekne: Já si myslím, že by to mohlo být takhle: A začne vám říkat jako svou teorii to, co je psáno o černých děrách ve vysokoškolské učebnici astronomie. A vy s říkáte: No, tenhle chlapík má také zajímavé nápady, jak by to mohlo být. Ještě si pak s vámi na nádraží sedne na kávu, že vám to dovypráví a na odchodu, při placení řekne: Vlastně jsem docent fyziky a autor poslední studie o černých děrách; ale to jen pro vaši informaci.

Dost trapně vám pak musí být. Proč vás při tom nechal? A stejně tak se mohou ptát učedníci: Proč je Ježíš nechal v nevědomosti? A odpovědnost za to, že jej nepoznali, padá zcela na Ježíše. Nečteme totiž vůbec nic o tom, že by Ježíš vypadal jinak. Tak se to často vykládá, ale Písmo říká něco jiného: „Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.“ Vypadal stejně, tak jak ho znali před ukřižováním. Vždyť nakonec stačilo, aby se jim jen otevřeli oči a poznali ho. Zavřel jim tedy oči sám Bůh?

Svým způsobem ano, ale je lépe to říci obráceně: Bůh to je, kdo udržuje naše oči otevřené. My sice říkáme: Dokud neuvidím, neuvěřím. Říkáme: To chci vidět. A opíráme se o svoje oči jako o poslední jistotu. Jenže že něčemu rozumíme, že do něčeho vidíme,že máme jasno, to je jen milost Boží. Přece snad každý z nás někdy zažil chvíli, ve které si říkal: Tomu vůbec nerozumím. Co se to děje? Proč se to děje? Snad každý zažil chvíli, kdy nic nedávalo smysl, kdy jen koukal, ale nerozuměl ničemu a nejraději by zavřel oči a už je snad ani neotevřel. To je velká boží milost, jeho velká laskavost k nám, že máme vůbec pocit, že něčemu rozumíme. Čím jsme mladší, tím je k nám Bůh milostivější a jemnější. Dětem je jasné všechno, jejich svět je černobílý. To je dobré, to je zlé. Spát se jde v osm, vstává se v osm, jen o víkendu už v půl sedmé, abychom tahali rodiče z postele. Stačí ale vynechat obvyklou pohádku či svačinu, stačí, aby jeden z rodičů nepřišel domů a celý svět dítěte se zhroutí a nic nechápe.

Za mlada má člověk taky ve všem jasno. Sice už ví, že není všechno, jak se zdá. Ale že odhalil pár s fíglů, přetvářek a podvodů, o tom už si myslí, že je to celá pravda. Všichni dospělí jsou pro něj pokrytci, kompromisníci, na něco si hrají. Kdežto on jde za čistým ideálem. A když se ukáže, že i z ideálem je to složité, že i pro něj je třeba dělat kompromisy, opět se mladému trochu zhroutí svět. A když se z toho vzpamatuje, dospěje. Jenže stačí přijít do let, trochu zešednout a člověk už zase skoro ničemu kolem nerozumí.

A tak je dokonce i velká milost, když Bůh nechává pohany věřit jejich modlám a iluzím – mají alespoň nějaký pořádek ve světě kolem. Nerozumět ničemu je hrozné, k nesnesení.

Že něco vidíme, to je zásluha naší duše. Jasu dokonce nemoci duše, při kterých člověk náhle nepoznává známé tváře, nebo si myslí, že lidi kolem něj jsou dvojníci. Ale co takové hrůzy – vždyť i lidé zmatení stářím často nepoznávají své vlastní děti. Že něco vidíme a víme, co to je, je dáno neustálo Boží péčí o nás.

Proč je tato péče na chvíli učedníkům odepřena? Aby poznali, že oči mají sloužit duši. A ne aby duše sloužila tomu, po čem touží její oči. Na co je člověku všechno vidět, ale ničemu nerozumět?

A Ježíš ukazuje učedníkům, že ho může vidět jen ten, kdo stojí na správné straně. Na straně Hospodina zástupů a jeho zástupů. Vidět ho může ten, kdo stojí v jedné řadě s Mojžíšem a proroky. Kdo sleduje tu cestu od počátku. Pokud nefandíme už Mojžíšovi, pokud neschvalujeme už jeho Zákon, i když nás odsuzuje, jak můžeme pochopit, že se za jeho Zákon dovedli proroci tak drát? Do krve pro něj zápasit, snášet odsouzení a samotu od lidí? A jsou to jenom a pouze proroci, kdo nám dává nějakou naději na Mesiáše. Odkud to vůbec lidé berou, že by měl přijít nějaký Mesiáš? Stojí to v řeckých bájích? Objevila něco takového věda? Učí nás snad příroda, že kdo zemře, po třech dnech zase ožije? Vidíme vůbec v přírodě nějaké milosrdenství? Ne, tam se jen všichni přetahují o život, drží se jej zuby nehty a o život bojují. Vše kolem je na pohled kruté, kdy se díváme pořádně, a nedává žádnou naději. Jen jeden národ a z něj jen malá skupinka, kterou povolal Bůh, hlásá: Slituji se, slituji, praví Hospodin.

A kdyby Ježíš přišel po svém vzkříšení a říkal: To jsem já, to mě nepoznáváte? Jaké by to bylo? Především by to bylo přinejmenším nemužné. Ten, kdo se musí sám ucházet o to, aby jej ostatní poznali, kdo sám o sobě musí říkat: To jsem já, jen se pořádně podívejte!, tomu čouhá z bot zoufalství. Musí mě poznat, protože pokud ne, bude to pro mě zlé. Z toho cítíme slabost, ba zoufalství.

Má být všem jasné, že ti slabí před Kristem jsme my. To my dohlédneme jen tam, kam nám je dovoleno nahlédnout. To my jsme jako děti, kterým rodiče postupně otevírají svět, dávají jim svobodu postupně, aby je nespálila a nesemlela. Když nám Kristus neservíruje hotové pravdy, ale v Písmu i v církvi nechává dost prostoru pro naše hledání a rozmýšlení, připravuje nás tím na boj, který se sebou jednou budeme všichni vést. Připravuje nás na doby, kdy se nám nebude dostávat sil, kdy budeme opravdu už jen sami vstříc Bohu. A tehdy se nám odhalí ve vší své slávě.

Můžeme se ptát, proč my jsme tak malí a Bůh tak velký. Jenže jediné, na co můžeme přijít, že je to prostě tak. Bůh je velký, protože je Bůh, my jsme malí, protože jsme lidé.

Můžeme se snad mi vyšplhat k Bohu? Nemusí přece on sám přijít k nám? A podat nám to všechno do našich malých rozměrů? A tak začínáme příběh víry s jedním párem, s Abramem a Sárou. Pak s jednou větší rodinou synů Izraelových. Pak s malým národem na poušti. Dále jsou příběhy soudců, vlastně příběhy vesnických hrdinů. A pak je všechna malá a špinavá politika království, drceného velkými sousedy a pár příběhů králů, kteří to na krátký čas ve svém malém království dělají správně. A během toho příběhy osamocených proroků, kteří se v té malé zemi handrkují o nějaké zásady. A v tom je smysl celého vesmíru.

Lidé na to nechtějí přistoupit, dělají to obráceně: Mají rádi kosmické pravdy. Mluví o nebeských znameních, o vesmírných sférách, o duchu dějin, o světovém klimatu. Ale když se podíváme z blízka, jsou tyto věci jen do vesmírné velikosti nafouklé jalovosti a stále stejné jednoduchoučké myšlenky malých lidí. Učedníci na začátku uvažují právě takto: Ve velkém: Ty jsi jediný, kdo to nezná. Ty neznáš svět, jsi asi prosťáček z venkova. Ale tady se udála velká politika. Ale rozuzlení přijde až v úzkém kruhu, u stolu, nad nímž s láme chléb. Bratři a sestry, neprobádáte vesmír, nepřijdete na kloub politice ani ekonomice – nikomu se to ještě nepovedlo. Ale v kruhu večeře Páně je přímo uprostřed vás ten, který říká „Já JSEM to“. Amen