Introitus: Žalm 110
Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Amen Bratři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách neděle Obřezání Páně.
110
Vstupní modlitba: Pane Bože, nebeský Otče, poslal jsi svého milého Syna pro naši záchranu; pomoz nám, abychom tento nový rok započali ve jménu Ježíšovu. Dej nám, náš Otče, abychom ti ve všem svém počínání vzdávali chválu. Pro Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána, který tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Jób 38, 1–21
283
2. čtení: Lukáš 2, 21–24

Podle zákona Mojžíšova, je psáno v zákoně Páně, podle ustanovení zákona. Třikrát evangelium Lukášovo připomíná Zákon hned na počátku Ježíšova života. Lukášovo evangelium je ze všech nejvíce popisné a vysvětlující, proto se soudí, že bylo napsáno hlavně pro pohany, kteří příliš neznají Zákon, neznají souvisloti. Právě toto přístupné evangelium musí hned ze začátku zdůraznit, že Ježíšův život je od začátku naplněním zákona.

Že tedy, za prvé: Ježíš už od narození Zákon plnil a tak potvrdil, že co Bůh v Zákoně žádá je spravedlivé a dobré pro člověka. Nejsou to nějaká pravidla z doby, kdy byli lidé ještě hloupí. Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Když se stal člověkem, nepokládal Zákon za něco zastaralého, barbarského. Ale svým životem dosvědčil už od začátku, že se má člověk nechat Bohem vést: Vyznal. „Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal.“

Za druhé: Když je Zákon dobrý pro člověka a člověk ho nenaplnil – a nikdo z lidí ho nenaplnil – člověk promarnil dost ze svého života. A tudíž dluží. Tohle vědomí, myslím, každý z nás alespoň trochu má: Že vůbec tu nebo onu část života nějak promarnil, že jen z části dělá, co má smysl, že jeho život měl a mohl vypadat i o dost lépe, dávat větší smysl. Že něco v jeho životě chybí, že dluží.

Za třetí: Je-li něco dobré, kdo jiný by to měl držet, kdo jiný by v tom měl neustupovat, kdo jiný by to měl vymáhat, než dobrý Bůh? Má dokonalý Bůh najednou říci: Pardon, všechno jsem si to rozmyslel, co jsem si dříve myslel, kvůli čemu jsem nechal lidi podstupovat nebezpečí i strádání, to jsem si teď rozmyslel. Konečně, vy lidé nového věku, jste chytřejší než já. Vy jste mě přesvědčili, abych odvolal svoje slova, takže co jsem říkal od počátku, teď ruším. Na co takový Bůh, nakonec, který se řídí našimi přáními. To už rovnou můžeme místo Boha uctívat ta svá přání a touhy, jak ostatně pohané vždy činili a činí dodnes. Ne, Bůh trvá na tom, Kristus řekl: Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. Bůh tedy nemění svá slova, trvá na nich a vymáhá je. Proto jen Kristova oběť, jen to, že Otec dá svého jediného Syna, že to Boha mnoho stojí, že někdo za hřích platí, umožňuje plné Boží odpuštění a očištění od hříchu.

Tak je tedy třeba rozumět celému Ježíšovu životu i smrti: Nikoliv zrušení spravedlnosti, ale naplnění. Nikoliv rozmlžení Božího slova, ale jeho naplnění, a to už od začátku.

A už v samotné obřízce na počátku Ježíšova života se hodně dozvídáme o podstatě lidského života vůbec. Odhalujeme, jaký blud jsou slova, kterými začal tento náš údajně osvícený věk: „Myslím, tedy jsem“. V obřízce dostává člověk před Bohem jméno, je Bohu znám, v době kdy má menší intelekt, než má řekněme telátko nebo jehně, které se po narození naučí do pár minut alespoň chdodit. Člověk osm dní po narození nechápe skoro nic, poznáváme to z toho, ži si ten čas ani nepamatujeme. Ale Bůh ho zná, Bůh mu v tu dobu už dal jméno. Dokonce čteme, že Ježíš dostal jméno od anděla dříve, než jej matka počala. Z toho můžeme usoudit, že i s námi Bůh počítal, ještě než jsme se narodili. A že pravá definice člověka je ta biblická: Každý, kdo se narodil z ženy.

Člověk, který přijde na svět, i kdyby od jsitého věku myslel sebevíc, si rozhodně na všechno nepřijde sám. Jeden židovský rabín říká velmi bystře o obřízce, že je to něco, co si těžko člověk udělá sám, zvláště osmého dne po narození. Učíme se tak nejen, že s námi Bůh počítal ještě dříve, než jsme přišli na svět, ale také že nejsme první na světě. A jako dokonce ani první člověk nepřišel do pustitny, ale do zahrady, kterou již Bůh před tím vysadil, také my jsme přišli do světa, který zformovali lidé před námi, do dědictví. A především duchovně, na většinu věcí jsme si nepřišli sami, ale od někud jsme se to naučili, z Písma, prostřednictvím těch, kdo je kázali a vykládali, od těch, kdo kázali tomuto světu nebo kdo nás učili. Zláště nevěřící svět by si měl ubědomit, že co pokládá za samozřejmě dobré a samozřejmě zlé, pochází ve velké většině z Písma a od učitelů církve, že skrze víru to bylo předáváno, ještě tak jedna generace to podrží za samozřejmě dobré, ale bez víry ta další už ne. Již teď jsou nevěřící překvapeni, jak jen mohlo to nebo ono přestat být samozřejmostí s nástupem další generace, již teď mnozí pomalu hořekují, kam zmizel ten starý svět.

Nakonec promluvme o obbřízce samotné: Hádám, všem nám přijde jako podivný obřad, jako přišla podivná, nepřijatelná, starým Řekům, jejichž myšlení přeci jen máme. V okolí Izraele však byla docela běžná, třeba i v Egyptě. Kdo nebyl obřezaný, jako Pelištejci, zřejmě řeckého původu, byl divný – proto se o Pelištějcích skoro vždy mluví jako o neobřezancích. Jinak všichni kolem, zdá se, brali obřízku jako přirozenou věc a nějak nikdo nevysvětluje, na co je. Asi i u těch pohanů kolem v tom ale bylo poznání, že člověk přichází na svět jaksi nehotový. To vystihují slova starého a nového Zákona, kde se mluví o přeneseně o obřízce srdce, jak je, člověk není dobrý. Tedy pravý opak toho, co učí islám a co učili osvícenci, tedy že člověk přijde na svět dobrý a společnost ho skazí. Ne, člověka musí být zušlechťován, vychováván, musí se terpve něčím stát. Ačkoliv to se týká všech lidí, žena se ženou stane v jistém věku dost nápadnou proměnou, muž se takto sám razantně nemění; proto obřízku prováděly ty národy často jako obřad dospělosti. Na jistém záhadném místě říká Mojžíšova žena Sypora o obřízce Mojžíšova syna: Jsi ženich, je to potvrzeno krví. Žena až moc dobře ví, že stát se matkou ji bude sát hodně. Muži by to možná tak snadno nejdřív nedojde, možná i proto ta upomínka. Když o tom budeme přemýšlet, zjistíme, že ten obřad vyjadřuje mnoho tajemství života.

A právě: Obřízka byla stvátostí staré smlouvy. Podobně jako chrámové oběti atd. Od Krista máme jasnější znemení křtu a večeře Páně, přístupné nejen mužům, ale i ženám, nejen klněžím, ale všemu lidu. Přesto zůstává, že tajemství člověk může zažít, ale nikdy zcela vystihnout. Co Bůh přikazuje, to můžeme pochopit teprve tehdy, kdy se toho účastníme. Na náhodou Kristus později mluvil především v podobenstvých v tajemstvích. Řekl svým učedníkům: „Vám je dáno znát tajemství Božího království; ale těm, kdo jsou vně, děje se všechno v podobenstvích“ Ježíš mluvil v podobenstvích k těm, kteří už zkusili dělat něco dobrého, ale poznali, že to není taková legrace, že vykonat dorbý skutek není jednoduché. O tom jsou obvykle podobenství, člověk na jejich pochopení potřebuje praktickou zkušenost.

Obřízka byla tedy, stejně jako nynější svátosti, tajemstvím, které jde zažít, ale ne zcela pochopit. To se ale podobá všemu, co konáme v dobré víře: Nejdříve se pustíme do něčeho dobrého, terpve pak zjišťujeme, že jsou věci o něco složitější, více začínáme chápat, jak věci fungují, často i moudrost těch, kteří byli před námi. Pamatujme dnešního dne že každý dobrý zápas podstoupil Ježíš před námi, že Syn Boží je ve všem s námi. Amen

284, 4–10
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Židům 13, 7–16
Požehnání: Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. Od dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. Požehnej vás Všemohoucí