Bratři a sestry, mám pro vás takovou radu, jak číst Písmo. Neboť víme, že je více způsobů, jak je číst, a ne každý vede k dobrému výsledku. I když víme, že Písmo samo je dokonale dobré. Mnozí čtou Písmo, ale často máme dojem, že před ním zůstávají slepí. Přitom Písmo je přede dokonale dobré.

Asi to tedy bude tak, že je v něm skryté nějaké tajemství. Toto pokolení, náš dnešní svět, vlastně nesnáší tajemství. To žene náš věk kupředu již po mnoho staletí, že světu nechceme nechat žádné tajemství. Neděsíme se už bouřky, protože víme, že je to jen elektrický výboj mezi dvěma mraky. Nežasneme, když na jaře všechno vyraší, protože známe všechny vývojové féze rostlin, přece víme, že je budí více tepla a světla, které s jarem přichází. Víme to díky vědě – to znamená, nechali jsme všechny dojmy stranou a soustředili jsme se na fakta. Proto jsme světu vzali všechna tajemství. Můžeme je však vzít i Bohu?

Takže, co vám poradím? Jak máte číst Písmo? Budu vám radit po způsobu tohoto pokolení, totiž abyste se stali biblickými badateli? Poradím vám, abyste se naučili hebrejsky a řecky, abyste navštívili starověké vykopávky? To vám radit nebudu. Vyděl jsem výsledky. Písmo je v rukou vědců již takových tři sta let, je jim k dispozici, je jim vydáno. A čeho velkého jsme se zatím dočkali? První musely pryč zázraky. My už se přece nemůžeme něčemu divit, když víme, jak všechno funguje. Můžeme je tedy vysvětlit. Ale to je někdy těžké. A když se to povede, tak už na nich vlastně není nic zajímavého, nemají co říct. Nestalo se nic neobvyklého. A tak proč je rovnou neškrtnout, neprohlásit je za výmysl primitivních lidí. Pak musel pryč syn Boží. Protože každý, kdo už se jednou tu řečtinu naučí, může srovnávat Písmo a jiné antické spisy. A tam se to syny božími jen hemží. Kolik synů měl jenom Zeus. A když vezmeme seriózní historické spisy, zjistíme, že každý druhý král si nechal říkat Syn boží. Zbudou nám tedy Ježíšovy výroky. Ale ty už nějak nedrží pohromadě, najednou si protiřečí, takže bude potřeba odlišit ty skutečně Ježíšovy od těch, které přidala církev – ta církev, která věřila na zázraky a na Syna božího, takže se jí nedá věřit. A co vím, co Ježíšův výrok, to několik názorů, jestli je původní, nebo ne. Nakonec si tedy každý může sestavit své evangelium. Ale už mu toho moc nezbude, z čeho by je sestavil, takže si ho bude vlastně muset vymyslet sám.

Mnozí se zděsili, když viděli tu spoušť. A správně poznali, že jakmile se začne v Písmu škrtat, už se nepřestane. Ti řekli: Učiňme raději Písmo pánem nad svým životem. A stali se také horlivými badateli Bible, ale trochu jinak, než ti předchozí. Hledali pro sebe v Písmu pravidlo života. A jak tak o samotě četli, zjistili, jak mnoho z Písma zůstalo mezi jeho stávajícími posluchači nenaplněno, jak mnoho bylo dokonce přestoupeno. Rozhodli se tedy, že je potřeba začít znovu, na zelené louce, a založili si vlastní církev. Postupem času se však i jim někdy stalo, že jim ty Ježíšovy a jiné výroky nějak nešly do hromady, bylo je potřeba trochu ohýbat, aby celá stavba Písma držela pohromadě. Toho si pak všimli jejich synové a rozhodli se zase začít znovu od začátku. A tak si založili vlastní církve snad až po dnes vzniká nová církev snad každý měsíc.

Ti druzí jsou ve skutečnosti následovníky těch prvních. Jedni i druzí jsou badatelé Bible, kteří jí nechtějí nechat žádné tajemství. A v tom je ta chyba. Moje rada tedy zní: Čtěme Písmo tak, jako bychom sami byli při tom. Divme se tam, kde se diví Abraham, Izák a Jákob, divme se tam, kde se diví učeníci.

Dnes jsme četli: Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich. Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. To je ovšem těžké si představit, tedy být při tom. Jak se to stalo, kdy přesně se uprostřed nich objevil, když o tom mluvili? K čemu z naší běžné zkušenosti to přirovnáme, abychom si udělali představu? Možná právě k tomu, co dělali sami učedníci. Totiž, mluvili společně o Kristu, o jeho vzkříšení. Můžeme po lidsku říct, že jakmile někdo přijde a svědčí o setkání se Vzkříšeným, tak jako tady Apoštolové, tak ho to jakoby přivolá. Když spolu lidé mluví o vzkříšení, tak už je Ježíš uprostřed nich. Když lidé mluví o vzkříšení, tak to nikdy není neutrální, nikdy to není s odstupem. Vždy je tu už uprostřed lidí sám Kristus. Kdykoliv lidé druhým zvěstují vzkříšení, oslovuje sám Kristus. Nejde si to jen poslechnout – j třeba to přijmout, nebo odmítnout. To je trochu děsivé. Jako bychom vyvolali ducha. Ale pak se pozná, že Kristus je živý – duch přece nemá maso a kosti, jako to učeníci viděli na něm. A tak tomu pro samou radost nejde uvěřit. A proto je tu společná hostina s Kristem.

Máme tedy zvěstování slova a vysluhování Večeře Páně a z toho se skládá pravá Bohoslužba. To nejdůležitější měla církev už na počátku, vlastně ještě, než vznikla. Od počátku je Kristus přítomen ve shromáždění církve ve svém slovu a ve svátostech, od velikonočního jitra je Syn Boží s námi. Tam na kříži zemřel všechen strach a úzkost a v nedělním ránu povstalo smíření s Bohem a radost. To nejdůležitější, živého Boha, má církev od počátku. Ve svátostech a slovu. Dříve, než cokoliv začneme, Bůh sám k nám přichází. Proto bez obav a v pevné důvěře v našeho vzkříšeného Pána svěřujeme ve křtu děti jeho péči. Ty děti, které ještě nic nedokázaly, ještě nic nevyznaly, k těm on sám přichází jako první. Vždyť i my, i učeníci sami, nevyznali nic, dokud k nim Kristus sám nepřišel. To je počátek všeho, že se nás Pán první ujal. Tím vše začíná a na tom vše stojí.

A co je dál? Čteme, že „Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.“ Aby poznali, že se naplnilo co je v o něm psáno Zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech. Nejdříve se tedy musí církev shromáždit, přijmou Krista ve slovu a svátostech. A pak už se jen těší z toho, co je o něm psáno v Písmu. Shromáždění věřících má Krista od počátku. A chce se o něm dozvědět víc. Z lásky ke spasiteli čteme společně Písma a vzděláváme v něm i děti, které přijal, aby i ony měly podíl na naší společné radosti. Vždyť sám Kristus chtěl, abychom k němu přiváděli děti.

„Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti. Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha.“

Vezměme si tedy i v tom posledním příkaz z apoštolů. Kdo jej oslavují, kdo našli zalíbení ve svědectví Písem, k těm časem přijde i jeho Duch. Musí na něj ještě deset dnů čekat, protože Duch Páně přichází k pokorným. Protože na to nejvzácnější je potřeba čekat. Skrze společné slavení slova s vátostí, tak přichází Duch Boží, který z nás činí Boží svědky všemu světu. Dnes jsme se shromáždili ke konfirmaci Milana Balahury. Jeho rodiče jej odevzdali Kristu ve křtu, uvedli jej do oslavy Boha v Písmu a v modlitbě. Mnoho k němu mluvili s trpělivostí, aby on sám pak promluvil v Duchu. Kdo to chce slyšet, kdo se chce přesvědčit, má dnes příležitost. Duchu svatý, náš utěšiteli, buď nám přítomen, jako jsi byl od počátku. Amen