Jaké to bylo za císaře Augusta, když vyšlo vládní nařízení? Už padesát let trvala v římě občanská válka. Augustus ji ukončil. Tak, že se po mnoha zradách a střídání stran stal diktátorem. Lidé prakticky ztratili moc rozhodovat o své obci, i když ji na papíře pořád měli. Augustus vládl pomocí nařízení. Zákon mnoho neznamenal. Ale mnoha lidem se docela dařilo, konečně byl klid. Bylo snadné říci: Tato krize byla vlastně nový počátek. Nová příležitost. Ničení přineslo ozdravení a takové ty známé řeči.

Augustus se navíc po tom, co tolik lidí zradil, připravil o majetek a domov a, pop pravdě řečeno také nechal zabít, po tom, co veškerý zákon pošlapal – po tom se asi opravdu rozhodl dělat věci co nejlépe. A právě nařízení o majetkovém soupisu, kterým začíná evangelium o narození Krista, byl takový pokus. Mělo to být pro lidi. Správci římských provincií totiž byli zvyklí vydojit z provincií co nejvíce peněz. Soupis majetku měl být proveden proto, aby bylo jasné, kdo kolik opravdu má a kolik se tedy po něm může chtít.

V Itálii, tedy kolem hlavního města, to dokonce fungovalo. V Judsku a Galilei to nefungovalo. Protože o třicet let později čteme v evangeliích, že celníci byli – právem – těmi nejvíce nenáviděnými lidmi. Něco musel člověk platit pomalu mezi každými dvěma vesnicemi. K úspěchu však obvykle stačí, aby byli spokojení lidé, kteří mají jak se ozvat, kteří jsou paláci blíže a je jich dost, aby udělali potíže. Judsko bylo na samém okraji a Židů nebylo tolik, aby měl Augustus důvod se tím později nějak trápit.

Máme zde tedy na jedné straně muže, který chce řídit nařízeními celý svět pro jeho dobro. Musíme dodat, že aby člověk dosáhl moci, ze které může doměle řídit cel svět pro jeho dobro, musí před tím obvykle napáchat mnoho zla. Aby mohl vydávat, alespoň jak je přesvědčen, dobrá nařízení, musí nejdříve pošlapat mnoho zákonů.

Ukáže se samozřejmě, že svět je příliš složitý na to, aby ho jeden řídil. Jsou to miliony životů, miliony přání, miliony pocitů, které člověk sám nezná. Příliš na to, aby mohl dobře světu vládnout někdojiný, než Bůh. Nicméně, stačí, aby bylo o trochu víc lidí spokojených než těch zoufalých, stačí, aby byli spokojení ti, kteří mohou mluvit a někdo je poslouchá. A pak lze vyhlásit úspěch.

Na druhé straně máme Josefa a Marii Pannu. Kteří se řídí Zákonem Božím i uprostřed lidských nařízení. To je totiž důvod, proč jdou do Betléma. Jak víme, Josef a Maria žili v Nazaretě. Ježíš sám vyrůstal v Nazaretě. V Betlémě byla Marie snad nějaký čas před porodem u Alžběty, ale jinak v tom městě nikdy před tím ani nikdy potom nežili.

Ale v Zákoně Božím bylo každému rodu v Izraeli přiděleno dědičné místo. Dědičná půda, dědičný majetek, dědičný domov. Každý Izraelec mohl svou dědičnou půdu prodat – pro to jsou různé důvody, proč člověk potřebuje peníze. Každý Izraelec mohl cizí půdu koupit – nejspíš proto, že dovede lépe hospodařit a byla by škoda, aby nemohl dobře obhospodařovat více půdy, když mu tak dobře jde. Ale po padesáti letech se vše mělo vrátit původnímu nájemci. Aby v Izraeli nikdo nebyl natrvalo bezdomovcem. Přesněji, aby ničí děti a děti jejich dětí neměli natrvalo nulu, protože jejich předek kdysi půdu prodal. Z nuly se totiž špatně začíná. Josef s Marií se tedy jdou zapsat právě do Betléma, protože tam je jejich dědičný podíl. I když o tenhle starý zákon už dávno nikdo nedbá. Jenže je to Boží Zákon.

Bůh vyvolil Marii, aby se stala matkou Boží a Josefa, aby byl pěstounem Páně, protože více dbali o jeho zaslíbení než o to, co se slibně rýsovalo v jejich době – a co také mohlo skončit a obvykle také končí zklamáním. Proto také více dbali o Zákon Boží než o lidská nařízení. Protože v Božím zaslíbení a v Božím Zákoně má každý své místo. Má jistě možnost prošustrovat své dědictví, naložit s ním nemoudře. I tak to však pro něj není konečná, časem dostane novou šanci – a nebo aspoň jeho potomci. Může to pokazit sám sobě a nést následky, má také volné ruce to udělat dobře. Ne že mu to někdo jiný zkazí. A ne že by se musel někoho jiného prosit.

V takovém světě chtějí žít Josef a Marie a tak se jdou přihlásit do Betléma, že jsou z domu a rodu Davidova. Chtějí žít ve světě, kde je každý králem a královnou svého království, kde každý vládne nad tím, na co dosáhne. Přes to, že žijí ve světě Augusta, který chce vládnout nade vším a na de všemi. A přitom jeho moc prakticky něco udělat nesahá dál, než za Itálii.

Tito hrdí lidé – jméno Maria mimochodem znamená „vzdorná“ nebo též „hořká“, tedy taková, co si nenechá nic líbit, Josef znamená odvážnou prosbu „ať Bůh ještě přidá“, odvahu od Boha čekat stále víc – tedy tito hrdí uznávají skutečenou moc, moc Boží. Ne moc Caesarovu, se která vypadá tak, jak to upřímně vystihl jeden státník „Mysleli jsme to dobře, dopadlo to jako vždycky.“ Nad takovou mocí se pouze ušklíbnou. V důvěře v Boha jdou do Betléma. Vypadá to neprakticky, nařízení způsobilo, že se pro ně nenjde místo pod střechou.

Tito Boží služebníci však nejsou ztraceni v tomto světě. Neboť věří, že Bůh má pro ně místo a jméno. Když na to přijde, dá se přenocovat i ve chlévě, když na to přijde, dá se tam i porodit – to jediné snadné na porodu je, že se o něm nerozhoduje, prostě přijde. Dítě jde nakonec položit i do jeslí, protože vypadají jako kolébka. Josef a Maria věří Boží moci, protože ta jediná je bez konce. Jistě prožívají útrapy, jistě prožívají strach a pochyby. Ale nakonec se to vše stane. I ve chlévě může Bůh přijít na svět, i v jeslích může ležet.

Jako svědkové jsou povoláni pastýři. Jsou povoláni anděly, které by ledaskdo chtěl poznat. Ledaskdo o nich přemítá. Při tom, je to jako bychom chtěli uhádnout tahy šachového velmistra nebo doma stavět jaderný reaktor. Jako by kočka chtěla pochopit smysl zaměstnání, do kterého každý den odcházíme. Přes to, k těm, kteří by ani nepomysleli přemítat o andělích, jsou andělé posláni. Nemají vznešenost ani poznání andělů, přesto jsou jim andělé posláni sloužit. Protože Boží vůle je jim sdělit: Máš u mne místo a jméno. Je to čiré Boží rozhodnutí, že před Bohem mají takdůležité místo, nedá se to rozumem odvodit a vysvětlit.

Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Vy toho budete svědky. V té době, mimochodem, pastýři nebyli na soudu za svědky uznáváni. Dělali příliš nenáročnou, nedostatečně nezbytnou práci. Když to může dělat každý, když se bez nich obejdeme, proč jim věnovat sluchu. Ale Bůh chce prokázat svou moc právě na těch, na které všichni zapoměli, kteří nejsou pro nikoho nenahraditelní. Protože jeho moc sahá všude.

To proto, že v Betlémě se narodil pravý Král králů a Pán pánů. Skutečný vládce celého světa. To proto je král, že může získat moc i slávu bez toho, že by jedinému ukřivdil a jediného ponížil. To proto, že svou slávu i důstojnost získal tím, že uzdravoval a o každého měl péči. Že v bolestech pracoval a neměl oddechu. To proto, že za své právo vládnout a rozkazovat dal život na kříži, že skrze vlastní smrt zvítězil.

Do tohoto světa se narodil ten jediný mocný. Jeho je třeba poslouchat. Protože on jediný má moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. To je prosté poselství tohoto vánočního hodu: Narodil se Pán, který jediný může vzkřísit z mrtvých, který jediný má v ruce život svůj i život každého člověka. Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí. Amen