Bratři a sestry, první, co Spasitel ještě jako novorozenec na světě vykoná, je: Podrobí se Zákonu Páně. Evangelista Lukáš, který nám zachoval tuto zprávu o bezprostředních událostech po Ježíšově narození, uměl ze všech evangelistů nejlépe řecky. Měl nejlíbeznější styl. A říká se, že jeho evangelium je jaksi nejvíce do světa, nejvíce mířené ke všem národům.

Ale právě proto, aby jeho evangelium mohlo jít ke všem národům, které dosud Zákon neznaly, musí ze všech nejvíc hned na začátku, opakovaně a důrazně říct: Tento Kristus je jednorozený Syn onoho Boha Starého Zákona, onoho strašného Boha ze Sinaje. Ba on sám je ten Bůh Starého Zákona. On je ten sloup ohnivý a oblakový, on je ta skála, ze které vytryskl pramen v poušti. A ten Zákon ze Sinaje, ten je celý jen o něm, do poslední tečky. Proto také my musíme za každou cenu odmítnou každého, kdo by tvrdil, že Zákon není od Boha nebo že snad ve Starém Zákoně to byl jiný Bůh, než v novém. To je nauka ďábelská.

Ježíšův příběh od počátku odhaluje a vykládá smysl Zákona. Na Kristu je třeba poznat, že cesty Boží nejsou cesty naše a smýšlení Boží není smýšlení naše. Náš příběh začíná obřízkou. Ta sloužila jako skryté doživotní znamení, že Bůh člověka přijal za svého, že s ním uzavřel smlouvu.

A hned vidíme, že není automaticky každý Božím dítětem, ač to mnozí tvrdí. Bůh přece není bezmocný, aby nechal své děti páchat jakékoliv zlo a jen nečinně přihlížel. Ale jak říká apoštol Jan: V tomto jsou zjevné děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra. Bůh musí člověka nejdříve přijmout za svého, aby vůbec mohl činit spravedlnost a milovat. A koho Bůh přijme, toho i přes jeho pády učí konat spravedlnost a milovat své bratry.

Obřízkou také vstupuje dítě do smlouvy. Bůh totiž za druhé není k nikomu sám od sebe vázán žádnými pravidly. I když mnozí tvrdí: Když nás Bůh stvořil, musí nám také dát vše dobré. Ale podle stejné logiky, kdyby člověk postavil kůlnu, nesměl by ji už nikdy zbořit, i kdyby mu třeba na zahradě překážela – vždyť ji postavil. A musel by do ní ukládat jen samé hezké věci, ne harampádí, které se mu už doma nehodí – vždyť ji postavil. Bůh však nemá k ničemu, co stvořil, žádné povinnosti. Pokud se tedy k nim sám smlouvou nezaváže. Teprve při obřízce, při křtu dostává člověk od Boha jméno. Do té doby jako by před ním ani jméno neměl.

A tak, nevěřící a nepokřtěný nemá žádné právo si Bohu stěžovat. Ale obřezaný, či – v tomto posledním věku – pokřtěný má právo si Bohu stěžovat a vylévat mu srdce, ba i vyčítat, pokud je mu zle nad jeho síly.

Že Bůh přijal člověka, není přímo v tom znamení, ale ve věčném Božím rozhodnutí. Přesto, rodiče i dítě samo nemají jak jinak se ujistit, že bůh člověka přijal, než skrze znamení obřízky ve starém čase a skrze znamení křtu v tomto čase posledním. Tak Bůh skutečně natahuje ruce k člověku, uklidňuje ho a konejší. Ale právě takto, v těchto znameních. Nikoliv tak, že by kde řekl: Všichni lidé jsou mé děti a já se o ně postarám.

Po třiceti třech dnech od obřízky končí pak doba očišťování. A přirozený člověk by se opět zeptal: Od čeho? Není to snad krásné a vznešené, že se narodil nový člověk? Ano, takové by to bylo v ráji, před pádem člověka. Tehdy Bůh muži a ženě požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ To je vůbec první příkaz jeho Zákona. Je zcela zjevné, že je to příkaz radostný a dobrý.

Pokud však chceme poznat současný stav člověka, shlédněme několik komedií: „Jsem těhotná“ tam účinkuje jako zaručený vzor špatné zprávy pro ženu samu, jejího snoubence i jejich rodiče. Není divu, neboť málokdo má dost lásky i pro své přátele – ještě aby mu zbývalo pro dítě. A tak ve skutečnosti narození dítěte bývá pro všechny velkou zkouškou, kdy ve svém srdci musí narychlo rozdmýchat plamen, který zatím jen doutnal. Mnozí se o to vůbec nepokusí, mnozí selžou.

A tak dokonce ani matka se z narození vždy neraduje – a není to vždy sobectví, které jí brání, ale naopak upřímné poznání, že toho daru není hodna. Ne vždy se raduje muž, který se často musí narychlo učit, co měl znát dávno a co dělá muže mužem: Stát za svým slovem. Ne vždy se radují babička a děd: Dítě jim připomíná jejich stárnutí a vlastně mu tak závidí jeho mladost. A někdy ovšem naopak mají obavy o své děti v jejich mladosti i o své vnouče v jeho bezbrannosti. Také zde může radost brát jak sobectví, tak naopak odpovědnost. Zákon proto ukládá čtyřicet dnů očišťování od krve. Proč od krve? Krev je totiž život. A člověku je svěřen dar sám dávat život, ač toho po pádu nikdo není hoden ani patřičně schopen. A tak i v tomto obřadu se ukazuje pravý stav věcí: Nikoliv fotky miminek ze stránek okresního deníku či sociálních sítí. Ale skutečné, více či méně ukryté obavy všech kolem, kdo bude schopen se o dítě postarat.

A při tom všem, přece! I když to Bůh vše vidí, i když celou tu pravdu odkrývá, přece nakonec rodinu, úplnou i neúplnou, přijímá a žehná jim. Ať už to bylo s početím, těhotenstvím, porodem a šestinedělím jakkoliv. Ať už budoucnost vyhlíží jakkoliv, Bůh přijímá rodičku i s dítětem do plného církevního společenství; některé nám blízké církve pro to mají dokonce i obřad.

Do třetice se Kristus podrobuje obřadu, o kterém Zákon říká: vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu. Zasvěceno ovšem v orientální řeči znamená obětováno. Ano, zmařeno tak, že už patří jen božstvu, že už to žádnému člověku nepatří ani z toho nemá užitek. Jako obětování prvorozeného Izáka. Tato kromobyčejně děsivá věc je tu ve čtyřech verších. Děsivá moc Boží, to byla skutečnost, ve které vyvolený lid žil a kterou měl za životní samozřejmost.

Nám pohanům je však třeba připomenout: Živý Bůh, Bůh Všemohoucí, si může vzít vše. Ne jako modly, které vždy nakonec mají jen svůj revír, kde mohou brát. Ne jako marnosti světa, kterým člověk dává hodně, ale přeci jen všechno jim dát nemusí. Všemohoucí prostě všechno může. Vždyť sám Pán říká: Hle, přicházím nečekaně jako zloděj! A zloděj má ve svou hodinu neomezenou moc nad domem a pochopitelně vezme to nejlepší. Bůh by mohl – ale nakonec stačí dvě hrdličky.

A tak, shrnuto: Kdo si myslí, že Bůh z nebe nevidí zlé – vidí víc zlého, než si sami přiznáváme a jeho dobré příkazy, prospěšné pro život, ukazují, že každý člověk je zlý. Ale Bůh povolává, přijímá za vlastního a teprve nás učí být dobří. Kdo si myslí, že Boha netřeba se bát – Boha je třeba se bát, neboť je hrozivější, než si obvykle uvědomujeme a vše může. Ale při tom všem Bůh říká: Ale ty, jenom ty, se neboj. Protože jsem tě povolal jménem. Jak to může říci a proč mu můžeme věřit?

Protože místo oběti prvorozených přijal holoubata. Ač rodička porodila v krvi, přijal ji, důstojnou a zářící hrdostí, s dítětem v ruce doprostřed shromáždění, které provolává sláva. Ale svého vlastního Syna, ač přišel do světa krásný na duchu a na těle, plný slávy, vůbec neušetřil. Jeho vlastní Syn a Bůh sám se v krvi obětoval na kříži, zahanben ode všech. A třetího dne vstal.

A tak je u nás vše už od našeho zrození na pováženou, umolousané a vlastně nehodné života. Ale pro krev Syna nás Bůh povolává jménem, pozvedá a staví do slávy v prostřed svého chrámu již dnes. A ještě ani nevíme, čím budeme. Amen