„Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina.“ Naplnily se dny. Také pro nás se naplnily dny adventu a je zde slavný Boží hod. V uplynůlých nedělích jsme sledovali, že Slovo Boží nepřichází do světa přirozeně, hladce. I u těch, kteří věří, to působí spor s jejich přirozeností.

Josef pokládá za nepřirozené, mohli bychom říci nezdravé, přijmout Marii, které mu byla zasnoubena a o které se shledalo, že počala z Ducha svatého. Nakonec ale, po tom, co k němu Bůh promluví, naplňuje tu nejpřirozenější roli muže, roli ochránce ženy a dítěte, které je od Boha.

Marie se zarazila nad pozdravem anděla „milostí zahrnutá, požehnaná mezi ženami“, a zvažovala, komu vlastně řekne „staň se mi podle tvé vůle“. Vždyť měla svá nejlepší léta. Ale nakonec nemyslela jen na pár mladých let, ale na život mnohých pokolení, myslela na celou rodinu Boží a již v mladém věku prokázala moudrost – což je zase více přirozeně ženské.

Mluvili jsme o dokonalosti, kterou nacházíme v přírodních zákonech – ale ne sami u sebe – a pro koho tedy ten svět byl stvořen? A naposledy včera o Janu Křtiteli. Který sám nemohl pobrat všechno slovo Boží, jako žádný člověk. Ale co mu bylo dáno, toho se držel až k smrti. O Ježíšovi pak nakonec pochyboval; o to vážněji, že krátce pře svou smrtí.

Příchod Syna Božího do světa neprobíhal hladce. Lidé se zvláštně vzpírali tomu, co je jim nakonec nejvlastnější. A přitom, to slovo z nich pak učinilo tu nejlepší verzi jich samých. Bůh přišel do světa nadpřirozeně, abychom se nakonec stali přirozenými, můžeme říci. Ano, naráželo na odpor, co je nakonec lidem najvlastnější.

Nyní se ted Josef s Marií vydávají do vlastního. K majetkovému soupisu se jdou přihlásit do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém. Protože jsou z domu a rodu Judova. Když totiž Hospodin za Mojžíše a Jozua vyvedl lid z otroctví a dal Izraeli zemi, dal ji každému z izraelkých domů a rodů. Každé rodině v té zemi přidělil místo, které mělo být jejich dědičný podíl. Vždy po padesáti letech, v čase milostivého léta, se každý díl půdy v Izraeli měl vracet zpět původní rodině. Aby každý v Izraeli měl svůj domov, své místo a jméno.

A k tomu se jdou Josef s Marií přihlásit. I když v Betlémě možná nikdy před tím a možná ani nikdy potom nebyli – i když léto milostivé se nedodržovalo a žádné pole jim před zraky světa na to místě nepatří, přece tam jdou, aby řekli: U Boha máme domov, od něj vše očekáváme. Nenajde se tam pro ně místo pod střechou. A přece tam Maria porodí dítě. Protože je tam Bůh s nimi, jsou tam jako doma.

Známe, co tomu předházelo. Víme, že slovo, které přichází na zpět, zbuzovalo rozpaky. Josef s Marií však nakonec nsáledují Boží vůli. A v tuto chvíli již jen Bůj jedná. A i v chlévě, uprostřed noci, jsou doma, jsou v ruce Boží.

A pak jsou zde pastýři. Ti se věnují své všední službě, střídají se v noci u stád. Dalo by se říci, advent je minul, nechystali se v něm – jak se ostatně člověku někdy stane. Nejsou do věci zasvěceni.

A přece, aniž by věděli, co předcházelo, je ten výsledek pro ně znamením, že Bůh přišel na svět. Co jim totiž říká anděl: „Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A pak čteme: Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí.

Pastýři vidí jen výsledek a přece jsou přemoženi a přesvědčeni tím znamením: Doteď si to umíme velmi dobře představit. Doteď ten obrázek domku, ženy, muže a narozeného dítěte vypadá útulně, domácky. Doteď, když vidíme betlém, máme pocit, že do něj patříme, že nejsme mimo. I když je to jen obyčejný chlév, prostý muž, prostá žena a novorozeně – a novorozenci jsou si navzájem docela podobní, přece to působí jako znamení, jako zjevení z nebe. Díváme se na to a cosi nám říká: Tak to má být, tento domeček, to je domov. A do té rodiny patřím.

Protože, jak jsme řekli, nadpřirozeně přišlo Slovo Boží do světa, aby nakonec člověk přišel k tomu, co je pro něj nejpřirozenější. A co je nejbějžnější, to nakonec u něj budí ten největší úžas. Dílo obnovy je narozením Krista teprve na počátku a dojde svého cíle až obětí na kříži a vzkříšením. Ale už zde se ukazuje, v čemu míří. Když pastýři sptařili Josefa, Marii a to dítě, kteří jdou doma i prostřed noci a ve chlévě. Neboť jsou v ruce, v náruči Boží. Amen