Nikdo nám nemusí vysvětlovat, proč se učedníci zděsili a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Protože, přirozeně, my bychom se zděsili také, že vidíme ducha.

Proto je zvláštní, kolik náboženství považuje svět duchů za ten lepší svět. Většina náboženství východu je taková: Co je hmatatelné, co je tělesné je zlé. Je třeba se od toho osvobodit a dosáhnout světa duchů. Ale tak tomu není jen na východě. Víte, kdy u nás v Evropě bylo nejvíce organizovaných spiritistů, vyvolávačů duchů zemřelých? Ve stejnou dobu, kdy bylo nejvíce organizovaných ateistů. Právě v tu dobu, kdy bylo nejvíce lidí otevřeně přesvědčeno, že Bůh nevládne nad přírodou a všechno je v moci člověka, tím více lidí se obracelo tam, kde člověk nevládne. Ostatně, lidé na východě se do světa duchů obraceli nejspíše také proto, že se zdálo, že nad celým hmotným světem vládne člověk – nějaký tyran. A tak je ve světě duchů je snad svoboda.

Nás však zpráva o stvoření světa ujišťuje, že Bůh stvořil dobrý svět, že to nebyl nějaký omyl, ale že to tak mělo být a že vše, co Bůh stvořil, je velmi dobré. Četné žalmy nás dále ujišťují, že Bůh nad světem vládne, že zahaluje nebe mračny, připravuje zemi deště, dává na horách růst trávě, zvířatům potravu dává, i krkavčím mláďatům, když křičí. Za to máme bohu vzdávat chválu, říká žalm.

Mnozí berou jako hotovou věc, že svět má řád a že je dobrý; na toho, který tomu všemu tvar a řád dal, však nevzpomenou, i když tím jejich myšlení trochu postrádá logiku – a chválu mu nevzdávají. Alespoň ale mají zkušenost, že na světě se dá něco dělat, rozumným a pokorným úsilím, dobrou prací získat dobré dary.

Kdo má rád Boží dílo, dokonce i když zapoměl, čí dílo to je, nemá rád duchy. Protože ve světě můžeme vždy něco udělat, protože máme ruce. Můžeme se zvednout a jít tam, kde máme být, protože máme nohy. Duch nemá ruce a nohy, protože už nic udělat nemůže. Místo, kde bychom toho člověka rádi viděli, je prázdné, chybí tam. A už tam nedojde, duch nemá nohy. Duch zemřelého, to je naše vzpomínka na toho, kdo pro nás už nic neudělá, kdo nás už nenavštíví. A zejména, vzpomínka na toho, pro koho už nic nemůžeme udělat a koho už nenavštívíme. Duch není celý, nemá ruce a nohy, protože je to jen obrázek o člověku, který jsme si za jeho života udělali. A druhého člověka nikdy neznáme úplně; člověka úplně zná jenom Bůh. Duch nám tedy bolestně připomíná mrtvého, kterého bychom se ještě chtěli na něco zeptat, jehož pomoc bychom ještě potřebovali nebo pro kterého bychom chtěli něco udělat. Ale už to nejde, duch nemá ruce a nohy.

Ducha rád uvidí jen ten, kdo se pišně domnívá, že o druhých může vědět všechno a kdo si oddychl, že pro druhého už nemusí nic dělat. Leda něco nepodstatného, co občas vykonají ti, kteří se obrací k hlasům zemřelých. Rozumný a odpovědný člověk duchy vidět nechce, protože mu připomínají jeho nesplněné povinnosti k druhým, protože mu připomínají, jak málo druhé poznal.

Vzkříšený Kristus však praví: Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.

Kristus je živý, není jen vzpomínkou. Má ruce. A tedy, co máme konat, není jen to, co si myslíme, že by býval chtěl. Co se dohadujeme. Ale co ve slovech Písma říká, co se s časem nemění. Má nohy, stojí mezi učedníky. Stejně tak my máme místo, kde máme stát. Ne jen nějaké možná. Ale je dáno, čím máme být podle svých obdarování. Je dáno, kde máme stát s ohledem na svůj věk nebo pohlaví. Jiné jsou povinnosti mužů a jiné žen, jiné jsou povinnosti mldých a jiné starých.

Nejen, že má ruce a nohy. Ale také jí. Kus pečené ryby a dokonce, řekli bychom zkusek, plástev medu. Život je nejen v tom, co člověk koná a kde stojí, ale také to, že přijímá Boží milosti, Boží dary. Že jí a okouší dobrých věcí. Za které má vzdávat díky. I my máme okusit dobrých věcí, že musí být za so vdzávat díky. A ovšem, že i naši bližní musí mít za co vzdát díky. Že jim i k časnému dobrému máme podle svých dil dopomoci. A i z časné radosti našich bližních se máme radovat jako z vlastní.

Kristus vstal, aby obnovil celé stvoření. I když tento svět nepotrvá navěky a nepochybně jednou přijde konec tohoto světa a přijde stvoření nové, přesto to nové stvoření nebude zcela odlišné od stvoření současného, které je dobré. Proto již nyní máme léčit nemocné a snažíme se druhým pomoci nalézt dobré, jež jim v tomto časném světě chybí. I o tělo těch, kteří jsou již blízko smrti, pečujeme. Protože až vstanou, vstanou sice v novém, dokonalém těle, ale stále v těle.

Všechno, co konáme v tomto světě podle Božího zřízení, má smysl. Protože svět po vzkříšení bude podle Božího zřízení, ale dokonale. Nebude hříchu, který v tomto světě vše pokřivuje, takže za dobré jednání někdy člověk dojde trstu a jednáním zlým někdy získá časný prospěch, více než spravedlivý. A smrti již nebude, té smrti, kvůli které si u všeho dobrého jednání říkáme: Má to smysl, když nakonec všichni zemřou, a i já zemřu. Neboť tuto smrt, trest za hřích a nespravedlnost, pro nás posdtoupil Kristus a porazil jich. Jeho dokonalý život přemohl smrt.

A tedy, konat vše s ohledem na to, že tento svět je Bohem stvořen, konat dobré dílo a stát tam, kde stát mám, konat to, co dochází v Písmu chvály od Boha, to je to pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Hřích i smrt již byly poraženy, vstal Kristus z mrtvých, smrt nad ním nepanuje. Na to mysleme v těchto svých dnech. Amen