„Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ Dítě, které leží v krmelci. Obvykle děti leží v kolébce, takže je to trochu neobvyklá podívaná. Přesto, asi více dětí bylo někdy uloženo do jeslí, podobně jako známe z knih, že dítě jde v nouzi uložit do vytaženého šuplíku, vystlaného nějakou dekou. Novorozenec je posvátný a patřilo by se, aby měl nachystánu kolébku. Jenže když nic jiného nejde, krmelec pro dobytek je překvapivě funkční na uložení dítěte. Myslím, že jsme se ženou někdy vlastní děti vážili tím způsobem, že jsme je na váhu položili v lísce na ovoce. Vypadá to docela nepatřičně, morbidně. Jenomže nevíte jak jinak a dítě je potřeba zvážit. Takže chápeme.

Toto dítě je jednorozený Syn Boží a Bůh sám, který přišel do světa. Co kdyby někdo dal Ježíška do náručí vám. Jistě by to byl jeden z největší zážiků – ostatně jako pro většinu lidí je opravdu velký zážitek držet v náručí jakékoliv nemluvně – příjemný nebo divný, o to teď nejde, stále velký zážitek. Ale pak byste ho, i když je to Boží Syn, stejně někam museli položit. Protože s dítětem v náručí moc nejde třeba smažit na pánvi nebo řídit auto. Naše doba si dělá už trochu otřepanou legraci z mužů, kteří nevědí, co s dítětem v náručí. Ale i vlastní matka ho musí nakonec někam položit.

Narození spasitele ostatně ohlašuje nebeské vojsko. Před kterým popadne pastýře strach. V originále se užívá slovo „bát se, chtít utéci“. Nehodíte se na to, abyste s něčím takovým zacházeli. Přesto je vám řečeno: Dotkni se toho. Nemluvně nám dnes snad nejsnáze může pochopit, co znamená svatost. I když děťátko je to nejvíce nedotknutelné v našem světě, stejně se můžeme dotknout té hranice a i o nemluvněti říci nějakou historku, u které se cítíme trochu provinile. Kde kdo někdy upustil nemluvně, zapomněl ho někde. Můžete říci obvykle jen jednu takovou historku – jednou se nám to stalo, opravdu jen jednou. U každého nemluvněte máme ten pocit – ruce pryč, opatrně. A toto je Syn Boží.

Proč je novorozeně, i když ho někdo musí držet v rukou, nebo alespoň položit do jeslí, tak nedotknutelné? Protože může být skoro čímkoliv. Ještě je pro něj skoro vše možné. Připomíná nám chvíle vlastního života, kdy jsme s úspěchem něco zkusili, i když jsme v tom pak už nikdy nepokračovali. Jeden můj kamarád si kdysi vzpomněl: Jako dítě jsem byl schopen slepit, pravda s velkými obtížemi, ale přece, slepit detailní model letounu Spitfire. Dnes nechápu a zdá se mi nemožné, že jsem všchny ty titěrné díly byl schopen opatrně pinzetou přikládat jeden k druhému, jen s malou kapičkou lepidla. Vydržel jsem u toho hodiny sedět, jemně pilovat hrany jednotlivých dílků. Tohle už dnes nejsem já – a přece i tím jsem skutečně byl. Docela mě to trklo, protože jsem z dětství měl úplně stejnou vzpomínku a ani já bych už dnes ten letoun neslepil.

Dítě, které se narodilo v Betlémě, na rozdíl od nás naplnilo vše, co je pro člověka možné. Čteme později: Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. A pak, na prahu dospělosti: „A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.“ Všechno bylo, jak má být. Později Ježíš čelí únavě, nepřátelství. Nakonec skončí zrazen na kříži. Ale všechno to bez vzopmínky na vlastní selhání, pošetilost a nemoudrost. Která činí trpkými všechny chvíle, kdy jsme sami na dně. Na všem zlém v životě nás nakonec nejvíc mrzí, že jsme do toho nějak nalezli sami, že jsme netušili, co se teď zdá už zcela jasné. Že jsme se nějak vnitřně podvolili tomu, co je zlé. Že jsme nedělali, po čem jsme v hloubii srdce toužili doopravdy. Ač tento Boží Syn procházel težkostmi, únavou a bolestmi jako my, jediný rozdíl mezi námi a jím je ten, že nemá důvod si říci: Na svém nazdaru, na svém trápení, mám z části vlastní podíl. Nějak jsem se stal součástí toho zlého, co se mi stalo. Trochu jsem tomu zlému také přikývl. Od jisté doby jsem někdo jiný, než jsem býval.

Tento Boží Syn je od narození až po smrt na kříži stejný člověk. Časem silnější, moudřejší, slavnější – ale nikdy nezradil, co mu bylo před tím svaté, nikdy nelhal sám sobě. Dokonalý člověk – né v tom, že by měl dokonale bílé zuby a přesně padnoucí oblek, přesně ostříhaný plot a bělostnou fasádu na domě. Ale v tom, že v jeho životě nebylo chvíle, o které by mohl říci: Tohle dělám jen proto, že mám strach či vztek, jen proto, že je něco silnější, než já. Protože nic není silnjěší, než Bůh a nic nemůže Boha k něčemu donutit. Pravý Bůh a pravý člověk.

A tak je to dítě v jeslích, v krmelci pro dobytek, protože se nenašlo místo pod střechou, skutečné znamení. Ukazatel, namířený na něco vrcholně důležitého. Jednak něčeho všem známého: S nemluvnětem jednáme s posvátnou úctou, protože tušíme, že by se mu přeci jen mohlo povést mnoho z toho, co se nám nepovedlo. Stálo by to za to.

A jednak na něco nevídaného: V tomto dítěti se to i povedlo. Jsou v něm skryté všechny ty cesty, které nám byly otevřené a časem se nám zavřely, i když jsme po nich bývali mohli jít. A nejsou v něm všechny ty zbytečnosti, ty trapnosti, ten balast, kterými jsme zaplnili svůj život. To nemluvně bude tím, kým bychom bývali byli, kdyby nebylo těch chvil špatných rozhodnutí, těch dlouhých časů odkládání dobrých rozhodnutí.

K tomu dítěti byli posláni pastýři. Lidé, kteří ve své době dělají práci, která na ně zbyla. Lidé, kteří jsou uprostřed noci mimo svou rodinu a asi tam moc nechybí, pokud vůbec nějakou rodinu mají. Na rozdíl od jiných lidí, jim všechno dosvědčuje: Někde jsme uhnuli špatně. Tito si navzájem u ohně mohou říci: Prohráli jsme život.

A právě těmto hrubcům je ukázáno dítě, ten dokonalý člověk, Boží Syn. Spasitel, zachránce, který jim říká: Skrze poznání a přiznání porážky je cesta k vítězství. Poznali jsme, co byl zbabělý ústup, co bylo silnější, než my. Aspoň teď tedy víme, s čím je třeba bojovat. Aspoň se nám teď ústup tak hnusí, že uhýbat nebudeme. Toto dítě znamená, že dobrý život není iluze, byť jsme na něj my sami nedosáhli. Že dobrá rozhodnutí nejsou člověku uzavřena, byť by byl jakkoliv daleko na své cestě. Neboť toto dítě nám bude prošlapávat cestu, až na Golgotu, až skrze Kříž porazí samotné peklo a hadovi rozdrtí hlavu. Amen