Jdeme-li dlouhou a nevlídnou zimní nocí a spatříme v pustině osamělé světélko, je to vlastně spíš děsivé. Vzpomeňme na klamné světélko, které ze stromu v lese zahlédnou pohádkoví sourozenci Jeníček s Mařenkou. V temných hlubinách lesa pak na ně čeká věkovitá, žravá zloba. Podobně osaměle svítí na obzoru i hrad černokněžníka nebo upíra. Snad i my známe ten pocit, kdy jdeme tmavou zimní ulicí, všude leží ocelový zimní chlad, ale z nějakého sklepního okénka nebo osamělého domku proniká osamělé světlo. Proč se tam v noci svítí? Jsou tam lidé dobří nebo zlí? A jestli dobří, proč v noci někde o samotě bdí; na co si tam svítí? A takové místo nás děsí, ale zároveň nás cosi táhne nahlédnout dovnitř, zrovna jako ty pohádkové sourozence.

Široširá tma musí mít nějaký střed, nějaké světélko uprostřed, který by jí dával smysl, protože tma sama o sobě nic neznamená, nemá žádný smysl. Tma jenom schovává, zakrývá, působí zmatek, úzkost a nejistotu.

Nevinní pohádkoví hrdinové mají odvahu dojít až do středu temnot, do toho místa, odkud všechna tma vychází, ať už je to chaloupka nebo zakletý hrad, a s temnou mocí se tam popasovat. A proto nám ty příběhy byly vyprávěny, abychom i mi dokázali chodit i v noci. Svět kolem nás nemá naději a tak maluje zimu, tu jednu velkou noc, jako čas lyžování, koulování a sáňkování, čas sobů a rolniček. Snaží se noc nějak zakrýt. My však máme příležitost pustit si nyní smutek světa, noc, která nyní vládne, více k tělu. Proto advent patří k postním dobám. Proto se těsně před štědrým večerem drží půst, proto se někdy i štědrovečerní večeře vzpomíná i na zemřelé blízké. Proto církev čítává v adventních dobách apokalyptické knihy, třeba jako mi letos Daniela.

Proto se jako křesťané neostýcháme mluvit s ostatními o svých obavách a smutcích, proto se v těchto věcech také navzájem posloucháme a nikomu neříkáme: Už o tom nemluv, mysli na veselejší věci. Křesťan má nést kříž – a to znamená stále pamatovat i na tmu, že je jí ve světě mnoho.

Uprostřed naší noci, skutečné, ne pohádkové, však jako střed objevili pastýři Marii a Josefa i to děťátko. Ne ježibabu a ježidědka, ale mladé manžele na cestách. Manžele, u kterých je ale všechno nějak jinak. „ale nežili spolu“ čteme u nich.

Je tu Josef, který proti všemu lidskému strachu přijal za svou nevěstu s útěžkem. Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Josef na pokyn andělů přijal Marii za svou. Ale nebe je od země daleko a svět andělů je jiný, než svět lidí. I když ji přijal, musel s ní žít mezi lidmi s jejich hloupými řečmi. Musel s ní žít ve světě, kde i muž touží mít vlastní děti, které sám zplodil.

Je tu matka, která musela porodit sama uprostřed nekonečné noci, jen za asistence manžela. Maria a její bolestná hodina s pohledem na němé a chladné hvězdy. Mladičká žena proti celé hrůze vesmírné propasti.

Jsou tu z vůle bezohledných úřadů, bez lidské pomoci. Císař, který sčítá lidi jako dobytek, který si ukládá lidi do úhledných škatulek. Obyvatelé Betléma, vyděšení a přemožení vůlí úřadů a návalem lidí. Lidé, kteří mají pocit, že mají dost starostí na to, aby se ještě o někoho starali. Lidé, kteří jako všichni lidé mají svou výmluvu.

Ale uprostřed nich je „i to děťátko“ – Král králů a Pán pánů – Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel. A Bůh říká: Jsem i tady. Uprostřed nejdelší noci nesedí čert na trůně, ale Já tu JSEM uprostřed vás. Tma kolem sice je, ale není to královna, je to jen po čertech velká nepříjemnost. I když tmu nemůžeme popřít, nemá žádný smysl. Ale Josef, Marie i ti pastýři najednou vědí. I když nic nebylo, jak mělo, i když je za nimi strašná noc, je to jen pořádně velká nepříjemnost. Světla nyní bude přibývat i svaté rodině. Tu noc by s nimi asi nikdo z nás neměnil. Ale dále čteme: Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. A kdo z lidí má takhle bezproblémové dítě?

A tak touto velenocí, kterou končí naše adventní pokání, soustředění a snažení zní jednoduché slovo, které říkáme i dětem: V noci není nic, co by nebylo i ve dne. Tma jistě je – a je jí hodně. Tma má svou moc – ale nemá svůj cíl. Tma nás chce jen zastavit, ale andělé nás posílají do Betléma. Zde je to pravé světlo, které osvěcuje každého člověka. A ukazuje, že člověk je stvořen k vzájemnosti. A také k trpělivosti, ve které hned nečeká, jaký prospěch mu vzejde z druhého člověka nebo z Boha samého. K trpělivosti, ve které přemáhá tmu a podivnosti tohoto světa, jako Josef, Maria i ti pastýři. I když je mu úzko, ví, že nepřišel na svět nadarmo. Ví, že to nejlepší si nemůže dát sám, že to nejlepší nemůže sám získat, ale že mu to musí sami dát druzí a Bůh sám. Přišlo pravé světlo do světa, aby nám ukázalo, že to nejlepší si ani neumíme dopředu představit, že přichází, když to nečekáme, i v tomto životě; tím spíše až, nečekán, znovu přijde Pán Ježíš Kristus a pozve spravedlivé k věčné hostině. Blaze těm, kteří jsou pozváni na svatbu Beránkovu! Amen