Ježíšovi dali jméno až osm dní po narození. Dělo se tak s každým dítětem v Izraeli. Do té doby tedy bylo dítě jakoby neznámé. Nedalo se o něm mluvit, když nemělo jméno. Když by někdo řekl „dítě“, není zcela jasné, které se tím míní. Tímto ustanovením Bůh lidem naznačil, že člověk se dítětem Božím nerodí, ale stává. Až když Bůh zavolá člověka jménem, stává se člověk Božím dítětem.

To nemění nic na tom, že každé dítě je dar od Boha. Ani na tom, že člověk je člověkem od početí a jeho život je nedotknutelný. To nic nemění ani na tom, že člověkem je každý, kdo se narodí z ženy. Člověk nedělá člověkem, umí dobře počítat nebo jak je výřečný. Když se člověk narodí, neumí nic z toho. A někdy se narodí i ten, kdo se to nikdy nenaučí. Člověka nedělá člověkem ani to, že člověk chodí po dvou nohách. To také neumí, když se narodí. Neumí ani po čtyřech, kdežto zvířata ano. I kdyby se ani chodit nenaučil, pořád je člověkem. Člověk není člověkem ani proto, z kterého je kmene či národa. To nám Bůh naznačuje i tím, že navorozenci i jinak velmi odlišných národů vypadají po narození dosti podobně.

Člověk dostával v Izraeli jméno již osm dní po narození, když ještě nebylo poznat ani co jednou dovede nebo nedovede hlavou, rukama nebo nohama; dokonce když ani nebylo příliš zjevné, jak bude jednou vypadat. Všichni měli vědět: Byl vám dán dar od Boha. Když Bůh dá, jednou bude třeba raketový inženýr. A když nedá, vy už jste rozum dostali, tak můžete být chytří za něj. Nebo, vy zdravé nohy máte, tak ho můžete někam donést. Konečně, nikdo nežije sám sobě, člověk stejně nějak vždy žije pro druhé. A nikdo z nás nežije bez nějaké pomoci druhých a závislosti na nich: Kdo z nás si třeba vyrábí vlastní elektřinu nebo každé ráno peče vlastní rohlíky? Tedy, život přišel na svět a vy se starejte. Dítě dostalo jméno od Boha už ve chvíli, kdy vůbec není jasné, co z něj bude.

Proč však dítě dostávalo jméno až osm dní po porodu a proč bylo obřezáno? Jak jsme řekli, aby člověk věděl, že člověkem je sice už od početí. Ale Božím dítětem se teprve stává. Na to se s ním musí stát změna. Jak řekl Jan Křtitel: „Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.“ Aby si člověk nemyslel, že jen tím, že se narodil, mu Bůh hned něco dluží.

Přitom je vidět, že takto smýšlejí mnozí. Kolikrát jsme slyšeli, dokonce od věřících: Bůh mne přijímá takového, jaký jsem. Ale Písmo říká něco jiného! Kolikrát jsme slyšeli: „Chci, aby mne lidé brali takového, jaký jsem.“ Ale proč by měli? Co ty lidem přinášíš, co lidem dáváš? A pokud vůbec něco dáváš, dáváě vůbec něco, co také někdo chce? Vzpomeňme, jak na začátku Bůh nepřijal oběť Kaina. Kain jistě Bohu něco přinesl, dokonce se pro to i namáhal. Ale nebylo to dobré, nebylo to to, co Bůh chce.

Obřezání Páně nám tedy připomíná, „že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím“. Musí se s ním stát skrytá změna. U obřízky to byla skrytá změna na těle. Ve stejném, ale jasnějším znamení křtu je to změna srdce, protože křest je obřízkou srdce.

Tomu, kdo by smýšlel jinak, ukazuje obřezání našeho Pána: I Syn Boží, Kristus, který dostal jméno od anděla dříve, než jej matka počala, který byl již před stvořením a není času, kdy ho nebylo, skrze kterého je vše stvořeno, přece, když se stal člověkem, podstoupil proměnu. Při tom to nebylo kvůli hříchu, protože byl bez hříchu. Ale proto, že takový je od počátku úděl člověka: Aby se proměňoval k obrazu Božímu.

Proto je i třeba každého člověka vychovávat, když je dítětem. Jistě je třeba dítěti prokazovat i něhu a vlídnost, ale to vlastně tak těžké není, k tomu člověka sama přirozenost vede. Těžší je děti důsledně vést k dobrému a důsledně je odrazovat od zlého. Koho baví se zlobit s dětmi? Ale kdo to nedělá, kdo je nevede, žádnou lásku jim tím neprokazuje. Ale naopak lhostejnost.

Nutnost proměny člověka, nutnost zlému se vyhýbat a něco skutečně dobrého umět, se ukáže nejpozději s dospělostí. Doma je ještě možné udržovat dítě v iluzi, že takové, jaké je, je pomalu synem božím. Že svět na ně proto čeká s otevřenou náručí. Tím horší je pak zklamání, když zjistí, že svět na něj s otevřenou náručí nečeká. Že lidé od druhých čekají, že nabídnou něco skutečně dobrého. Ne něco, se jim samým zdá dost dobré – jako si to myslel Kain – ale to, co je skutečně dobré v Božích očích. Po pravdě řečeno, jesnáze je taková věc nějaké řemeslo či jiná práce, kterou všichni lidé potřebují.

Když člověk čeká, že na něj svět čeká s otevřenou náručí a náhle tvrdě narazí, je naplňen zármutkem a hněvem. Obvykle se dá na pití nebo fetuje, aby sám sebe udržel v umělém dojmu, že je ten nejlepší na světě, aby sám sebe udržel v dětském stavu. Nebo se vidá cestou záhálky a užívání, jako by byl dítětem, o které se všichni musí starat a ne dospělým. Tak či onak je u něj zároveň nenávist ke světu, který jen nepřijal a k Bohu, který takový svět stvořil. Jako Kain zabil svého bratra, aby i zranil Boha, tak z ničemných lidí často vyjde, že by chtěli ve světě co nejvíce ublížit. Takový, jak se zdá, byl i ten ničemný člověk z našich posledních dnů. Mnozí jiní jsou však takoví ve svém srdci.

Ale Spasitel Kristus Pán nám ukázal jinou cestu; již tohoto osmého dne, na svém těle. Pro nás se vidal do rukou lidí, aby s ním provedli proměnu, podle Zákona. Tak také my se máme obrátit ke slovu Božímu a ptát se: Co dobrého se ode mne čeká. Tak také my se máme obrátit i k lidem, nemyslet si, že jsme první na světě, ale přijmout zejména od starších příbuzných a od těch, kteří jsou staršími v církvi, pokorně radu: Co mám dobrého konat? Jak budu milý Bohu i lidem? Hle, dnes jsme slyšeli jednu z mála událostí z celých prvních třiceti let Kristova života. Další je návštěva mudrců, pak z jeho dvanácti let. A pak už je to celé jen shrnutoto krátkými, ale velmi důležitými slovy: A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.