Matka porodila ve chlévě. I dnes by na nás taková událost vyskočila tlustými černými písmeny ze stránek novin, obrazovky televize či počítače. Matka, která není obklopena početnými asistentkami, která neleží v bílém. V takových událostech svět vybočuje z řádu. Jakoby se zachvěly základy světa, když ani narození, příchod člověka na svět není důstojné, posvátné.

Zajímavé je, že pomyšlení na takové narození je pro lidi na jednu stranu nepříjemné, jak si se zdá hrubé si takovou věc jenom představovat. A zároveň má mnohý člověk potřebu se o tom zmiňovat: Slyšeli jste také o té matce, co porodila ve chlévě? Jaký to jen je svět! Někdo skoro jako by takové příběhy měl schované jako trumfy v rukávu. Co mi bude kdo povídat! Toto se stalo, co mi na to ještě chcete říci.

Pokud se takové věci dějí, hroutí se zřejmě řád světa. A když se hroutí řád všeho, nedá se ani rozumně mluvit. Rozumnost je vždy založena na pořádku, na tom, že věci nějak fungují. Být rozumný znamená umět odhalit řád věcí. Když ale matky rodí ve chlévech místo na lůžku, když se všechno sype, co rozumného jde říci? A tak mám ten dojem, že lidé mnohdy vytahují různé děsivé příběhy jako trumf, po kterém už nejde nic říci. Jako takovou zbraň, když se už nic nového dovědět nechtějí.

Svět, jaký by měl být a jaký je. Ježíšovo narození se událo během soupisu obyvatel. Skoro jistě měl soupis sloužit k výběru daní. A měl napravit současný zlý stav, kdy si místo výběrčího daní mohl člověk koupit. Císaři poslal, kolik měl stanoveno; co vydřel navíc, to už zůstalo jemu. Císař Augustus nařídil postupně spočítat majetek a lidi ve všech provinciích, aby jednotlivé kraje neničily svévolně vybírané daně, aby se vybíralo úměrně k tomu, kolik člověk má. V Itálii to prý fungovalo; ale vzhledem k tomu, že o třicet let později čteme o celnících jako o typickém příkladu nepoctivých, svévolných lidí, tady v Judeji se asi soupis prováděl úplně zbytečně. Mělo to tak být a nebylo. Celá věc byla podniknuta zbytečně.

Svět, jaký by měl být a jaký je. Zatímco jinde se lidé zapisovali podle místa pobytu, v Izraeli platilo, že každý kmen, ba rod, měl své dědičné území. I kdyby někdo své území prodal, každých padesát let se mělo zase vracet. Aby nikdo nezůstal bez domova, aby měl v Izraeli každý domov mezi svými. Josef s Marií se vrací do města Davidova, do města svého rodu. Ale místo se pro ně nenajde. Nemají tam žádnou rodinu? Ale i tak, pro matku blízko porodu by se přece místo pod střechou najít mělo. A nebo je to tak, že pro Mariino záhadné početí s ní rodina nechce být pod jednou střechou? Jak se nakonec ocitli vedle jeslí? Snad jim rodina přenechala aspoň chlév, snad někdo jiný; snad si to místo museli najít sami. Otázky zůstávají, jediné, co čteme, je: položila dítě do jeslí – jako titulek z novin. Jaký je to svět?

Vánoční příběh je odpovědí na otázku „jaký je tohle svět“, na kterou ve skutečnosti nikdo nechce slyšet odpověď. Vánoční příběh odpovědí tomu, kdo už nic nového od nikoho slyšet nechce, kdo je spokojen ve své mrzutosti a zoufalství.

Marii nic nevychází, jak mělo. Nic není podle obvyklého schématu, kdy matka obvykle rodí v bílé posteli, obklopená četnými asistentkami. Kdy na dítě čekají nějací další příbuzní. Rodí jen za přítomnosti svého muže, což není příliš důstojné ani pro jednoho. Ale když porodí, udělá to, co se obvykle s dítětem dělá: Zavine je do plenek – i když dítě poprvé po porodu obvykle nezavinuje matka, nicméně, po porodu se do plenek zavinuje. A položí je do postýlky – i když obvykle novorozenci za postýlku neslouží krmelec; nicméně tvarem i výškou k se konec konců k tomu účelu docela hodí.

A upamatujme se, jak zrak víry tu scénu narození již po staletí maluje: Maria (i Josef) jsou zde vždy důstojní a klidní. Mají výraz člověka, který má něco úspěšně za sebou. Neproběhlo to tzak, jak si představovali, ale podstata věci zůstala: Dítě bylo zvěstováno proroky, ohlášeno andělem, počato z Ducha svatého a narodilo se na tento svět.

A tak víra znamená soustředit se na podstatu věci a nenechat s příliš rozptylovat okolnostmi. Máloco probíhá, jak jsme si to předem představovali. A to jistě je mrzuté. Že se věci vyvíjejí jinak, než podle našich představ pokládáme většinou právem za nemilé překvapení. Proč by vlastně nemohly být věci tak, jak jsme si je představovali? Proč by občas nemohlo být něco po našem? Dle mého by to bylo hezké, měli bychom z toho radost; ba řekl bych, proto nám původně stvořitel touhy a představy dal, totiž aby se naplnily. Zrovna ve vánocích se často na chvíli jakoby obnovuje tento rajský stav – jíme to, na co jsme měli celý den chuť, dostaneme, co jsme si přáli, a lidé si vycházejí vstříc. Vánoce probíhají tradičně, stereotypně – a to je na nich právě to hezké.

Obvyklý stav ale takový skutečně není. Ale víra se tím nedá rozptýlit a dělá to, co se má, co se od ní očekává, co je psáno. S příchodem Mesijáše skutečně nastal soud nad světem i nad Izraelem – už v okamžiku jeho narození. Svět měl vítat svého krále. A byl zastižen nepřipravený, jako když přijde zloděj v noci nebo jako když se o půlnoci vrátí hospodář, jak to později Kristus Pán říká v podobenstvích. Selhali vůdčí duchové té doby, selhalo mezinárodní společenství, selhali i ti, kteří přece pravdu znali. Kristovým příchodem skutečně skončily dějiny a od těch dob se víceméně opakují. Lidem byla odňata moc uspořádat správně svět – měli na to tisíce let času; dále se tedy už dějí všechny věci jen s dílčími úspěchy – jako to sčítání, které fungovalo jen v Itálii. Lidem byla odňata schopnost najít vespolek pravdu a řídit se jí – aby `hleděli a hleděli, ale neviděli, poslouchali a poslouchali, ale nechápali, aby se snad neobrátili a nebylo jim odpuštěno´. Nastal soud a svět neobstál, nepřivítal svého krále a Boha a byl odsouzen.

Přes to, svět neskončil, neshořel plamenem. Narodilo se několik dalších generací, narodili se naši předkové ve víře a narodili jsme se i my: Měli jsme se narodit, museli jsme se narodit, abychom byli spaseni a vešli ve věčný život.

V Kristově narození tak bylo obnoveno stvoření, ještě než staré zaniklo. Ještě několik pokolení, včetně toho našeho, bylo přidáno po tom, co již lidstvo definitivně dohrálo svou hru. Stvoření je obnovováno v těch, kteří mají Krista v sobě, ještě lépe řečeno mezi sebou, jako Josef a Marie. Kteří moc nedbají o to, jaký je ten svět, neboť vládce tohoto světa je ďábel a již je odsouzen. Ale kteří věří prorokům, věří v toho, koho proroci ohlašovali, totiž v Krista. Kteří jednají, jak se má, jako Marie a Josef a moc si nedělají z toho, co je kolem – kteří nejsou zbabělí. Kteří sice želí toho, že jsou věci jinak, než si přáli – ale dovedou to také oželet, opláchnout se studenou vodou a jít dál.

Jaký je to tedy svět, bratři a sestry? Svět odsouzený, který žije již jen napolo a nejde se tomu přes míru divit. Ale spása přišla do světa a je přístupna všem, kteří chtějí slyšet. A proto, bratři a sestry, přijměte obnovu světa skrze Krista, která se počíná dnešním dnem. Která se počíná dnešním Hodem, skutečně hodováním, odpočinkem a veselým časem. Není jiné věci, která by začínala odpočinkem, než tato věc největší. Dnes se vám odpouštějí hříchy. Posilněte se na duchu i na těle, nehleďte příliš na svět ani probíhající čas, omyjte si tvář a napřimte hlavy. Vaše spása je blízko.