Introitus: 1. Paralipomenon 16, 20-(29)36
Pozdrav: Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách přeslavného Hodu vánočního.
278, 1–2
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, tvé věčné Slovo se stalo tělem, aby nás naplnilo září tvého světla. Dej, aby se v našich dobrých skutcích odráželo to, co skrze víru svítí v našich srdcích. O to tě prosíme skrze tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Izajáš 8, 17–9,6
278, 3–5
2. čtení: Lukáš 2, 1–20

Ježíš Kristus se narodil za císaře Augusta a v době, kdy měl být po celém světě proveden soupis lidu. Velmi zvláštním způsobem se naplnila očekávání, kterých byla doba plná – tedy úplně jinak, než lidé očekávali.

Velká očekávání se vkládala právě od císaře Augusta. Jeho nástupem skončil boj dvou stran uvnitř Římské republiky. Byly to dva pohledy na svět: Populares, mohli bychom opravdu říci populisté, jejichž stoupenci byli především lidé, kteří měli dluhy a měli pocit, že o ně nikdo nedbá. A optimates, znamená téměř doslova „ti nejlepší z nás“, kteří zastávali, že vládnout má vrstva inteligentních, což se rovná mravných lidí a že populares si, po pravdě řečeno, za svoje potíže mohou sami. Je to povědomé, samozřejmě, protože je to vlastně boj mezi milosrdenstvím bez spravedlnosti na jedné straně a spravedlnosti bez milosrdenství na straně druhé. Jedna strana víceméně říkala, že slušný člověk nemůže mít problémy, druhá volala po odpuštění dluhů, aniž by za ně kdo zaplatil. Obojí je velmi drzý, bláhový pohled. Císař Octavian Augustus svým způsobem zavřel ústa oběma stranám a proto se od něj hodně čekalo. Každé z těch stran vlastně stačilo, že je proti té druhé.

Augustus nařídil to sčítání lidí s představou: Spravedlnost nastane tehdy, až budem o každém všechno vědět. Až budeme mít pro každého přesná data. Daně se totiž tehdy vybíraly dost gangsterským způsobem, správci provincie se řeklo: Dodej tunu stříbra, ber kde ber. Vrchní správce prodal právo vybírat daně menším, ti je zase prodali ještě menším a platilo se předem, takže každý dlužil a musel nějak vyždímat z těch pod ním. To měl ten soupis změnit a – nezměnil, celníci, výběrčí těchto daní byli právem neoblíbení i v době Ježíšovy dospělosti. Digitalizace nefungovala.

To tedy byla doba Ježíšova narození a její očekávání. Co udělali spravedliví, Boží vyvolení Marie a Josef? Jejich očekávání nemířila k příslibům doby, osobním ani administrativním. Hleděli k Boží spravedlnosti. Vydali se do města Judova, kde nejspíše nikdy nežili. Ale kde jim podle Božího zákona měl patřit díl půdy, nemivitost, protože byli z domu a z rodu Davidova. Podle Božího Zákona totiž každé izraelské rodině patřil kus půdy, který, i kdyby jí museli pordat – a proč by ji neměl mít ten, kdo dovede lépe hospodařit – musela se za padesát let zase vrátit – protože těžko se začíná s nulou. Jako majetek šli tedy vykázat, co jim dal Bůh. Přišli vzdát díky Bohu, který říká: Člověk má platit svoje dluhy – ale nemá kvůli nim být odsouzen natrvalo, i se svými dětmi a dětmi jejich dětí. Přišli vzdát díky Bohu, který jediný je jak spravedlivý, tak milosrdný. Jak se zpívá v té písni: „naši mdlobu, hloupost, zlost znáš, i lítost v tom nad námi máš“. Ano, jen Bůh dovede být spravedlivý i milosrdný zároveň.

V Písmu čteme: „Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta“. Mluví se nejdříve o Josefovi, Nakonec sami vnitřním zrakem vidíme matku Marii a dítě, spasitele světa. Ale evangelista nejdříve mluví o Josefovi, abychom nezapoměli, že skutky spravedlnosti nejsou snadná věc: Josef je ten, kdo rozhoduje, že se půjdou i v čase blízko porodu přiznat k Bohu, který je dárcem veškerého bohatství. Jeho je rozhodnutí vézt na to místo těhotnou Marii. Tvrdé rozhodnutí. A kdyby se tak ovšem nerozhodl? Může si jeho žena vážit muže, který se se nesklání před Bohem, který nevzdá díky Bohu, ale snad vkládá naději do toho Octaviana Augusta, snad čeká na pokiny od ní, místo aby si věděl rady. Josef tedy činí rozhodnutí, které se může nepovést – a ovšem, nepovede se. Nenašlo se pro ně místo pod střechou, nakonec. Jak je psáno: „Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ To je úděl muže, rozhodnout se, i když úspěch nemůže zaručit.

Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. Vícekráte jsem slyšel od matek: A občas mě napadalo, že se něco stane, že se ta těžká hodina nějak odloží. A zatím se právě přidával jeden den k druhému. Cesta k narození dítěte je cesta tunelem, stane se to časem stejně, ale to nebrání přemýšlení nad tím, že třeba ještě se to nemusí stát. Ta slova jsou napsána s takovým pochopením, i když jich není mnoho. Josef se musí rozhodnout, i když nechce – ostatně, vícekrát vidíme, jak dostává pokyn k rozhodnutí od Boha ve snu. Marie se rozhodla jednou, řekla „jsem služebnice svého Pána, staň se mi podle tvé vůle“, nyní už se rozhonout nemůže, i kdyby chtěla. Ale nejde to. Uprostřed sčítání všech lidí na světě vidíme co je v životě skutečně důležité, do čeho zároveň nikdo druhý úplně nevidí a v čem je člověk, nebýt Boha na nebesích, skoro sám.

Když se dítě narodilo, objevili se skuteční optimates – andělé, a skuteční populares – pastýři. Snad abychom viděli, že náš boj není stejný boj, jaký mezi sebou vedli pohané – a jaký mezi sebou vedou pohané dodnes. My rozhodně nejsme andělé, dobře je pro člověka, když pozná ten šok, čím by mohl být a není. Když potká někoho a upřímně zjistí, oč by mohl být lepší, než je. To je ten strach a bázeň, která padla na pastýře. Ale ti andělé, převyšující nás mocí i poznáním, krásou, vším, říkají: Vám se narodil spasitel, Kvůli vám to je. Protože ti, kteří jsou skutečně moudřejší než my, ne ve vlastní domýšlivosti, skutečně schopnější, než my, ti nemohou nevědět: Ježíš Kristus je Syn Boží. Každý skutenčně moudrý a skutečně mocný k tomu nutně musí dojít.

Poctivě ovšem řečeno, málokdo je i jako pastýř. Protože je to i takové přísloví, u Angličanů – pošlete ho na pastvu. Pro člověka, kterého nemáme použití mezi námi. Pastýři byli ten druh mužů, u kterého si i osamělá žena řekne: Než tenhle, to raději zůstanu sama. Byli to lidé bez rodiny, ostatně díky tomu mohli v noci ležet venku a hlídat stáda, nikdo je doma nečekal. Při tom asi nemůžeme říci jednu jedinou věc, která by to způsobovala, kdyby bylo tak jednoduché odpovědět, možná by žádní pastýři nebyli. Skutečností zůstává, že ač se mužů a žen rodí zhruba stejný počet, každá doba vytvoří menší či větší počet mužů, které pak pošle někam ven. V lepším případě do kláštera, kácet lesy a vysoušet bažiny, v horším na ubytovnu, do války a nebo rovnou do vězení. Zde jsou tedy lidé, kteří leží venku u stád a ne doma, lidé, jejichž rod nejspíše nebude mít pokračování, tak se nějak všichni ostatní shodli.

Radují se tedy, že se narodil ten, v němž je pokračování života pro každého, život věčný. Ten, na němž je založeno to město, které sestoupí od Boha, které brány nezavírá, protože je věčný den, které neposílá nikoho ven, ale všichni jsou uvnitř a Bůh uprostřed nich. Kristus je rozeznán od andělů, od těch, kteří mají větší moc i poznání, než kterýkoliv člověk. Ale je poznán i od těch nejnižších, kteří neksládají naději v pozemské mocnosti, protože pro ně se život nezmění. Neskládají naději ve spravedlnost bez slitování, v hraběcí rady senátorů v Římě či velekněží v Jeruzalémě. Ani ve slitování bez spravedlnosti, slitování římských Caesarů, protože dobře vědí, že za všechno se nakonec platí. Lidé, kteří jsou tam na pastvách pod širým nebem závislý jeden na druhém, doufají v narození člověka spravedlivého, v narození toho, o kom by se v lidové řeči řeklo: Je to rovný chlap.

Tento člověk bez hříchu za dalších asi třicet let bude vyveden ven z města za hardby. Tam, na kříži zaplatil za naše dluhy, naplnil zákon, spravedlnost a právě tím přinesl odpuštění a slitování, vysvobození pro každého. Tím, že dluhy zaplatil. „Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.“ Amen

294
281
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Timoteovi 6, 12–16
Požehnání: Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky. Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem. Požehnej vás Všemohoucí…
299