Pro tento svět je Bůh mrtev. Krista nikdo nedokáže usvědčit ani z hříchu, ani ze lži. Je bez viny; kromě něj nikdo bez viny není. Nelže; a řekl, že je Syn Boží. Tohle všechno platí. I vojáci pod křížem řekli: On byl opravdu Boží syn. A přesto jen málokdo věří, že byl vzkříšen. Je to tedy velmi zvláštní. Nakonec jako by každý musel přiznat, že Ježíš je Boží Syn. I ti, kteří ho zesměšňují, s tím jakoby v žertu počítají. A ve vzkříšení nikdo nevěří. Svět má prostě raději představu, že spravedlivý člověk musí špatně dopadnout. Svět má rád představu, že Bůh je mrtev.

A v takovém světě putují naši dva učedníci. Jen tak mezi sebou mluví o křesťanských věcech. Asi byli zmatení, že věci vzaly takový konec. Však to později sami říkají. Jsou Kristovi učedníci a přece si mezi sebou stěžují.

Tu se k nim připojil někdo třetí. „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Zůstali stát plni zármutku. Jak moc se to podobá situaci, kdy někdo třetí vstoupí do našich křesťanských řečí. Představte si, že s někým řešíte něco církevního a tu do toho vstoupí někdo třetí. Člověk je chvilku zaražený. Když by někdo náhodou vyslechl naše křesťanské stesky, asi bychom taky zůstali stát zaražení. A pak bychom, stejně jako Kleofáš řekli: Však víš.

Ale ten třetí říká: Ne, nevím. Co se stalo? Co to spolu řešíte? No, podívej: Ježíš je Syn Boží, ale každému je to vlastně jedno. V tomto světě byl potupen, potupen ukřižováním, byl pohřben a nikdo ho nevidí. Nikdo nechce v Božího Syna věřit, protože ho nevidí. A každý má Spoustu jiných věcí, které vidí: Má své mládí, má svoji ženu, má svoji práci. Každý má svoje starosti, svoje trápení, svoje bolesti. Na co mu je Bůh, kterého nevidí? Každý má dost svých vlastních věcí, které má přímo před očima. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.

Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Třetí den se má přece všechno vyjasnit. Ale zatím je nás pořád málo. A skoro nás i ubývá. A nejsou peníze a vůbec, máme taky spoustu starostí a jiných věcí přímo před očima. A hádáme se spolu a vůbec na nás často není vidět, že On nás vykoupil. Prostě, právě teď by se mělo něco dít a zatím to jde od desíti k pěti.

A tudíž nás dost ohromuje, že některé ženy říkají, že jeho tělo už v hrobu není. A dokonce mají i vidění andělů. A někteří z nás říkají: Je to tak.

Jak jste nechápaví! Nemáte snad svoji knihu, Bibli, nebo Písmo svaté, jak jí říkáte? A nemáte snad svoje dějiny a v nich svoje mučedníky a jejich příběhy? Nemáte snad za sebou všechny ty nesnáze své církve? Nejsou snad ve vašich dějinách právě takoví lotři jako veleknězi, ti špatní pastýři, co pasou sami sebe? Nemáte za sebou dlouhá období, kdy lidé znali z křesťanství jen tolik, že místo svých model postavili kříž? Neznáte snad ty časy, kdy veškeré křesťanství spočívalo v tom, že se lidé shromáždili před kostelem kde se cosi v latině odzpívalo a oni k tomu řekli třikrát krleš a šli domů? Vždyť i to už tu bylo. Tak to chodí. A nemáte naproti tomu Krista, který přece vstal z mrtvých a nemáte naproti tomu zástupy mučedníků, který uprostřed nevědomého lidu snášeli strašné utrpení a pro Krista dokonce umírali? Nebylo to tak vždy – svět a jeho nevědomost, jeho soukromé záležitosti a proti tomu Kristus, který vstal z mrtvých a ti, kteří ho přes všechny nesnáze a bolesti následují?

A někdo mi teď možná řekne: Jak to ten třetí věděl? A já se vás zase zeptám: Copak se každou neděli v každém městě nečtou veřejně Písma? Copak nemají Bibli v každé knihovně, copak se nedá snadnou koupit? Copak není narážka na křesťanství stále ještě ve většině naší kultury? Nakonec, copak se lidé nebaví nejvíce příběhy lidí, kteří bojují s přesilou, s nespravedlností, za správnou věc? Copak lidé nemilují hrdiny, kteří bojují za záchranu světa?

Ne, bratři a sestry, všechno to tu už je. My si mezi sebou můžeme naříkat, jak to jde s křesťanstvím v našem světě od desíti k pěti. Můžeme si naříkat, jak se spravedlnost člověku nevyplácí, jak nevinný trpí. Ale někdo třetí vždycky může říci: A v těch vašich knihách, copak tam není to samé? Když vy jste ti spravedliví, tak přece musíte snášet obtíže. Jako vaši mučeníci, jako sám váš Pán, Kristus. Co čekáte? Že vás svět přijme s otevřenou náručí? Že vás svět bude oslavovat, že se k vám pohrnou davy? Vždyť samotného vašeho Pána ponížili, že to už víc nejde a všichni jeho učedníci se rozutekli.

A proto je třeba začít od Mojžíše a všech proroků. A všechno to číst a přitom vědět, že Kristus byl vzkříšen. Copak se nás nezmocňuje hněv, když čteme o nevěrnosti, o modloslužbě, o těch strašných zločinech, o kterých píše Písmo? Nakonec, copak se nerozohňujeme nad vší tou nespravedlností ve světě? Nad zločiny, nad úplatnými vládci, nad opuštěnými dětmi? Nejímá nás hněv když vidíme nehodné duchovní a nepořádky v církvi?

A copak nemáme radost, že Bůh zlé trestá, že pokořil pyšné a zahanbil ty, kteří jsou moudří sami u sebe? Nenaplňuje nás pokoj, když čteme o tom, že Bůh odpouští těm, kteří litují svých činů. Nejsme klidnější, když se dozvíme, že pošetilý člověk přišel k rozumu?

To je přece naše zkušenost. Ošklivíme si zlé, i sami u sebe. A těšíme se z dobrého. A i kdyby ne, nakonec nás často dojme něco něžného. Dětská nevinnost nám žene slzy do očí, nějak příjemně nás zahanbuje, když vidíme lidskou ušlechtilost; zamyslíme se nad sebou, když vidíme dva lidi, jak se k sobě hezky chovají.

A jako by to mělo stačit, když vidíme, jak se náš život chýlí k soumraku. Když vidíme všechnu tu pomíjivost tohoto světa, jak rádi bychom zachovali všechno pěkné a něžné. Toto by nám snad mělo stačit. Když nám toto vše ukázal, chce již Kristus jít svou cestou. Vždyť, vidíme dost, abychom se přes všechny nesnáze přichýlili k dobrému.

Ano, mělo by se vystačit se slovy, s příběhy, mělo by se vystačit s odporem ke zlému a s dojatou radostí z dobrého. Mělo by se vystačit s tím, že nám přece srdce hoří. Mělo by se vystačit s tímto kázáním. Svět by měl vystačit s tím, že se každé neděle čte Písmo, že si ho každý může přes týden otevřít. Ale, přeci jen vidíme, že se schyluje k večeru. Tento svět je šedý, zlo, smrt, pomíjivost, to vše nás děsivě přitahuje. Přeci jen, jsme jako lidé, kteří se dívají do propasti a láká je skočit do těch bezedných hlubin. Krutost, podlost, ničení, zánik, nutkání ke zlému, to se zdá stejně silné jako dobro. Srdce sice hoří, ale člověk o tom ani neví, protože vidí, že se šeří. A tak přemlouváme našeho Pána: Zůstaň s námi. A on se dá přemluvit. Je jasné, že nám řekl dost, že nás nemusí poslouchat, že nás může nechat stát tváří v tvář soumraku a jít svou cestou.

Ale on se dá přemluvit. Vešel tedy a zůstal s nimi. Dá se útěcha Písma ještě více vystupňovat? Všechno jim řekl. A oni ho potom ještě přemlouvali, aby s nimi zůstal, protože se tu stmívá. A on tedy vešel! A chléb je pozdvižen. Koná se děkování, eucharistie. Chléb je pozdvižen a stává se Kristovým tělem. A oči se otevřou. A třeba že zmizel jejich zrakům, oni to vědí. Srdce jim hořelo právě kvůli němu.

Kázání končí a my vidíme, že jsme celou dobu mluvíme o první Bohoslužbě. Vykládá se Písmo, srdce hoří a Kristus rozdává chléb – své tělo. To je náš hlavní úděl a úkol v tomto světě: Slavit Bohoslužbu. Číst s horoucím srdcem Písma a přijímat Krista v jeho těle a krvi. Kázání končí, zanedlouho skončí i tato Bohoslužba. Ale ať v nás zůstane horoucí srdce, které si oškliví lidskou svévoli a miluje Boží milost. Vyjděme odtud a buďme na naší cestě světem těmi, kteří chápou své vlastní svaté knihy. A hle, i jiní nám řeknou: ‚Pán byl opravdu vzkříšen, i nám se zjevil.‘ Amen