Dohromady se nic nestalo, dalo by se troufale říci. O čem mluvím: Promítněme si před očima takový běžný lidový Betlém. Od okraje obrazu směrem ke středu se hrnou zástupy lidí. Lidovému umělci velí většinou soudnost umístit některé postavy úplně na okraj, jakoby k rámu. Jsou to většinou příliš dobová povolání. Postavy, které umělec ztvárnil podle svých známých a sousedů. Jsou tam řekněme muzikanti, kteří vyhrávají na tancovačkách, ponocný, pekař, řezník. Mnoho lidových koled se ve většině slok zabývá právě tím, co kdo do Betléma nese, na co tam zahraje atd. Někdo nese kožešinky, někdo mlíčko, někdo zahraje na basu, někdo na housličky. Zkrátka své sousedy tam poznáme. Těsněji u jeslí jsou pak už ti skuteční bibličtí pastýři. Na těch už se umělec tolik nevyřádí, malují se vlastně vždycky stejně. Mají tedy na sobě kožíšek, v ruce hůl. Prostě obyčejní lidé, jakých je mnoho. A celý náš známý vesmír, s našimi známými cudně na okraji a se zbytkem neznámých obyčejných lidí docela správně někde uprostřed se točí kolem Josefa a Marie nad kolébkou a docela uprostřed je střed toho otáčení. Ten, kolem nějž se vše točí, ale přitom zůstává na místě. Ač je živý, vlast-ně jako právě narozený nejživější ze všech, vše se kolem něj točí ale on zůstává na místě.

Lidový Betlém je vlastně taková mapa světa lidí, takový společenský globus, jehož pólem je Ježíšek. Celý svět se kolem něj točí, ale jak jsem řekl: Dohromady se nic neděje. Všichni spěchají doprostřed obrazu, ale co je tam? Jen dítě se svou matkou, navíc ještě v nějakém hospodářském stavení. A je divné, že na tvářích všech vidíme radost a dychtivost dostat se co nejblíže středu obrazu. A potřetí musím říct: Uprostřed není nic neobvyklého: Hospodářská budova a v ní novorozeně.

Prostě Betlém je hezký obrázek, ale nic se z něj nedozvíme. Není na něm nic poučného – jsou tam jen lidé, které známe, a uprostřed nějaký novorozenec, kterého neznáme. A to je na-konec vlastnost všech novorozenců, že je nikdo nezná. Není podle čeho. Protože novorozenci vlastně nic zajímavého nedělají, jen křičí, v lepším případě koukají kolem nebo spí. Nedělají nic zvláštního na rozdíl třeba od toho řezníka, ponocného nebo třeba hráče na basu, nemají nic, podle čeho by mohli být ve vsi a ve světě známí.

A tak není divu, že se císař Augustus rozhodl namalovat daleko smysluplnější a poučnější obrázek. Židé se staletími svých proroků se nakonec umotali tak akorát na Betlém. To pod účetnickou tužkou Augusta Césara se již rýsuje daleko promyšlenější obraz. Jakýsi pyramido-vý graf. Úplně nahoře je samozřejmě on. Pod ním konzulové, prokonzulové, různě odstupňo-vaní prokurátoři, vazalští králové a místodržící. Pod nimi zemští výběrčí daní, krajští výběrčí daní, okresní výběrčí daní, jejich zástupci pro jednotlivé oblasti a řadoví pracovníci. Vedle toho soupis všech osob podle místa původu, počtu rodinných příslušníků, movitého a nemovi-tého majetku. Celá tahle pyramida, jak už jsme řekli, se sbíhá nahoru k císaři a od něj se zase rozbíhá směrem k armádě, námořnictvu civilnímu a vojenskému, vývozu, dovozu, budování pozemních komunikací, k organizaci sportovních a kulturních událostí. V tomto spořádaném obrázku pochopitelně není místo pro nějakého ponocného, co zrovna zakopl na ledu, nebo pekaře, co mu padá koláč z nůše, jak je známe z Betlémů. V Augustově obrazu lidského světa vše se vším souvisí. Smysl jednoho povolání se dá odvodit z povolání lidí pod ním a nad ním. Od Césara jdou k lidem peníze na gladiátorské hry, od vděčných lidí k Césarovi zase daně. Lodě vezou z Říma do Egypta zlato, z Egypta do Říma obilí, z Říma do Egypta vojáky na ochranu neklidné jižní hranice a samozřejmě přilehlých polí, na kterých roste obilí, které se posílá do Říma.

Majetkový soupis probíhá podle plánu, protože to se přece dá velmi dobře zařídit, aby si lidé nedovolili zůstat doma a dělat v číslech zmatek. Omluvy se nepřijímají, ani od těhotné Marie, protože kdyby se mělo čekat na každou těhotnou, až porodí, nebudeme s tím hotovi nikdy. Bůh nic nenamítá; při vší úctě, dělá něco podobného, co dělal do teď, to ať se na Au-gusta nehněvá: Posílá anděla k nějaké dívce, mluví ve snu k jejímu snoubenci. Inu, proč ne, tím císařovy plány nijak nekříží, ať si mluví, hlavně že se Josef s Marií včas dostaví k soupi-su.

Bůh však náhle činí mocné gesto. Od svého trůnu posílá anděla, hned za ním celý zástup andělských zpěváků. Od časů proroka Zachariáše v podstatě mlčel, náhle prokáže svou pra-vomoc v plné síle své slávy a majestátu. A to se prostě nedá pominout. Augustus s velikou námahou, důvtipem a pečlivostí buduje světový řád. Bůh z čista jasna promluví mocným hla-sem. A marná věc, žádný císař neumí poslat anděla z nejvyšších sfér nebes, žádný z lidí neu-mí pootevřít nebesa, takže lze pouhým okem spatřit nebeské zástupy. Je to nefér, protože císař se při svých omezených lidských schopnostech tolik snažil. A Bůh, který je všemohoucí, tudíž ve výhodě, mu do toho bez varování náhle vpadne v plné kosmické parádě. Bůh císaře poní-žil.

Ve stručnosti se stalo toto: Bůh zdánlivě nic nepodnikal, takže se jeho pravomocí s domně-lým tichým souhlasem ujal někdo jiný. Bůh využil sčítání lidu k něčemu úplně jinému, než kvůli čemu bylo vyhlášeno. Dovedl těhotnou Marii do Betléma, aby splnil svá proroctví, že Mesiáš se narodí v Betlémě – Marie s Josefem totiž předtím i potom bydleli v Nazaretě, kte-rý žádným proroctvím nestál ani za řeč. V plné síle dal místním vědět: Právě toto je v vůbec nejdůležitější na celém světě – přišel k vám můj Syn. Když Bůh nasadí takovou nebeskou přesilu, když nad malou zemí otevře celá nekonečná nebesa, není divu, že lidé poslechnou a jdou se podívat. Ovšem na co? Na dítě ve chlévě. Které nic nedělá. Lidé se tam z okolí seběh-nou v euforii, vzrušeně si vyprávějí o tom, co se stalo. Ale nic se vlastně nestalo, nedává to žádný smysl. Je to hrozný nepoměr. Bůh celou vahou svého majestátu řekne: Jděte se podívat na dítě do chléva! Boží prst tvrdošíjně ukazuje na něco veskrze obyčejného, co se dá vidět každou chvíli. Děti se sice obyčejně nerodí ve chlévě, ale že by se to před tím nebo potom nikdy nestalo, tak to asi opravdu těžko.

A v tom je síla vánoc. Že vůbec ničemu nerozumíme. Nerozumíme, jak má fungovat svět, co se s ním má udělat. César Augustus je učebnicový příklad: Dělá majetkový soupis pro obecné blaho. A obecné blaho znamená pro konkrétní ženu, že musí vyrazit uprostřed zimy do vzdáleného města, které vůbec nemá pro takové návaly lidí ubytovací kapacity. Vůbec nerozumíme, jak funguje svět. Přesto v něm musíme něco dělat o své vůli, protože Bůh říká jen jak se má člověk ke světu stavět, co má a nemá dělat, ale co konkrétně se světem udělat, to je na nás. My ale světu vůbec nerozumíme, takže více méně vždycky vytváříme pod zdáním pořádku úplně nesmyslný chaos stejně jako císař Augustus. Co víc, nerozumíme ani vlastní-mu životu. Bůh sice pošle svou nádheru z nebe, řekne: Narodil se Boží Syn, hned se na něj jděte podívat. Ale jak to mohlo změnit život pastýřů? Ježíš veřejně vystoupil až za třicet let, toho se většina z nich zřejmě ani nedožila. I kdyby dožila, co se té noci dozvěděli, aby se podle toho mohli v životě nějak zařídit? Klidně to vztáhnu i na nás: Jak má konkrétně vypadat život křesťana? Má být křesťan farář nebo doktor nebo jaké zaměstnání má dělat? Nedá se to říct, protože svět samých farářů nebo doktorů by určitě nefungoval.

Jsem tady, nevím, na jak dlouho,

musím umřít, nevím kdy,

putuji, a nevím kam -

při tom všem je mi docela dobře,

i když sám nevím proč…

Tato báseň z hlubin dvanáctého století to Betlémské tajemství vystihuje. Naši sousedé i ne-známí ovčáci spěchají s radostí rozzářenou tváří, s duší dychtivou spatřit Krále. U jeslí se sejdou, radují se a nevědí z čeho. Nechápou svět, ani vlastní život, ani pořádně, co se tu děje. Ale tento stav duše je počátkem všeho. Dítě bude prospívat na duchu i na těle, milé Bohu i lidem. Bude kázat věci zdánlivě nesplnitelné – ale co si počít, svět i náš život je beztak ne-pochopitelný. Proč jej neposlechnout – o něm bylo alespoň anděly zvěstováno, že je to Syn Boží.Zemře na kříži – proč, to se nedá jasně říci. Je to takový samoúčelný pletenec intrik a bezpečnostních opatření, že se ani nedá ukázat na jednoho viníka – snad jen na toho, kdo jej zrazuje a na celý svět, který stojí po křížem a čeká, co se stane. Ale jako u betlémských jeslí, nestane se zdánlivě nic. Ale ti, kteří, jako při jeho narození, po zjevení andělů půjdou za ním do Galileje, mají už na celý život, na samu věčnost, tu nepochopitelnou radost ve spolek. Amen